Ne. Tuhle knihu vážně ne. Jediné, co mě při čtení drželo, abych se jí nemlátila do hlavy, byl fakt, že ji mám jako e-publikaci a nechtěla jsem si rozmlátit notebook. Tohle je tak strašný, trapný, toxický klišé, že nechápu, jak se to někomu může upřímně líbit.
Ryana však na ztřeštěné Doris, z níž čiší jen drama a problémy, kupodivu něco zaujme a rozhodne se jí dát šanci. Respektive ji hned nevyhodí, ale uzavře sám se sebou sázku, že horlivé Doris dokáže, jak na to nemá, a donutí ji dát výpověď. A čím ztřeštěnější, neschopnější a podivnější je, tím hůř ji dokáže vyhnat z hlavy. Vlastně se po dlouhé době stane prvním člověkem, jenž se dostane pod jeho slupku. Ale jak se věci zamotají, až "Dorisina" hra nevyhnutelně praskne?
V podstatě další verze knihy Jeho banán. Nebo 50 odstínů. I obchodní schůzka s panem Greyem a narážky na 50 odstínů dávají jasně tušit, v čem se autorka inspirovala, a proč je ta kniha takový facepalm. Jenže je to ještě hloupější a toxičtější, protože zatímco v obou předchozích dílech není hlavní ženská postava na hlavní mužské postavě závislá, má vlastní práci, vlastní život, a kdyby nebyla hlavní postavou tohoto díla, tak ho kopne do prdele, Poppy je na zaměstnání u Ryana existenčně závislá . A on toho zneužívá. Byť nevědomky (protože ani autorka si toho není vědoma), využívá naivity Poppy a toho, že je mentálně prakticky dítě (čehož si autorka také není vědoma) a prakticky je to groomer. Přičemž jeho jednání je popsáno jako vtipné, romantické, jakkoli jinak než "ZDRHEJ!" Je docela zajímavé, jak se tolika autorkám podaří stvořit velmi strašidelný thriller, zatímco ho mají za rozpustilou romantiku. A tady to není jinak, tuto knihu dobře charakterizují dvě citace z interakce Poppy a Ryana: "Bože, opravdu byla tak naivní?" a "Pokračovala, ale on ji znovu ignoroval."
Na povrchu je to strašně jednoduchý příběh, jaký jsem popsala. Ona je trhlá, on je bohatý, nečekaně se střetnou jejich cesty, stane se spousta jako humorných situací, a ačkoli on se tomu brání a ona řeší větší problémy než nového chlapa, nakonec se do sebe zamilují, tudíž čtenář čeká, jestli jim okolnosti umožní spolu být. V této povrchní rovině můžu zmínit námitky hlavně ke stylu psaní, protože příběh se odvíjí celkem normálně.
Autorka píše kapitoly Poppy v první osobě, kapitoly Ryana ve třetí, přestože byly z jeho vlastního pohledu, což nedává smysl. Neumí pracovat s citoslovci, například popisuje prudkou alergickou reakci a dušení, jako když obr Dráp sháněl v Zapovězeném lese Hagrida, a vůbec to nepůsobí jako alergická reakce. Dialogy zaplavila vzdycháním, mmm a hmmm. Rovněž by potřebovala lepší přípravu. Snaha nachytat Poppy při lži, že umí španělsky, když k ní Ryan dotáhne chlapíka z Brazílie (a proto on skutečně umí španělsky), je... v Brazílii se mluví portugalsky, drahá Watson. Také se sem tam dopouští nesmyslných popisů. Jako jestli se jí napíná košile a praskají knoflíky pokaždé, když se otočí, má malou košili. Není to sexy A dvě divné situace. Jedna, Ryan Poppy asi formálně přijal, ale sepsal smlouvu, viděl její dokumenty, něco, když se tam producírovala pod falešným jménem a ani účetní o ní nevěděla, dokud se jí sama nepředstavila? Druhá, není vůbec reálné, aby Poppy netušila, jak její ubohá telenovela není jen lokální propadák za oceánem, nýbrž mezinárodní hit, a vznikají fanouškovské petice za návrat její postavy.
Větší problém je ve všech implikacích vztahu Ryana a Poppy, jaké autorce asi totálně ušly. Už jsem to naznačila, ale k pochopení je potřeba rozebrat si obě hlavní a téměř jediné důležité postavy. Poppy je nemožná. Neumí ani chodit bez nějaké katastrofické scény. Není to roztomilé, nýbrž otravné a hodně rychle se to stane únavným. Nemožná a trapná je i myšlením a vyjadřováním, nejen fyzickou nešikovností. Není sitcomově nahlouplá, je asi jako by ji psalo pětileté dítě. Třeba potřebuje vymyslet důvod, jak uvěřitelně přerušit nudnou obchodní schůzku, tak spustí poplach, udělá kotoul do zasedačky a řve o porušení ochranného pláště. ... Poppy se prostě týká úplně každé klišé naprosto neschopné a nepoužitelné žen-spíš malé holky. Moc nepřemýšlí, je totálně naivní, všemu se diví, všechno komplikuje tak, jak by to normální člověk neudělal. U dospělé ženské to působí postiženě. Našla jsem jen pár výjimečných opravdu vtipných momentů, kdy se snaží pomocí svých hereckých zkušeností vybruslit z trapasu. Častěji ale byly přehnané a trapné.
Vedle ní je tu Ryan. Od začátku úchyl, groomer, chodící výstražná vlajka "budu od vás něco chtít, ale napřed musíte souhlasit, i když nevíte s čím, a kurva neotravujte poznámkami, že to je podezřelé, prostě souhlaste a zvykněte si na to". Hned po první interakci působí jako zběsilý stalker. A čím blíž se seznamují, tím je jeho chování zběsilejší. Neustále ji udržuje zmatenou, sama Poppy to popsala, když se Ryan rozhodl změnit chatrné zabezpečení jejího bytu. "V jednu chvíli mi kupuješ pizzu a opravuješ mi kolo, a v následující mi děláš ze života peklo, když na mě křičíš v práci a dáváš mi i padáka. A najednou mi taky píšeš uprostřed noci, urážíš mě, protože jsem šla ven na skleničku, a teď stojíš za mými dveřmi v neděli a opravuješ mi zámek, i když jsem tě o to neprosila." Přičemž on neví, proč jí to vadí.
Další příklady jsou úplně všude. Ryan Poppy označil za psychicky labilní, ostraze nakázal ji vyvést, pokud se ještě někdy ukáže ve firmě, a přijde mu vtipně matoucí, že s ním na to nechce hned hupsnout do auta. Tak za ní krokem jede celou cestu až domů a dělá si z ní srandu, jak jeho autu stejně neuteče. Bylo by to skvělé, kdyby to autorka rozpracovala jako něco nepřípustného, co si Ryan začne uvědomovat a změní se. Tudíž to pochopitelně vzala jako upřímně vtipný moment a Ryan nikdy nepřišel na jedinou chybu ve svém vystupování.
Nebo Ryan Poppy rozkáže vlézt do auta, rozhodne se ošetřit jí chodidlo, zatímco ji děsí, jak se jí beze slova sápe na nohy, popisuje, jak se ho bojí, zve ho šíleným ledovým obrem. Nebo pro ni Ryan nabručeně něco dělá bez požádání, a když ho zkouší zastavit, vyjede na ni, zastraší ji, aby ho nechala to dodělat, a má se za borce. Třeba se probudila do vrtání - Ryan jí bez upozornění předělával dveře, navrtával zámky na zavřené dveře...zvenku? A seřval ji, že ho konfrontovala, protože ho měla za zloděje. Poppy často výslovně odporuje, aby Ryan něco udělal, někam ji vezl, něco s ní prováděl, ale on ji zcela ignoruje a donutí ji k tomu. Klidně jí vrazí proti její vůli do bytu, protože jemu se zrovna chce. Tohle je normální emocionální a psychické týraní silně manipulativním člověkem, které autorka přehlížela od začátku do konce.
Proto ani z Ryanova nevhodného chování nic nevyvodila, nemělo dopad, jaký by mělo v reálném životě, nikdo ho nevnímal nevhodně. Poppy často měla Ryanovo komandování za extrémní, jenže neposkočila k propojení, že pokud se ho děsí, tak by s tím mohla něco udělat. Autorka nedovolila Poppy reagovat. Vůbec se nebránila, nepřemýšlela o obraně nebo protestu, o hranicích, moc věcí jí nedocházelo. Jen v jednu chvíli skoro zasáhla. Ryan na ni strašlivě řval kvůli hloupě napsanému e-mailu pro obchodní partnery. Až se rozbrečela a konečně vyřvala svou frustraci zpátky na něj. Byl to perfektní moment, Poppy si uvědomila, jak je sprostý a chová se nepřijatelně. Zmatená z toho, že chvíli je milý, pak nadržený a pak na ni řve, kráčela k pochopení Ryanovy nestability, manipulací a nebezpečí pro soužití. Ale samozřejmě tam dojít nemohla, protože by z toho bylo zajímavé psychologické drama a ne sex scény s nějakou vatou. Tak ji raději autorka nechala hloupou, vždycky těsně před prozřením, a divit se, jak Ryanovi vadí, jak vykonává svou práci, přesto, že neuměla pracovat v kanceláři a tápala.
Evidentně se autorka rozhodla mít na jedné straně nemožné střevo, na druhé zmučenou duši zakrývanou tvrďáckou agresivitou, s níž si spletla asertivitu, a utrhla se ze řetězu. Aniž by se alespoň utrhla z nadužívané a otravné zápletky "neschopa nastoupí pod superluxusního šéfa a ten ji vystavuje nepříjemným situacím, dokud se do ní nezamiluje". Tady se konkrétně Ryan rozhodl Poppy přijmout s cílem znechutit jí práci všemi možnými výstřelky, aby ji donutil dát výpověď. Jako... proč? Proč ji pak přijímal? Tenhle častý námět je poměrně podivný, toxický, nesmyslný. A mě nenapadá jiný motiv, než snaha si dokázat, jakej je supersamec, ztrapněním a ponižováním holky v tíživém postavení. Jako záporák by Ryan fungoval. Třeba v knize Dívka na neděli takový postupně odhalovaný domácí násilník tohoto ražení zahrál dobrou roli. Ale tady se kniha prakticky nedotkla faktu, že Ryanovy vlastnosti a jeho šílené chování jsou špatně.
Naopak končí očekávaným vyvrcholením "něco je náhle rozdělí a jeden z nich zběsile uhání za tím druhým, aby si srdceryvně uspořádali životy". Zde je tím něčím naprosto neexistující problém, kdy měla Poppy dotočit dvacet dílů seriálu a strávit měsíc nebo dva ve studiu v jiném městě a Ryanovi z toho přeskočilo. Nepochopitelně se k tomu ještě Poppy, ne Ryan, dlouho cítila provinile. Ještě jednou, tyhle výkyvy jsou psychický nátlak, vydírání a týrání. Pošlete ho do háje, když už ne do Bohnic, nelezte s ním do postele a už vůbec ne po čtrnácti dnech do společného bydlení.
Jediná opravdu dobrá kapitola byla drama třináctileté Ryanovy neteře ohledně snahy koupit první podprsenku, když nemá žádnou příbuznou, neumí si poradit, všechno je pro ni smrtelně trapné a on tomu taky vůbec nerozumí, tudíž z toho vyrostla domácí aféra. To bylo velmi realistické, úsměvné a zároveň smutné. Ryanův nefunkční vztah s osiřelou neteří v nejhorší pubertě se povedl. Na druhou stranu, příbuzné nebo nevlastní dítě je často akorát prostředek, který v takových dílech přidává lidskou stránku hlavnímu kreténovi, protože sám od sebe žádnou moc kladnou vlastnost nemá. Jako Ryan.
Mé hodnocení:
Upřímně? Mně od této knihy odrazuje obálka, tak i jméno Poppy, které nemám ráda. A asi i dobře :D
OdpovědětVymazatTady to aspoň mělo to odůvodnění, že její matka byla floristka a její životní láskou byly kyty, tak ji pojmenovala po kytce, ale jinak to bylo příšerné. Ale obálka by mě odrazovala taky, kdybych ji nedostala zadarmo jak odměnu od Dobrovského, tak ji nikdy neotevřu :D
Vymazat