Michael Crichton - Příští

Originální název: Next

Rok vydání: 2006

Český překlad: 2007

Příští je jedna z mých nejoblíbenějších knih od Crichtona, takže ji rozhodně nečtu poprvé. Od Crichtona mám nejradši buď historickou fikci nebo sci-fi, toto je sci-fi. Nejslavnější je samozřejmě Jurský park a tohle je mu alespoň tématem docela blízko, i když zdaleka není tak radikální. Jde ale zase o genetiku, pokusy, překračování hranic, ohromný problém s nehleděním na etiku a mně se to líbilo skoro ještě víc než Jurský park.

Vlastník výzkumné společnosti Rick Diehl se ocitl v pořádných problémech. Rozvádí se a jeho byznys brzy padne, pokud nedosáhne nějakého zajímavého, komerčně využitelného úspěchu. K tomu mu měly pomoci protirakovinné buňky Franka Burneta, u nichž se mu díky naprostému právnímu chaosu, který nestačí držet krok s vědeckými objevy, povedlo pojistit jejich výhradní vlastnictví. Jenže mu je kdosi ukradne a jemu nezbývá, než si je ukrást zpátky za jakoukoli cenu, ať už od skrývajícího se Franka nebo od jeho nic netušících potomků, a to pokud možno dřív, než se soudy proberou a uvědomí si tuto závažnou kolizi s lidskými právy. 

Vůbec mu v tom ale nepomáhá jeho talentovaný zaměstnanec, který zrovna zkoumá dozrávací gen a nejprve ho nechtěně a potom potají úmyslně vyzkouší na několika lidech, protože by mohl napravit jejich ztroskotaný život. Ani z něj totiž žádný zázrak nakonec nekouká, když se ukáže, že gen má neočekávané a velice negativní dopady, které by si s Rickovou společností mohl kdekdo spojit. A co teprve, když se začnou objevovat zprávy o podivných transgenových zvířatech s až příliš lidskými vlastnostmi, jako papoušek přesvědčený, že je člověk, francouzsky nadávající orangutan a šimpo Dave? A co když se stane Rickova nejhorší noční můra a všechny tyto brutální etické i právní přešlapy se jednoho odpoledne setkají v luxusním resortu pro nejbohatší při zběsilé přestřelce? 

Je těžké popsat, co všechno se v knize dělo. Sledovala velké množství postav v průběhu několika velice chaotických dnů. U spousty z nich skoro až do konce nebylo jasné, jak by se jejich příběh mohl propojit s ostatními. Ale všechny spojoval nějaký způsob účasti na genovém inženýrství a zavádění novinek z oboru do praxe. Tedy jsme sledovali jak vědce provádějící upřímný výzkum, tak vědce usilující o slávu a bohatství za cenu zapovězení etiky a bezpečnosti, tak pár soudců a právníků, kteří se najednou museli začít probírat výzkumem poskakujícím mílové kroky dopředu před zákony. A všichni měli svůj zajímavý pohled na věc a dalo si mezi nimi dobře vybrat oblíbence.

Mě hrozně bavil transgenový papoušek Gerard a hlavně jeho cesta autem, protože to opravdu bylo jako jízda s malým dítětem, co nedokáže zavřít zobák, akorát v podobě tropického papouška. Vůbec jak autor často popisoval scény z  pohledu papouška, bylo neskutečně parádní. Také mě hodně bavil šimpočlověk Dave, ačkoli jeho osud byl o dost smutnější. Na rozdíl od Gerarda, který si naprosto užíval svou inteligenci a blbnutí s lidmi, Dave si bolestně uvědomoval, že nepatří ani mezi lidi ani mezi lidoopy a že mu nikdy nikdo nebude rozumět. Tudíž zatímco Gerard ukazoval zábavnou, atraktivní stránku míšení lidské a zvířecí inteligence a dalších znaků, Dave tu mizernou, odvrácenou, tragickou.

Tak to vlastně bylo ve spoustě případů. Všechny postavy poukazovaly na stejný problém - šílený kolotoč zběsilého rozvoje genetiky a snahy na něm vydělat bez ohledu na to, jaké oběti za sebou zanechá. Ať už bavili čistě vtipem jako Gerard nebo zběsilou akcí jako Alex Burnet a její syn, když se snažili utíkat před lovci odměn najatými Rickem, aby jim sebrali buňky, protože zaslepení oborem mu už bránilo vidět je jako lidi, ať už rozčilovali, jako všichni, kteří odmítali vidět rizika a bezhlavě chtěli zkoušet novější a novější experimenty, ať už zasáhli extra tvrdě, jako Dave, mediální hon na mluvícího orangutana, který skončil jeho zabitím, oběti dozrávacího genu, které během dní prožili zbytek života, aniž by tušily, co se jim vůbec stalo. Vlastně je to skvělá kniha sklouzávající až k absurdní komedii s hororovými náznaky pod zběsilým uháněním.

U Crichtona se mi navíc obvykle líbí podařené závěry a i tady ukázal, jak je umí. Dobral se až k docela akční, ale pořád tak trochu komediální finální přestřelce, rvačce, pronásledování. Uspokojivým způsobem nechal klaďase vyhrát, ačkoli nikdo nezapomněl, že jsou jen jeden případ z mnoha a zdaleka není po boji. Čtenáře nechal uvolnit, loučit se s knihou odpolednem s šimpočlověkem Davem, kterého si okamžitě zamiloval. A náhle ho praštil přes hlavu konečnou zcela obyčejnou, nevinnou větou "Jednoho takového bych si rád pořídil, aby mi makal na farmě." Ta mě naprosto zmrazila. Otevřela stavidla děsu při představě, že by se opravdu mohla obnovit nechutná otázka otroctví, možnost, nad kterou jsem až do té chvíle nepřemýšlela, až jsem měla na chvilku touhu všechny genetické pokusy hned zakázat. Prostě mě Crichton odrovnal. 

A skvělý byl i doslov, kde rozebíral sám za sebe, ne prostřednictvím děje, proč jsou potřeba radikální změny k přístupu k výzkumu a k autorskému a vlastnickému právu v prostředí genetiky a testování. Proč je potřeba někde uvolnit regulaci a jinde velice zpřísnit. Ačkoli nemám tušení, jak to vypadá u nás a hlavně jak to vypadá celkově, protože genetice nerozumím, takže jsem se právními aspekty nikdy nezabývala a autor to samozřejmě podával z amerického pohledu nyní již zastaralého období, nešlo s ním než souhlasit. Navíc, přesto, že to bylo z amerického pohledu, pro mě byla excelentní kapitola u soudu, kdy se jedna strana snažila uchránit Alex Burnet před povinností odevzdat buněčné vzorky a druhá se snažila argumentovat, že je v podstatě vlastní, aniž by v té argumentaci Alex vyznívala vůbec jako lidská bytost. Bylo to tak strašně absurdní a dotýkalo se to úžasným způsobem otázky lidských práv, tělesné integrity a přesné definice předmětu vlastnictví, že bych se vůbec nebránila tomu, aby byla delší. Celkově pár kapitol, které narazily na právní problematiku, ať už Alex nebo na snahu použít testování genetických předpokladů pro pojišťovny nebo pro opatrovnické soudy, uchvátily. Jsem nadšená.

Mé hodnocení: