Nejsem si stoprocentně jistá, že první české vydání je opravdu až z roku 2021, ale všechny nalezené informace tomu odpovídají. Což je trochu zvláštní a škoda, protože tato kniha určitě stála za překlad mnohem dřív jako jeden z opravdu dobrých kusů zlatého věku hororu.
Jenže jak poznáváme spolu s Indií, která je v Beldamu poprvé, jen dva ze tří domů jsou obyvatelné, ten třetí pohlcuje nezastavitelná písečná duna a brzy se ukáže, že nejen to. Skrývá se v něm něco, co děsí Dauphina i Lukera od dětství. Co začne všechny v Beldamu postupně pronásledovat ve snech. Co by možná mohlo mít něco společného s místními nikdy nevysvětlenými úmrtími. Možná i s Marian, ačkoli to byla ježibaba umírající na rakovinu. Dospělí ale tuto hrozbu nehodlají vzít na vědomí, až urputně ji mají za přeludy. A tak se to cosi zaměří na Indii a Odessu jako jedinou, která je ochotná pokusit se zakročit. Jenomže ani ona vlastně doopravdy neví, co by mohlo na zlo fungovat. Co když tedy namísto letního odpočinku dorazili do boje o život?
Při čtení této knihy se mi v první řadě povedlo navodit si skvělý doprovodný zážitek - většina se odehrává v Beldamu, mezi písečnými dunami, kde neustále popisují, jaké je ubíjející vedro, jaké jsou úmorné noci. A já to četla v době největší vlny veder, takže jsem si to dokázala živě představit. I když samozřejmě v jejich případě tyto okolnosti nejen znamenaly výborně vylíčenou atmosféru, ale nahrávaly i všemu nadpřirozenému, co se v domech v Beldamu dělo. Dokázalo to perfektně splynout s námětem písku, slunce, stínu, přeludů. A autor toto nadpřirozeno zvládnul dokonale. Od příjezdu do Beldamu bylo jasné, že se tam něco děje. Tento pocit postupně přiživoval, aniž by se vlastně doopravdy něco dělo. Umně pracoval s pocity postav, s náznaky zážitků pohřbených v historii, pak přešel k dojmům, že postavy něco zahlédly. A když začal dávkovat opravdová setkání s nadpřirozenem, bylo to opatrně, důsledně si vybíral, komu je zprostředkuje. Až do finále se s něčím doopravdy setkala víceméně jen India, což byla dobrá volba. Moc se jí nechtělo o jejích zážitcích mluvit s dospělými, takže jsme se vyhnuli klišé, kdy dospělí odmítají cokoli vysvětlit, a jejím prostřednictvím mohl čtenář záhadu odkrývat postupně, jelikož i pro ni byla nová.
Líbilo se mi vedle zpracování i pojetí celého toho nadpřirozena. Mohlo se zdát, že jde o duchy, kletbu Savageových, bytosti z jiné úrovně existence, tvory písku, prakticky cokoli, a v tom kniha zůstala až do konce. Ukazovala zase a znova, jak zrovna nezáleží na tom, co je to za bytosti a co chtějí. Jak opakovala Odessa, zkrátka nejsou jako my, a tak nemůžeme vůbec nic předpokládat. Díky tomu se docela slušně udrželo napětí, protože v několika bodech sice bylo zcela jasné, co se stane. Třeba když Barbařin manžel vyrazil Beldam zapálit, každý musel vědět, že ho zlo zabije, ale stejně jako postavy mohl čtenář jen čekat, kam obecně míří. Rovněž se mi líbily i svérázné, výrazné osobnosti postav. Chvíli mi trvalo se v nich zorientovat, jelikož hned od začátku autor naservíroval všechny najednou, ovšem každá rychle získala vlastní nepřehlédnutelné rysy. Možná trochu zvláštní, nicméně podle mě se sem hodilo, aby byli trošku praštění.
Jen škoda jedné z nich, Odessy. Černoška, služka žijící z dozvuků rasistické kultury amerického jihu, dávala smysl a autor jí dával spoustu prostoru a vlastní osobnost s vlastními pohnutkami, takže byla plnohodnotnou postavou. Jenže s ní spadl do dnes už velmi kritizovaného klišé "kouzelného černocha", v angličtině "magical negro", tedy v záhadách a hororech černoch, jehož úlohou je "až kouzelně" vědět, jak se věci mají, "prostě znát" obskurní prostředky proti démonům a provést ďábelským zlem vybrané postavy. Často bez hlubšího důvodu. Odessa taková nebyla úplně, nakonec jen těžce improvizovala, ale stejně u ní toto klišé přetrvávalo, když rázně vyrážela do třetího domu, prováděla rituály, radila Indii a vzala na sebe břímě elementály řešit a hlídat, aniž by sdělila proč. Zkrátka jako "magical negro".
A jedna věc mě zarážela. Všechno ostatní by velmi dobře fungovalo, včetně dialogů a charakterů, kdyby Indii bylo třeba sedmnáct. Zkoušela drogy, se svolením otce, sám ji k tomu občas ponoukal, běžně pila, měla důkladný přehled o otcově sexuálním životě, vyjadřovala se velice dospěle a často to až působilo, jako by byla otcovou přítelkyní, ne dcerou. No a autor rozhodl, že takové Indii bude... třináct. Dokonce tam nechal někoho výslovně prohlásit, jak je předčasně vyspělá. Teda já vím, vyšlo to v roce 81, ostatně proto jsme se dočkali i Odessy, a autor chtěl naznačit, jak extrémně odlišný život Luker a India žijí v New Yorku a jaký kontrast je to s Alabamou a Beldamem, ale tohle zkrátka nebyla třináctiletá holka. Všechno ostatní trefil. Barbaru s alkoholismem, apatického Lukera, až příliš dobrosrdečného Dauphina, jižanské paničky, otce bezohledného politika, ale do třináctileté holky se opravdu vžít nedokázal.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat