11. 4. 2013

Zloději paměti

Originální název: The Forgotten
Země: USA
Rok: 2004

Zloději paměti jsou film s velkým potenciálem od samého začátku, kterého se ale nedokázali úplně nejlépe zhostit. I když větší část je velmi slibná a napínavá. Na začátku totiž vidíme život zhroucené Telly, která je přesvědčená, že měla dítě, malého Sama, jenž měl odletět na tábor, ale jeho letadlo spadlo a on zahynul. Je to pro ni velmi těžké, neustále se brodí vzpomínkami a fotografiemi a vůbec vším, co jí ho připomíná. Jednoho dne ale začnou tyhle věci postupně mizet. Telly nejprve obviní manžela, že je schovává, aby na syna konečně zapomněla, ale ten a později i její psycholog na ni vyrukují s tvrzením, že žádného neměli. Že si to všechno jen představovala. 

Telly se s tím však nechce smířit, je si naprosto jistá, že její vzpomínky nejsou dílem šíleného mozku, který si vysnil několik let mateřství, a když situace vyeskaluje až k pokusu o její hospitalizaci, uteče, aby všem dokázala pravdu. Že její syn existoval.
Její cesta je jasná. Ví, kde bydlí Ash, muž, o němž je přesvědčena, že jeho dcera zahynula společně se Samem. Navštíví ho tedy, ale zjišťuje, že on také neví, že by kdy jakou dceru měl, a je naprosto přesvědčený, že Telly je blázen. Dokonce na ni zavolá i policii. Ale než ta přijede, Telly stihne odkrýt v Ashově pracovně zeď pomalovanou dětskými motivy a Ash si náhle bolestně vzpomíná, že kdysi opravdu dceru měl, ale jako by ji kdosi úplně vymazal z jeho života. Připojí se tedy k Telly a společně hodlají zjistit, co se stalo. Co bylo na letecké nehodě tak neobvyklého, že se někdo pokusil vymazat vzpomínky na oběti. A jak to u většiny z nich mohl tak precizně dokázat.
Z prvu to není snadné. Musí utíkat před lidmi, kteří je chtějí zastavit, nemají, čeho se chytit, nemají žádné stopy. Ale postupně se rozpomínají na název letecké společnosti i další detaily osudného dne, pídí po nich a získávají stále více vodítek. Dokonce získají i spojence. Detektiv Anne Pope je nejdřív povolána, aby je našla a zatkla. Ale potom si uvědomí, že zde něco nehraje a chce Telly pomoci. V té chvíli je však odmrštěna kamsi do nebe a už ji nikdy nikdo neuvidí. Telly a Ash si proto uvědomují, že zde zasahují síly z jiného světa a jejich děti možná vůbec v letadle nezahynuly. Myslí si, že možná vůbec k žádné nehodě nedošlo a oni dva nezapomínali přirozeně, což se potvrdí, když Telly po několika dnech vidí svého manžela, který už o její existenci vůbec netuší, a když se nakonec odhalí pravá tvář jejího psychologa a i další a mnohem horší pravda.
Předně, v tomhle filmu hrál Gary Sinise, proto jsem se na něj dívala. Hrál tam někoho na pomezí "slušňáka" a "hajzla" a prakticky do konce jsem nemohla odhadnout, na které straně stojí. O to lépe. Stejně tak celý film dokázal skvěle vtáhnout, dokud jsem vůbec netušila, co za tím stojí. Podezření, že Telly je blázen, padlo, jakmile si i Ash vzpomněl na svou dcerku. Ale proč na ni vůbec zapomněl? Kde je a proč jsou po ní všechny stopy zahlazené? Mohlo za tím být cokoli. Pokusy vlády, gangy, tajné laboratoře, mohl to být fantastický konspirační film. Jenže rozuzlení bylo pouhé a jednoduché pátrání mimozemšťanů po významu spojení "rodičovská láska" a to mi nestačí.
Ne, že by byl konec úplně suchý a ne, že by nebylo komu fandit a kvůli komu si kousat nehty. Celou dobu jsem doufala, že oba najdou svoje děti a budou zase šťastní. A když se ukázal zástupce tohoto mimozemského experimentu na Zemi v pravé podobě, byl to poměrně "lekací moment". Nemůžu se ale zbavit dojmu, že po celé honičce po městě, únosech, usilovném nacházení pravdy, snahy nevzdát se a osamělém boji dvou zničených rodičů proti mocným, za tím opravdu mohla stát vláda a agenti v bílých límečcích s nějakým zajímavějším cílem.
Zloději paměti ovšem přesto patří k lepším filmům. Hlavně proto, že žádná z postav není jasně nalinkovaná a nemá jasně daný charakter. Nikdy doopravdy nelze s jistotou poznat, co si myslí, co ví, pro koho pracuje a ani jestli to, co se právě děje, je na základě pravdy nebo halucinace. Vlastně myslím, že tenhle film si velmi podařeně zahrává se schopností diváka rozpoznat, jak to asi bude a jak je, a přemýšlet, jestli tohle mají postavě věřit, nebo jestli se mají bát jejího skutečného poslání. A nejen to. Úplný konec přináší i poměrně zajímavé zamyšlení nad tím, na co se mimozemšťané pokoušeli přijít. Jak silná je mateřská láska a co všechno je možné v jejím jméně udělat. Nebo naopak, nenechat udělat ty druhé.
Foto: Ann Taylor

Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat