Ďáblova čísla

Originální název: The Devil's Arithmetic

Země: USA

Rok: 1999

Zvláštní drama s nepochybnými sci-fi prvky z větší části z období druhé světové mě docela zaujalo svým velmi originálním a v tomto kontextu asi ještě nepoužitým motivem. Spojení současnosti a minulosti, možná zdá se cesta časem, to vše v prostředí koncentračních táborů a s ne zcela jasným vysvětlením, avšak zcela jasným motivem a poučením o ignoranství uprostřed puberty s předlohou v novele Jane Yolen.

Hannah je totiž obyčejná americká teenagerka, která má spoustu kamarádů, chce se nechat tetovat, a nelíbí se jí představa, že musí v cudných šatech na oslavu Velikonoc ke svým židovským příbuzným. Hned od začátku dost pije a jen s protočením očí jde splnit starou tradici otevření dveří. Najednou se ale ocitá o spoustu let dříve v Polsku. Myslí si, že se jen opila, ale pomalu jí dochází, že v tom to nebude. Nějaká dívka, která se představí jako Rivkah, jí říká, že její rodiče po těžké nemoci zemřeli a ona sama přežila jen tak tak. Hannah to nechápe a neví, co teď má dělat, ale snaží se prostě pokračovat dál a kromě občasného použití několika pojmů z budoucnosti se s životem v minulosti smíří.

Pak ale přijedou nacisté a všechny podle probíhajícího konečného řešení odvlečou. Hannah si v tu dobu uvědomuje, co se stane dál, a přemýšlí, zda je lepší vědět či ne. Marně se snaží vzpomenout, o čem se to vlastně v dějepise učili a co by měla v koncentračním táboře dělat, aby co nejdéle přežila. Také několika spoluvězňům líčí, co se teď stane, dokonce si vzpomene, jak jí strýček vyprávěl o pokusu o útěk několika vězňů, který skončil jejich smrtí, a i před ním se snaží varovat. Ale nikdo jí nevěří, nikdo neposlouchá a lidé i přes její snahu umírají. Nejvíc jí asi pomáhá společnost právě sestřenice Rivky a ostatním zase pomáhají její příběhy z budoucnosti, i když pro ně jsou to jen vymyšlené pohádky.

Daří se jim tak přežívat den za dnem, až jednou přijdou nadřízení velitele tábora se zprávou, že musí zvýšit počty zlikvidovaných. Rivkah je v té době nemocná a on ji vybere mezi dalšími, kteří půjdou do plynu. Hannah ale už v té době chápe, že Rivkah musí přežít, protože se z ní po válce stane její teta Eva, a tak se za ni přestrojí a na smrt jde sama. Úplný konec neřeknu, protože by byla škoda všechno prozradit, ale určitě věřte, že plynovou komorou film nekončí, na rozdíl od jiných s touto tématikou.

A to je všechno velmi originální a zajímavá zápletka. Bohužel, Kirsten Dunst ale není příliš výrazná herečka a její výkon zde je dost rozporuplný, ač za to možná může scénář. Jako americká dívka, která je nucena dodržovat staré tradice, je dobrá. Ale když se vrátí do minulosti, čekali byste nějaký šok, nejistotu, chaos, jenže ona se prakticky ihned adaptuje na celé prostředí, nevidíte žádné emoce, a to dokonce ani v táboře, kromě několika slz. Dokonce ani když si konečně uvědomí, že několik chlapců chce utéct a že přesně o tom jí i se zlým koncem vyprávěl strýček, nevytryskne nic. Bezbarvě je varuje a nevidíte na ní, jestli nějak prožívá jejich popravu, když ji neposlechnou. Její slova, jak když se v budoucnu učili o holocaustu, všem to bylo jedno a nikdo nedával pozor, a jak toho nyní lituje, jsou silná. Její křik, že se dřív (ještě v budoucnosti) chtěla dát tetovat, také. Ale její výraz ničím příliš nezaujme a zůstává bezbarvý. Viděla jsem to nadabované a v této verzi to dabing zachraňoval. Bohužel. Obsah tady jednoznačně zvítězil nad formou, což u filmu není zase tak přehlédnutelné.

Ale není to rozhodně film na odpis. Myšlenka je skvělá a dobře provedená. Hlavní hrdinka se najednou ocitá v nejkrutější minulosti a musí dokonce sama zemřít. Vlastně se ocitá v kůži sestřenice své tety, po které je pojmenovaná, a osobně zažívá to, o čem její předkové nechtějí ani vyprávět, neboť by to nemohla pochopit. Její obětování se, aby zachránila svou budoucí tetu v šestnácti letech je nejspíš velmi statečné a dojemné a její snaha pomáhat všem v táboře také. Ale svým způsobem je to i těžko uvěřitelné. Všechny ostatní filmy líčí vězně tak, že i když měli nejlepší vůli pomáhat, na prvním místě pro ně v nelidských táborech byl přece jen vlastní život, zvláště když židovské učení nepřipouští existenci posmrtné existence a velmi lpí na pozemské, čemuž věřím spíš.

Jedna věc je tam pro mě ale úplně nepochopitelná. Ten tábor možná nebyl příliš velký. Ani plynová komora, kam se vešlo maximálně asi padesát lidí. Podle filmu se do něj z Polska nejelo příliš dlouho. Nevypadalo to ani, že je tam moc vězňů. Na etapy po několika týdnech se tam likvidovala "pouhá" stovka lidí. Byl to rok 41, tedy začátek holokaustu. Scény, kdy by Němci hromadně vězně popravovali, kdy by tam někdo zmíral hlady a padal pod těžkou prací, chyběly. Vězni, tedy spíš vězeňkyně, neboť jsme celou dobu byli v ženské části tábora, ráno vstaly, vzaly lopaty, nesmyslně kopaly do rozbahněné země, dostaly vodovou polévku a šly zase spát. Před spaním si často povídaly a dokonce jednou uspořádaly židovskou slavnost. Tedy to byl opravdu úplný začátek a proti podmínkám následujících let ještě slabý odvar. A přesto se Rivce, nemocné Rivce, která do tábora byla na čtyři roky zavřená, podařilo přežít. Čtyři roky v táboře s plynovou komorou se podařilo přežít nemocné obyčejné Židovce? To se mi opravdu nezdá. Kdyby tam byla uvězněna rok ke konci války, dejme tomu. Ale čtyři? Hned na začátku? Nevím, jak je to v knižní předloze, ale myslím, že by to mělo být nějak lépe vysvětleno i divákovi, jenž ji nezná.

Foto: thefancarpet

Mé hodnocení: