Robert Merle - Smrt je mým řemeslem

Originální název: La mort est mon métier

Rok vydání: 1952

Český překlad: 1955

Na knihu Smrt je mým řemeslem jsem se třásla už docela dlouho, protože každý, s kým jsem o ní mluvila, popisoval silný zážitek a naprosto zvrácený mechanismus používaný za druhé světové války. Už jsem se ji navíc jednou pokusila stáhnout a přečíst, ale autor elektronické verze dokázal nějakým způsobem na jednu stránku umístit dvě přes sebe, čili na jednu větu navazovala další věta, ale z jiného místa, číst se to nedalo, a tak se mi poštěstilo až teď, kdy jsem ji našla o padesát procent levnější, a tak jsem neváhala.

Už podle anotace bylo jasné, že se jedná o zpověď Rudolfa Langa (ve skutečnosti Rudolfa Hösse), velitele vyhlazovacího tábora Osvětim. Ale mé první malé zklamání bylo, že zpověď byla tak důkladná, že po 200 stránek z 300 se táborů ani netkla.

Začala totiž v jeho dětství, kdy ho otec přislíbil církvi a v přísném drilu mnohdy hraničícím s psychickým týráním držel celou svou rodinu. Jenže Rudolf jeho plány zhatil. Toužil stát se vojákem, ztratil víru, a když otec zemřel, vrhl se k armádě v první světové válce. Díky otcovým pedantským zvykům, jimiž ho začal až strašidelně připomínat, strmě stoupal, vydobyl si respekt. Jenže pak válka skončila, Německo prohrálo a on přišel o vše. Jeho rodina s ním nechtěla mít nic společného, neměl do čeho píchnout, a když už neměl co ztratit a téměř ani co získat, rozhodl se přidat k SA. Brzy na to se začala karta znovu obracet. Získal práci podkoního u barona von Jeseritze, jenž mu po čase věnoval zpustlou usedlost. Tu Rudolf zvelebil a se spořádanou německou ženou tam povil tři děti. V SA zároveň přišli na to, jak zdatným je organizátorem, začali ho využívat pro politickou agitaci, a když se z jejich řad vyformovala SS, neunikl samotnému Himmlerovi, který přišel s ještě báječnější nabídkou. Vést budovaný koncentrační tábor pro válečné zajatce a podvratné živly v polské Osvětimi.

Rudolf, jehož vedla mantra, že ho na to potřebují, je nejlepší, musí to dělat pro Německo a je to rozkaz, po krátkém váhání přijal. V polovině války vytvořili vrcholní nacističtí představitelé konečné řešení židovské otázky, načež čekala Rudolfa nová výzva, vymyslet způsob, jak efektivně likvidovat stále vyšší počet transportů vězňů, jak si poradit s hysterií, utajením, likvidací samotnou, následně i pohřbíváním obrovského množství těl, a spolu s tím i se svědomím některých svých dosud věrných kolegů. A následně, když už se zdálo, že právě on, Rudolf Lang, psychicky ničený syn fanatického křesťana, odstartuje novou éru třetí říše, přišel konec války a poslední Rudolfova zkouška - vysvětlit soudcům, co pro něj znamenala německá čest a rozkaz.

Jak jsem už zmiňovala, těšila jsem se hlavně na zpracování Rudolfova pohledu na onu drastickou dobu vyhlazování obyvatel za druhé světové války, ale tomu byla věnovaná necelá třetina knihy. To by mi tolik nevadilo, protože i Rudolfova situace v dětství byla zajímavá, jenže doba od první světové války do nástupu k SA mě vysloveně nudila. Proto mé nadšení tak úplně nevydrželo. A druhý důležitý problém vidím v tom, že se kniha sice čte rychle a dobře, ale poměrně zvláštním způsobem pracuje s časem. Je to přirozené, v určitých letech zkrátka Rudolfova situace neprošla žádnou důležitou změnou, kterou by bylo třeba zmiňovat, ale ty ostatní odděluje takovým způsobem, že si často nejsem jistá, kde zrovna jsem, jak daleko už jsem se dostala, a jestli pořád náhodou nejsem v téže chvíli.

Zbytek už je však napsaný velmi dobře. Hlavně se totiž Merlemu podařilo stvořit hlavního hrdinu, k němuž každých několik stránek cítím něco jiného. Na začátku, když čtu, jak přísný a nelaskavý domov má, je mi ho jako dítěte líto. Poté se dostanu ke chvíli, kdy na sebe vezme vinu za zlomenou nohu a pomyslím si něco o naivním pitomci. Pak zemře otec, on, místo aby se konečně ze všeho vysvobodil, zaujme doslova jeho místo, a ráda bych ho profackovala. Pak uteče do války a mně je jedno, jestli zemře, či přežije. Když potom ze všech sil zvelebuje usedlost, docela mu i přeji úspěch. A asi nejpodivnější je, že když se urputně snaží vymyslet způsob, jak nejlépe splnit zadaný úkol likvidace "jednotek" v Osvětimi, nemůžu se udržet, abych mu nepřála, ať své problémy zvládne. Jsem v jeho hlavě, za jeho očima, a přesně to autor zamýšlel. A nakonec, když se ve své závěrečné řeči pokouší osvětlit, že o lidech nepřemýšlel jako o lidech a pouze plnil rozkazy podle své německé preciznosti, nutí mě, aby mi vadilo, že mu lidé tu řeč nedopřáli a nepřemýšleli nad ní. Ač trest je na místě a jeho činy byly monstrózní.

To jeho přemýšlení o lidech jen jako o "jednotkách" totiž Merle úmyslně popsal hrozně nakažlivě. Když o této tématice čtu kdekoli jinde, bere mě to, koho ne. Je to hrůza. Ale tady se nezabýval jejich životními podmínkami, nepoužíval pohled zevnitř, úplně odsunul potřebu poukázat na nelidskost, kdyby snad byl někdo, kdo by to nechápal sám. Jednoduše zde řešil technické záležitosti jako nedostatek místa, problém s epidemiemi, s efektivitou plynování, způsob zbavování se těl, přičemž hleděl na aspekty, které nezajímaly vězně ale Němce. Jak na tom ušetřit, jak zvýšit rychlost, jak neztrácet čas, jak zabránit hysterii. Jen postupy, techniku. Jediný lidštější okamžik se asi vyskytl, když Rudolfova žena zjistila, co doopravdy dělá, a začala mu vyčítat, že vraždí ženy a děti, že jeho ideologie je zcestná (i když ze stejně tak zcestných důvodů), a nakonec mu zasadila nejtvrdší ránu, když se ho zeptala, zda by zabil vlastního syna, kdyby mu to přikázali.

Celá kniha tak vůbec není o tom, co mohou někteří (a já mezi nimi) očekávat. Není o utrpení lidí v táborech a sadistických věznitelích. Je jen zdrcující ukázkou německé preciznosti a poslušnosti promítnuté v životě jednoho člověka, který nehledí na subjektivní stránku toho, co dělá, ale pouze na to, že je to nutné, je to pro Německo a je na to nejlepší a nejpotřebnější. Člověka, který po zlomu v dětské duši zaplnil vzniklou mezeru vlastenectvím a touhou postavit zemi na nohy a nechal se, naprosto odevzdaný osudu, zmanipulovat tak, jako tisíce dalších, ovšem jeho zvláštní talent a obsedantnost zajistily, že nad nimi čněl. A přirozeně v tom byla i trocha idealistické naivity zhmotněná v reakci na sebevraždu Himmlera a ve odpovědích na otázky, proč to dělal a proč ho to nezasáhlo.

To, co Rudolf Lang dělal, v žádném případě neobhajuji. Nezáleží na pohnutkách, pořád šlo o jeho rozhodnutí. Jen to na stránkách není až na několik brutálních scén tak moc vidět, když většinu věcí řeší jednoduše na papíře od stolu, a teprve když si cíleně uvědomím, že nemluví o věcech, je to strašné. Takže místo trnutí zubů a husí kůže lze sledovat, co mohlo dostat některé odpovědné tam, kde se ocitli.

Mé hodnocení: