Originální název: Harry Potter and the Prisoner of Azkaban
Rok vydání: 1999
Český překlad: 2001
Třetí díl ságy o kouzelníku Harrym Potterovi je, i když jde o jeden ze dvou dílů, kde se Harry se samotným Voldemortem neutká, bez pochybností temný a od začátku v něm vystupuje nebezpečí, které se bude prolínat celým zbylým dějem. Proto k němu přistupuji jako k pravému začátku příběhu a první dva beru jako oddělený úvod. A kromě větších podrobností, větší délky nebo větších potíží je to vidět třeba i v tom, že si nebezpečí uvědomuje celý kouzelnický svět, a tak nepadá všechno jen na bedra hlavních hrdinů, nýbrž se zapojuje mnohem víc zásadních institucí. Pozadí kouzelnického světa se čtenářům konečně téměř plně otevírá.
Z vězení utekl nebezpečný zločinec Sirius Black. Harry to zatím nevnímal. Byl zase u Dursleyových, kam se na návštěvu vydala i tetička Marge, jejíž největší zálibou vždycky bylo rozmazlování Dudleyho a rytí do Harryho. Ani teď její pobyt neprobíhal jinak, v jednu chvíli to už třináctiletý Harry nevydržel, neúmyslně tetičku nafoukl, utekl z domova a jen šťastnou náhodou se dostal do kouzelnického autobusu, který ho odvezl přímo do rukou samotného ministra kouzel. Ten neměl vůbec v úmyslu Harryho trestat. Měl mnohem důležitější starosti - Sirius Black nebyl obyčejný zločinec, ale kouzelník ve službách lorda Voldemorta. A jak se Harry brzy dozvěděl, rozhodl se po svém útěku jít po něm, takže místo vyloučení ze školy ministerstvo bedlivě dohlíží na jeho bezpečí.
Harry však ani tehdy na Siriuse moc nemyslel. Spolu s přáteli nastoupil do třetího ročníku v Bradavicích, zaměřil se na nové předměty a nové problémy. Těmi největšími bylo jasnovidectví, kde potrhlá profesorka Trelawneyová milovala předpovídání smrti, péče o kouzelné tvory, jíž se ujal Hagrid, který sice věděl o kouzelných zvířatech dost, ale o učení téměř nic, Malfoy, který se právě z toho důvodu rozhodl Hagrida potopit, a zakázané výlety do kouzelnické vesničky Prasinky. A hlavně azkabanští strážní - děsivé stvůry bez očí vysávající štěstí - hlídající školu. Harrymu totiž stačilo jen dostat se do jejich blízkosti a už omdléval a v hlavě slyšel ozvěny vraždy svých rodičů.
Jenomže všechna bezpečnostní opatření včetně děsivých mozkomorů nebyla k ničemu. Siriusovi se několikrát podařilo do hradu proniknout. Harry akorát pořád nechápal, proč by měl s takovým fanatismem toužit právě po něm, tudíž začal pátrat. A díky tomu stanul před odhalením jednoho z největších "justičních omylů" kouzelnického světa, jenž nakonec rozpoutal to, čeho se všichni báli nejvíc.
Mně se tento díl možná proto velice líbil. Konečně v něm šlo o něco, co propojí zbytek, osvobodil se služebník lorda Voldemorta, aby mu pomohl vrátit se ještě děsivější než dřív, a to takovým způsobem, jaký z počátku nikdo nečekal, protože nikdo nemohl ani tušit, jaká je ve skutečnosti pravda o Siriusovi. A to je něco, co je mi blízké. Třetí díl pojednává o muži odsouzeném za masovou vraždu a zradu svých blízkých a dává nahlédnout i do děsivé kouzelnické justice a vězeňství. Také jde o poměrně závažné problémy pro hlavní hrdiny a konečně se kniha věnuje víc do hloubky i jejich životům. Nechává je hroutit pod tíhou úkolů, pubertálně se rozhádat, upřednostnit vlastní zábavu před posloucháním příkazů. Také konečně nepracuje automaticky s Harryho touhou spasit svět, ale docela dlouho ho nechává, aby si se Siriusem nelámal hlavu.
Harry má totiž stejně starostí dost. Snaží se zvítězit ve famfrpálu, děsí se mozkomorů, objem učení mu taky stoupl, nehledě na to, že Hagrid jako učitel znamená práci navíc jen kvůli tomu, aby ho na novém místě vůbec udrželi. A myslím, že je to všechno správně složené dohromady a působí to dost přirozeně (pokud odhlédneme od faktu, že se všechno děje jednomu klukovi, pokud je hlavním hrdinou série, nejde to jinak). Třináctiletí se chovají jako třináctiletí, mnohdy uvažují pro starší čtenáře hrozně naivně, ale na ně to sedí, snaží se s tím, co se děje, poprat, ve všem funguje hezky postupný děj, kdy se nic nevalí náhle a pofidérně, ale všechno se odkrývá postupně a je protkané dobře zvolenými náznaky, jež se mnohdy vysvětlí třeba až o několik knih později. A nemusí jít jen o hlavní problematiku. Zaujal mě třeba i Popletal, který v tomto díle naprosto racionálně bere v úvahu fakt, že Voldemort někam zmizel, kdežto v pátém už naprosto zpanikařil a sám sebe hystericky přesvědčil, že Voldemort je přece mrtvý.
A co se týče negativ a chyb, mezi mé nejoblíbenější díly patří tento i proto, že je jednoduše nenacházím. Jedinou výtku mám ke konci, kdy je ještě před koncem školního roku zmíněno, že Fred a George získali několik NKÚ, přičemž o dva roky později se studenti o výsledcích NKÚ dozvěděli až v polovině prázdnin, ale jinak není, co víc říct. Ačkoli jde o oddechový mezičas bez Voldemorta, je vězeň z Azkabanu dalším temným dobrodružstvím, v němž je šikovně skryto mnohem víc nebezpečí a zla, než se na první pohled zdá. Dobře končí, přesto přijde jedno překvapení, které úplně dobrý konec naruší, zkomplikuje a hlavně "zoriginální".
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat