Z této knihy jsem nebyla nejdřív zrovna nadšená, protože to není téma, co vyhledávám. Ale minimálně polovina ze zde uvedených povídek se mi moc líbila a hlavně se jednalo o české autory, takže spousta z nich byla i v českém prostředí a známé kultuře. Což nečtu tak často.
Aneta Birnerová - Ediční poznámka - přinesla zajímavou verzi budoucnosti a lidského života, tak trochu dystopickou z pohledu současnosti, ale zároveň velmi utopickou z pohledu možností a kvality života. Ale o čem to sakra bylo? Byla nudná, přihlouplá a bez děje. Jedna žena fňukala nad svým milostným životem, nic se nedělo a na konci naznačila, jak teď funguje dlouhověkost, kdy se každý dožívá té samé dekády a všechno se díky tomu protahuje, včetně poznávání sama sebe a randění. Zkrátka nemám ráda poetické, ucintané romantické kecy o společnosti, kde se autor rozplývá nad životem a pseudonostalgií.
Sabina Daňková - Rum, holky a trnitý růže - výborné, ohromně vtipné vyprávění o jednom ožralém večeru na vesnické slavnosti, kde si jedna z hlavních postav vykoleduje nezapomenutelnou první pusu. Autorka to popsala skvělým, sarkastickým, humorným pohledem ústředního ožraly, jenž tu pusu vlastně částečně zprostředkoval, a je to skvělá historka k pivu o tom, jak kámošovi zařídil rande, když způsobil obecní pohoršení.
Helena Erbanová - Až na kraj světa - docela průměrná povídka o zážitku malého kluka v cizí zemi uprostřed cizí kultury, konkrétně z Japonska, kam s matkou odjel po smrti otce na dovolenou, potkal tam cizí děvče a dostal pusu. Hlavně popisná a mělká, hodila by se spíš do delšího příběhu jako jedno z mezidobí pro oddech mezi hlavními body zápletky.
David Havel - Průměrný děti historie - tato povídka se podle mého dojmu jako první trochu vymanila z hlavního tématu tím, že to vůbec nebyla povídka o prvním polibku, jenž v ní hrál zcela vedlejší roli jako jedna z mnoha vzpomínek na samotném konci. Zato ale předvedla, jak drsná, patetická a ubohá je drogová závislost, se kterou se potýkaly dvě hlavní postavy, a ty se mi zdály uvěřitelné napsané. I když se zfetovaní pánové asi nemuseli vyjadřovat tak básnicky květnatě.
Pavel Hénik - Polibek 2084 - další povídka z budoucnosti, tentokrát zdánlivě o dost děsivější než v Ediční poznámce. Na první pohled se zdá, že jde o typické AI počítačové strojové nesvobodné živoření, kdy jsou lidé celý život zavření v kójích, žijí na internetu a vláda důsledně hlídá, aby se nic skutečného nedozvěděli. Ale pak se ukáže, že to tak vlastně vůbec není a je třeba jenom překonat strach, často vybudovaný vlastními představami, a vykročit ven. A že motivací k tomu klidně může být i ten první skutečný polibek. Což se mi hodně líbilo, protože dystopie ráda nemám, avšak v této "skorodystopii" nakonec stále záviselo jen na vůli každého člověka, jestli vezme za kliku.
Richard Hotový - Andělský polibek - tato povídka se mi nemohla nelíbit. Sklouzává ke klasickému hororu se sluhou, který si chtěl poprvé nedůvěřivě zajít do nevěstince, a natrefil zrovna na jeden plný nečekaných krvelačných monster. Idea upírů v prostituci je vlastně hodně stará, ale tady zvládnutá velmi dobře.
Anna Klimentová - Zapomenutý polibek - tato povídka odpovídala věku autorky. Pokud se snaží dostudovat gymnázium, teprve roste a začíná a na začátek to není špatné. Řemeslně. Nicméně je to jen jedno obrovské, přežvýkané klišé. Hlavní postava má amnézii po něčem traumatickém, nevíme po čem, nepamatuje si na přítele kromě jediné emotivní vzpomínky na první polibek, kterou popíše, vše bez vyústění, a má to asi lámat srdce a hnát do breku. Jenže je to plné akorát vzletných básnických slov bez obsahu, nic, co tu ještě nebylo, naopak všechno, nad čím už někdo, kdo pár knih přečetl, protáčí oči.
Jana Kvičerová - Z deníčku smrtky - má nejoblíbenější povídka z této sbírky. Hrozně by se mi líbilo, kdyby ji autorka rozpracovala do celé knihy. Představuje úžasnou ideu o celé společnosti Smrtek, které mají svou školu, odkud je vysílají do rajonů vyprovázet lidi na poslední cestě, svůj vlastní internet, chat, vztahy, aplikace, zprávy, zkrátka svůj celý moderní svět, který je úžasně vymyšlený a hodně mě bavil. A k tomu téma prvního polibku, který je tu vlastně i polibkem posledním, je splněno víc než skvěle, protože sledujeme novou Smrtku, která se nemůže dočkat, až jí přijde upozornění na prvního "zákazníka", a jak se do té doby probírá nekonečným blouděním po pražském hlaváku, který jí přidělili, než pochopí, v čem to upozornění vlastně spočívá.
Tomáš Lesk - Polibek pod zámkem - autor vymyslel zajímavou zápletku s "hodinářem dějin", který umí pracovat s časem a pozve si novináře, aby se s ním o tento fakt podělil. Akorát byla povídka na plné pochopení příliš krátká. Zasloužila by více rozvést, co se týče jeho schopnosti a hlavně co se týče toho prvního polibku, který si "hodinář" zvolil zároveň jako svůj poslední moment. Jelikož se po této "smrti" hned zase objevil v mladší podobě, což už nebylo nijak vysvětlené a nechalo mě to docela zmatenou. Myslím, že kdyby byla povídka delší, obsahovala více děje, povedlo by se všechno lépe vysvětlit a víc bych si to užila. Ale líbí se mi, protože trochu pracuje s vnímáním času stejně, jako ho v jedné povídce chci použít já.
Kateřina Lišaníková - Navždy tvůj, napsal Roy Butterfield - ukázka "nenadchne ani neurazí" povídky. Jednoduchý, povrchní příběh jednoho setkání spisovatele s přáteli a debaty nad prvními polibky a vztahy v zajímavém prostředí tajného baru za prohibice. Jasně ohraničená, ukončená epizodka, na kterou asi zase hned zapomenu, nicméně řemeslně zvládnutá dobře.
Karla Malá - Při líbání jsou prý oči zavřené - povídka o jednom z mnoha neúspěšných prvních rande, ve níž hlavní postava vtipně shrne, čím se musí probírat při seznamování, na čem to často ztroskotá a zakončí to vskutku trapnou katastrofou při odchodu z nepodařené schůzky v restauraci. Milé, k zasmání, sympatické.
Marie Niček - Už nezapomenu - další z "nenadchne ani neurazí". Popisuje velmi obyčejnou oslavu narozenin obyčejného starého pána, kde se vlastně nic nestane, nemá to žádný děj, jenom krátké okno do úplně obyčejného života úplně obyčejných lidí z pohledu velmi starého člověka. Na tyhle vzpomínkové nostalgie zkrátka nejsem.
Martin Novák - Z pravé lásky - zato tahle povídka se mi líbila hodně. Přišla s nápadem, který jsem kdysi měla také. Svérázné, zajímavé, nové pojetí pohádek, zde tragický a vysoce realistický závěr Sněhurky, jenž nemá šťastný konec ani s polibkem. Zato oplývá ponurým vtipem, když se princ i trpaslíci pořádně vybarví při vloupávání na hřbitov.
Veronika Opatřilová - Možnost kardamomu - zde se naopak přesouváme k hořkosladkému smutku vědomí, co mohlo být, kdyby se hlavní postava odvážila říct nahlas to, co si myslí, když navštěvuje pekárnu jednoho sympatického muže, a kdyby místo prvního a zároveň posledního polibku hmátla po vztahu, než pekař uteče jinam. Opět to ale bylo veskrze obyčejné vyprávění z všedního dne, kdy se nestane nic, co by vás připoutalo do křesla.
Kristýna Poláčková - Poslední poprvé - povídky schopné rozepsat pouhých pár minut, skoro až vteřin, na několik stránek, se mi většinou docela líbí. Chce to určitý um, rozplácnout něco, co se stane ještě dřív, než člověk přečte jednu stránku, hned na stránek několik. A tady se to podařilo. Jedna bizarní, ovšem prostá žádost o polibek, kterou ho ona zaskočila, a pak jen pár vteřin chaotického uvažování, když ani jeden nevěděl, co to vlastně dělá či jak ta žádost dopadne. Jen docela rušilo, že se po odstavcích střídal jeho a její pohled a odstavce mezi sebou neměly ani pořádnou mezeru.
Jan Stejskal - Muž na útesu - zajímavá povídka se strašným poselstvím. Pracuje s překonáváním deprese a strachu, nejvíc vybočila z tématu prvního polibku, a nějak to nefungovalo. Směřovala k tomu, že strach člověka buď paralyzuje a může vehnat do deprese, nebo ho překoná, ale v konkrétních událostech to znělo, že pokud se člověk bojí, že risk, který podstupuje, mu ublíží, tak se má sebrat a bezhlavě skočit přímo doprostřed obávaného následku. A opakovat to tak dlouho, až se bát přestane. Tedy zde hlavní postava začala mít děsivou úzkost ze své práce sbírání ptačích hnízd, protože při tom spadla z třicetimetrového útesu, a léčbou bylo ji z toho útesu shodit znova a přimět ji, ať z něj skáče pokaždé, když se bojí. Nezdá se mi zcela vhodné vysílat zprávu, že máš-li depresi, chceš spáchat sebevraždu a zároveň se bojíš, že to, co děláš, tě zabije i tak, no tak jdi a skoč, to pomůže.
Jaroslav Toušek - Větší než my dva - celkem podařená povídka o prvním polibku uprostřed odboje. Sice mě nezaujala jako mnohé jiné, ale měla nečekaný, ač pochopitelný a smutný zvrat, kdy se z hlavní postavy, i kvůli tomu polibku, stává zrádce. Zkrátka romantické pojetí odboje v nespecifikované minulosti.
Petr Valášek - Královecké mosty - není to meme, jak Královec patří Česku. Je to smutně milá povídka o pubertální lásce, která musela přečkat okupaci Královce za druhé světové, a to velice originálním způsobem, rovnou přes sabotáž. Autor příjemně popisoval, co všechno hlavní postavy potkalo, jak spolu i přes problémy komunikovaly a zároveň dobře udržoval napětí, jestli oba válku přežijí a ještě se shledají.
Martina Vytešníková - Noční čaj a milované světlo - asi zajímavý nápad na svět, kde se některé ženy po smrti mění v můry, které mají úkol najít specifického muže, přeměnit se na atraktivní dívku a zničit mu život. S jednou takovou se tu potkává hlavní postava, když jí tato můra žádá o pomoc přiděleného muže najít. Vůbec se mi ale nelíbí zpracování. Autorka působí dost jako "vyber si mě" a "nejsem jako ostatní holky". Rozhodla, že určitý typ žen se jí nelíbí, tak z nich udělá doslovné nadpřirozené můry, které chtějí jen likvidovat nebohé muže, a smlsne si na jejich pomlouvačném popisu, na tom jak jsou prostoduché, nesnesitelné, zlatokopky a kdo ví, co všechno. Na konci se to pokusila zachránit náznakem, jak je to možná jen povrchní, když odhalila příběh této konkrétní můry, ale stejně se jí povedlo akorát povrchně vyblejt to samý, co vybleje šestnáctka, která se snaží působit "úplně unikátně" a vydupat se výš tím, že zadupe ostatní do bláta. To k ničemu nevede.
Jakub Zachrdla - Hladové vlaky - na závěr povídka, při které mi nejvíc trnulo. Krátké setkání za druhé světové války, kdy k prvnímu polibku dojde proto, že se parta kluků připletla k něčemu, čemu vůbec nerozuměli, a jen díky neutuchající zvědavosti zachránili život. V jejich městě totiž běžela šeptanda o záhadných nákladních vlacích, kterými Němci něco přepravují. A jak zmateně zjistili, přepravují jimi lidi. Bylo strašně napínavé a zároveň děsivé číst, jak ti kluci netuší nic o holokaustu, když se k jednomu takovému vlaku dostanou, a jak jim z něj do klína spadne holka, kterou se podaří na nádraží vystrčit ven. Bála jsem se, aby z toho nebyl opravdový horor. Ale nakonec mě autor nechal upřímně oddechnout dalším dobře napsaným prvním polibkem s dobrým koncem.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat