Nebo tak mi to alespoň připadá, když přijdu někam do obchodu. Že jsem automaticky pokládaná za zloděje a čím delší dobu se tam zdržuji, tím víc a víc roste podezření personálu. Minimálně se tak dívají.
Například po zápočtu OH 2 jsem si zašla koupit rohlíky k snídani, potřebovala jsem něco na smažení a zachtělo se mi dát si pivo. Jenže jsem se ještě chvilku rozmýšlela, jestli si nevezmu nějakou sladkost (než jsem jakýkoli další nadstandard zavrhla po vzpomenutí si na nákup zákoníku, jenž minimálně dalšího půl roku, do zápočtu OH 3, nevytáhnu z police). To byl patrně okamžitý impuls pro prodavačku v jedné maličké prodejně (kam mimochodem chodím vcelku pravidelně už tři roky), aby na mě hned začala čumět, protože chvíli uvnitř nebyl nikdo jiný. Budiž. Ať hlídá. Asi si myslí, že je krize, a tak krade kdo může, kde může a co není přišroubované. Ale nemusí se při tom tvářit jako vzteklá čivava za plotem.
Její výraz se dal popsat asi 'Šáhni na to zboží a překousnu tě vejpůl'. Nevím, co si myslela. Jestli předpokládala, že otevřu svou kabelku a začnu tam po balících rvát z chlaďáku sádlo, nebo že si děsně nenápadně vezmu celou bednu cibule, či snad že si pod kabát jak dynamit naskládám rohlíky? Přišla jsem ji ve svých černých jeanech, kozačkách a červeném kabátu jako podezřelá existence?
Vím, že když je tam jiná prodavačka, tohle nedělá. A ačkoli sleduje dění "na place", usmívá se a nevypadá jako bubák, který po vás skočí, jakmile neproletíte krám rychlostí světla, nezaplatíte a nevypadnete. Nemůžu si stěžovat, že by nepozdravila nebo nepromluvila, ale ani její na shledanou s tou vraždou ve tváři neznělo moc upřímně.
Já snad mám právo prohlédnout si zboží a vybrat si, co koupím, a když jdu do obchodu aniž bych měla úplně jasnou představu za co chci utrácet, nejsem kvůli tomu hned zloděj! Nebo ano? Úmyslně jsem nikdy nic neukradla. Jednou mi prodavačka nenamarkovala tatranku, která ležela pod sáčkem s rohlíky, a jednou zmatená prodavačka přijala platbu pouze za jedno a ne dvě DVD, ale toho jsem si stejně všimla až venku, protože jsem tam nebyla sama a moje společnost nás rozptylovala obě. Zaplatit i zbytek jsem v ani jednom případě nešla, ale nikdy bych nevzala zboží z regálu a nenarvala bych si ho pod oblečení či do tašky, abych prošla kolem pokladen bez placení. A už jsem mnohdy měla příležitost.
A druhá strana? Já vím, že to jde jinak, obzvláště v neřetězcových prodejnách! Sama jsem byla na brigádě v jedné specializované prodejně. Na rozdíl od těchto potravin byla ta prodejna opravdu velká a od kasy se nedalo sledovat všechny kouty. Byly jsme tam dvě prodavačky a jistě, že jsem při vyšší frekvenci zákazníků obcházela po celé ploše a koukala, jestli někde někdo něco nevyvádí. Ale pokud si mě všimli, usmála jsem se na ně a nepárala jim břich pohledem. A ani jsem je svým podupáváním a založenýma rukama neverbálně nevybízela, aby už konečně nasadili trysky do zadku a vylítli třeba oknem. Potom se prostě člověk necítí dobře a pokud nemusí, kolikrát ani nic nekoupí.
Nevztahovala bych na to ani ono ohrané každý může mít špatný den. Může. A potom se snadno stane, že když je problém, zákazník, prodavač nebo oba prostě bouchnou. Jenže v tomhle případě, kdy nikde žádný problém není, kdy já vybírám zboží a pak ho úplně v klidu zaplatím, snad nikdo nemá důvod tvářit se, jako bych na sobě měla ceduli CHCI TVÝ PRACHY. A nebo za to mohla skutečnost, že jsem šla bez košíku? Jenže na tři věci nebudu tahat košík a jelikož tam chodí mnoho a mnoho studentů pro sváču nebo večeři, je to jev častějí, než když si ten košík někdo vezme. A víte co? Kdyby na mě takhle beze slov netlačila, možná si pár pomerančů nebo nějakou tu sušenku koupím. Ale ne, tržbu jsem jim dnes moc nezvedla. A může za to ona a její přístup.
On úsměv vážně nic nestojí a zvlášť v místech, kde někdo pracuje s lidmi, by měl být samozřejmostí. Já už jsem se naučila hodně usmívat. I na protivné pokladní na nádraží nebo na pouliční prodejce od operátora. A nebo i na cizí lidi, kteří jen tak prohodí nějako poznámku na nástupišti. A jsem moc ráda, že nejsem sama, kdo se dokáže usmát a neodbýt tak, že vypadá, jako by ignoroval, ale prohodit i slovo navíc. Nebo kdo se alespoň netváří, jako by ho neskutečně ponižovala společnost chodců na chodníku.
Třeba včera se jeden cizí kluk nabídl a vynesl mi kufr z autobusu, ačkoli byl malý, měla jsem tam jen pár kousků na tři dny a nevážil skoro nic. Bylo to milé. Mnohem milejší, než kdyby se stejně jako většina ostatních cestujících jen mračil a házel signály, že ty idioty kolem by nejradši vzal kalašnikovem. Nebo ten samý případ, kdy se mě řidič ptal, jestli nechci dát ten kufr radši do nákladového prostoru (nemohla jsem, byly v něm i křehké vánoční věci), ale zeptal se příjemně, s úsměvem jsem mu vysvětlila, proč to není vhodné, řekl fajn, žádný konflikt. Žádné nepříjemné pocity. Žádný trapas. Žádné naštvání na něj i na lidi, kteří to viděli. Nebylo totiž proč, a za všechno mohl úsměv a to, že automaticky nezačal útočit.
Přemýšlejte o tom, prodavači. I zákazníci.
Žádné komentáře:
Okomentovat