8. 11. 2011

Nacistická propaganda táborů

V mém dnešním snu jsme seděli v jedné obrovské místnosti. V ní stál jeden pult/stůl/katedra (vyberte si co chcete) vepředu u jedné zdi a z obou jejích stran byly dveře někam pryč. Dál v prázdném prostoru před ní stálo několik židlí směrovaných stejně jako ona katedra a proti nim stupňovité nesčetné řady. Něco jako obří posluchárna pro 600 - 800 lidí. A věřte, že taková posluchárna je vážně obrovská. Pamatuju si, že řady - tedy sedačky a pulty - byly tmavě hnědé a s polstrovanými sedadly, podlaha byla také hnědá a stěny obložené. Také si pamatuji, že lustry byly krásně umělecky vyvedené a stejně tak ozdoby na stropě.

Seděli jsme tam, většina míst obsazena. Kolem mě bylo i několik dalších známých lidí - mí bývalí spolužáci ze základky, střední a možná i vysoké - a samozřejmě horda cizích.
A teď vážně nevím proč, je to už dlouho, kdy jsem viděla film na tuto tématiku, ale dole, za tou katedrou, seděli představitelé nacistů a koncentračních táborů a Hitler samotný. Šlo o propagandistickou akci pro novináře a jiné publicisty, kteří měli za úkol vyslechnout si přednášku a napsat kladné články o táborech.

Samozřejmě jsme poslouchali falešné řeči o tom, jak jsou tam vhodné podmínky pro život i práci - asi takové, jaké skutečně v té době oficiálně vyplouvaly na povrch. Samé lži. Ale to nejvíc šokující bylo, že na ty židle vepředu přivedli několik "vyšperkovaných" vězňů z táborů, kteří měli vypadat dobře a potvrzovat jejich slova.
Jenže asi dvě ženy, které tam seděly, už měly natolik podlomenou psychiku, že u nich propukl hysterický záchvat a všechno, co nacisté řekli, začalo značně pokulhávat.

Následně se začala našimi řadami šuškandou šířit zpráva o skutečné pravdě. To nacisté vepředu už neustáli a byli nuceni něco málo ze svých zvěrstev přiznat, protože my stejně tuto pravdu napsat nesměli. A co víc, začala se šířit zpráva, že i některé části vybavení jako polstrování jsou vyrobeny z... to radši ani nebudu psát. Nedovedu si nic takového v žádném případě představit. Byla to kožená sedadla a... raději ani nechtějte vědět. Nebyla jsem první, kdo se zvedl, a šel zvracet.

My, co jsme odešli, jsme poté zůstávali v místnosti za touto aulou a shodli se, jak to ve skutečnosti je. Všichni jsme trnuli hrůzou. Problém byl ale v našich článcích.
Pamatuji si, že jeden novinář mi dával svůj článek, abych k němu dala nějakou fotku a opravila chyby. Ale já tam musela vymazat polovinu vět, aby ho nikdo nepopravil za to, že koncentrační tábory hanil.

Ale pozor - dokázala jsem z toho vyplodit takový článek, který v ničem nelhal a byl vysoce neutrální, což považuju za téměř nadlidský výkon a skoro nic si z něj nepamatuji. Akorát vím, že jsem tam psala něco ve smyslu, že jsou to zvláštní místa, která opravdu nenapravitelným a zlým zločincům dokáží ukázat, že tohle do společnosti nepatří. Nepsala jsem tam vůbec nic o tom, že lidé do nich zavíraní si to zaslouží, nebo, že je v pořádku, co se tam děje. Snažila jsem se psát v obecné a filozofické rovině. Vážně bylo moc těžké napsat několik vět a nelhat tak, aby se vám ze sebe samotných nedělalo zle, a zároveň nenapsat ani náznak toho, že je vás třeba také odstranit.

Ale řeknu vám, že ten pocit, kdy se k vám řadou donesla skutečná pravda, jelikož do té doby jste vážně vůbec netušili, co se děje, byl příšerný. Ztuhla jsem, zamrazilo mi, nemohla jsem se chvíli ani zvednout ani postavit a poté (jako by mi najednou do mozku naskočilo vše, co vím teď, za bdělého stavu) šla pod tíhou toho zjištění zvracet. Nešlo to jinak. Představa, že sedíte na... a představa toho všeho utrpení byla nesnesitelná.

Navíc tam byla jedna scéna, kdy jsem už měla chuť utéct pryč a bylo to na mě vidět. Jedna známá se na mě tehdy podívala a naznačila: Ty jsi židovka? Já zavrtěla hlavou a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Protože už tohle hloupé podezření, které není pravdivé, bylo nebezpečné.

A víte, co je zvláštní?
Stejně se to ke mně stále ještě nedostává tak surově. Pořád mám v hlavě takový blok, že jsou to filmy, že jsou to jen filmy, že jsem to všechno viděla v těch filmech, a nějak si zkrátka vůbec nedokážu pořádně uvědomit, že je to skutečnost. Že to byla skutečnost. Vím to moc dobře, ale neproniká to do mě. A poslední dobou si dost zahrávám s myšlenkou, že bych se chtěla podívat do Osvětimi, ale je to pro mě hrozně daleko a k žádnému zájezdu se tady tak nepřifařím.



Žádné komentáře:

Okomentovat