Colette

Originální název: Colette

Země: ČR, SR, Nizozemsko

Rok: 2013

Colette je film, o němž i "běžní" diváci říkají, že je "prý dobrej". A mně se také líbil (zvlášť velké překvapení pro mě byl Mádl, který navzdory všem puberťáckým komediím let minulých umí hrát) a také přicházely okamžiky, kdy jsem si říkala, že je těžké se dívat, a že po všech filmech a dokumentech o řešení židovské otázky už toho mám docela dost. Ale přesto mám i výhrady k určitým logickým rozporům, jež mě celkem zarážely.

Na začátku se navíc prozradí rovnou i konec, protože tehdy se setkáváme s mužem a ženou, jejichž děti se chtějí vzít, a oni se tak jdou poznat. Zjistí, že oba přežili Osvětim (a že dabing u nich silně skřípe), a nemají pochyb o tom, kým vlastně jsou, ač to vůbec nepadne a ač žena vypráví falešný příběh, který muž okamžitě odhalí a pochopí, že kdyby se tehdy zachovala, jak tvrdí, byla by dávno mrtvá. A tentýž příběh, jen ten pravdivý, se záhy začne odvíjet i pro nás.

Do Osvětimi právě přijíždí transport belgických židů. Ještě vůbec nemají tušení, co je čeká, a tak jen zmateně pobíhají po rampě za křiku esesáků. Ostatní, ti, kteří už v Osvětimi jsou a byli vybráni pro tuto práci, jim zatím berou zavazadla a "pomáhají" s jejich selekcí. Mezi nimi je i mladý Vili, jemuž pohled ihned padne na Colette, která se snaží držet své matky a sester. On jí ale poradí, aby řekla, že je švadlena, a vzdálila se od nich, což udělá, protože i jí se mladík zalíbí, a tak ji pošlou ostříhat, umýt, převléct a pracovat do kamenolomu, zatímco svou rodinu spatří naposledy z okna, když kráčejí do plynové komory. V tu chvíli všechno pochopí, začne být zoufalá, ale také se začne snažit dělat to, co po ní chtějí, aby si sama utrpení, alespoň to fyzické, co nejvíc ušetřila. Ukáže se ale, že věci budou ještě horší.

Už při příjezdu si jí kromě Viliho všiml i důstojník SS Wisacker a její krása ho okouzlila. Proto ji nechá z lomu přeložit do textilní dílny, kde dělnice párají oblečení a hledají ukryté cennosti, a kde náhodou pracuje i Vili, který vykládá kufry a nosí jejich obsah do dílny. Práce je to však stejně těžká. Dozorci na všechny tlačí, aby dělali co nejrychleji, nemají žádné zázemí ani hygienu, kdykoli se někomu znelíbí, čeká je krutý výprask nebo rovnou smrt, a protože se konec války pomalu blíží, stále častěji jsou prováděny i selekce a přesuny, což je pro Viliho a Colette také noční můra, neboť se do sebe okamžitě zamilovali, začali si pomáhat a rozdělení by nejspíš nepřežili.

Většinu filmu pak tvoří právě děj v táboře a scény jejich přežívání v něm, kdy se snaží krást jídlo, vyměňovat s dozorci cennosti za možnost strávit spolu trochu času, shánět léky a kupodivu také navazovat nejrůznější podivná spojenectví, ať už třeba v případě Colette se slovenskou dozorkyní, která k ní pojme vztah jako k dceři, nebo Viliho s drsným kápem jeho pracovní skupiny, který se ho rozhodne ochraňovat, ač jde o malé pivo, na které má Wisacker už velmi dlouho pifku a snaží se ho přistihnout při krádeži. Také jen o fous uniknou smrti, když zmeškají plán na útěk, který, jak se ukáže, byla jen past na oko podplaceného nacistického řidiče, a dostanou se po všech hrůzných zážitcích až k převozu do jiného tábora, kde už nebude hrozit Wisacker a díky konci války ani smrt pro Colette, a k pochodu smrti, který skončí příjezdem ruských vojáků a vzdáním se nacistů pro Viliho. Ale úplně šťastný konec nepřijde, protože společné plány, které si zamilovaná dvojice v Osvětimi stvořila, nedojdou naplnění, když Colette zjistí, že je s Wisackerem těhotná.

A takhle to zní naprosto úžasně. Film, v němž zamilovaný pár v Osvětimi přežije až ke konci války, stvoří si nový život, jak je vidět na začátku a na konci dobrý život - dokonce mají i děti, a pak, i když jinak, než původně chtěli, se setkají a stanou příbuznými. A je to i docela dobře vymyšlené, žádný klasický happyend, spíš hořkosladká tečka a v případě Sáry i hodně zajímavě zvolená. Scény z tábora jsou přitom taky skvělé, ať už jde o ty opravdu násilné a brutální jako bylo střílení vězňů a bití, o ty naprosto zoufalé jako oběšení synů jednoho z vězňů před jeho očima či naprostá ignorace ke kupám mrtvol, kolem kterých se vězni naučili chodit bez povšimnutí, a nebo o maličkosti a projevy toho, že trocha lidskosti v mnoha vězních přece jen ještě zbývá. Jenže to na druhou stranu byl i problém.

Celý problém filmu vidím v tom, že mělo jít o Osvětim, ale podle všech předchozích děl, co jsem o tomto táboře viděla, se mi moc nezamlouvá místy až pohodová komunita vězňů, s níž pracuje. Jako by to nebyl tábor vyhlazovací. Dá se pochopit, že dozorkyně, které samotné měla čekat smrt, mohly pojmout pozitivní vztahy s některými vězeňkyněmi, ke kterým se chovaly lépe, nebo že se je rozhodly využít pro své homosexuální choutky, které nesměly vyplavat na povrch. A i že drsný kápo měl chuť trochu se zastat malého prcka, který dělal, co mohl, aby přežil, a který se zamiloval. Ale že si mohli sednout, dát si trochu pálenky, pokecat, každou chvilku nakrást jídl, a že ani na jednom z přítomných nebyla vidět žádná podvýživa (podívejte se na nahého Mádla ve scéně, kdy vybírá latrínu), to už tak samozřejmě nevypadá. A to jde o vězně, kteří byli v táboře dlouhé měsíce. Což je další problém, protože nevím jistě, v jakém časovém rozpětí se děj filmu odehrává, ale na to, že tam Vili a někteří jeho spoluvězni žili tak dlouho, ani jednou se je vůbec nepokusili vyselektovat, a to dokonce ani v případě, že důstojník SS se zaměřil přímo na Viliho, a vypadali všichni až moc dobře a v pohodě. Je pravda, že Vili se nakonec dostal k lepší práci, ale nejde jen o něj.

A to, jak Wisacker pobíhá po táborech a pracovištích a dělá takové kousky jen proto, aby přeřadil jednu dívku, kterou se rozhodl ojíždět, fanatický nacista, to je další malý detail, který mi nešel na rozum hned od začátku. Poměrně zásadním způsobem to ubírá na důvěryhodnosti filmu a tluče se v něm tak tábor s hrůznými pravidly a smrtí se šlápnutím vedle v prvcích obyčejného pracovního lágru. A protože my se nikdy nedozvíme, jak to tam chodilo doopravdy, jelikož každý vězeň má v detailech zážitky jiné, přeživších za sedmdesát let ubývá a ti z druhé strany nepromluví nikdy, člověk víc věří dokumentům a takový film mu přijde dobrý, ale "škoda, že uklouzl". Ona ta fantazie v Osvětimi nemůže zakotvit zase tolik.

Jo a navíc - že se do sebe zamilovali na první pohled a už po první tajné schůzce bez sebe Colette a Vili nemohli žít, to jsem četla naposledy v knížkách pro děti. Já chápu, že mu byla vděčná za záchranu života, a že se mu líbila, ale láska nebeská po deseti minutách bez bližšího vysvětlení je taky trošku moc.

Foto: colette-film

Mé hodnocení: