Píšu nahej hejt na hejt

V mém případě spíš nahá, když jsem většinu svého oblečení hodila do pračky a v tomto vlhkém zamračeném počasí to jen tak neuschne, ale něco málo tu na sebe ještě mám, takže ani to ne. A vlastně bych, nahá nebo oblečená, neměla psát vůbec, řečeno bylo dost a rýpání stále v tomtéž nikam nepovede, ale znáte mě. Nerýpnout si do něčeho je pro mě jako mít na noze velký strup a nešťourat v něm. To prostě nejde i s vědomím, že jizva bude o to větší.

A další důvod, proč bych neměla psát, je, že mě se vlastně ten hejt (vážně nesnáším tohle slovo) netýká, protože já se na blog nikdy nevyřvávala z pocitů, vlastně o sobě prakticky nepíšu, nefňukám, že je svět zlý a já jsem nepochopená, nehledám si tu stejně postižené kamarády, stačí mi ti, co mám, i když uznávám, teď doma tu není nikdo, protože malá vesnice není místo s velkou skupinou každé věkové kategorie a lidi, s nimiž jsem se bavila třeba na základce, s vypadanýma zubama uprostřed skupinky nejcikánovitějších cikánů s bejbátkem v náručí v polorozpadlém karavanu fakt navštěvovat nebudu (bohužel, reálný případ).

Jenže strup je prostě strup. To blaho, když se sloupne!

A tohle je kauza jako hrom. Nebo spíš hrom jako kauza, protože jde vlastně o článek, který, pokud autorku čte někdo poprvé, opravdu vypadá, jako by ho psala zhrzená slečna, jež má touhu všem okolo nadávat, aby vypadala kůl, protože to je přece dneska kůl. A klidně se zlobte, vypadá to tak. Je asi tady, tak si to ověřte.

Dá se s ním souhlasit poměrně v lecčem. Je úplně k ničemu, když sem budou ublížené třináctky psát své každodenní bolístky pramenící z naprosté neschopnosti světa přijmout je v jejich nezměrné odlišnosti a tuposti celého jejich průměrného okolí, protože ty jejich šílené sebevražedné deprese jsou ve skutečnosti blbá nálada pocházející z problému, který má tisíc stejných lidí kolem. Jelikož ony v drtivé většině případů jsou naprosto průměrné, stejně jako jejich okolí, liší se jen svou představou o sobě samých, ačkoli takové představy už jsou tak rozšířené a tak typické, že i to je vlastně průměr, a jejich největší svízel je, že nedokážou pochopit, že ve skutečnosti žijí normální život totožný s kýmkoli. Naopak bych řekla, že když se začnou ve fňukání společně podporovat, zadky jim to nenakopne, a tak se sebou nic neudělají.

Existuje i jistá menšina takových, kteří mají skutečně život na prd a skutečně potřebují pomoc a pro začátek se vykřičí na blogu, což není zase tak zlé, protože je to jen text, který stejně málokdo najde a málokoho zaujme, ale i to je dvojsečné. Právě proto, že to nikoho nezajímá. Ona další ublížená třináctka pod to možná něco napíše, ale drtivá většina dalších zbloudilých blogerů si řekne buď 'hm a jako co nám to cpeš' a nebo 'smůla holka, nezávidím' dle umístění na stupnici House - koťátko, a nenapíší nic, protože se na to napsat nic nedá. Není to jejich život, dotyčného neznají, jeho problémy jim jsou kdesi, jako článek to taky většinou za nic nestojí a jediný dojem, jaký pak přijde, je jasný - moje nářky nikoho nezajímají, nikoho nezajímám ani já. Nu, s takovým přístupem to tak nějak bude.

Štvou mě taky, úplně stejně, blogerky, které si založí blog, nazvou ho poradna o čemkoli od nedostatečného vlhnutí po vřídky na zadku (o tom navíc ve dvanácti až šestnácti nepochybně ví první poslední) a čekají, že od první minuty budou mít zástupy čtenářů. A jelikož jejich blog nikdo nezná, neděje se tak a ony buď zase vypadnou, v lepším případě, nebo spustí nářky o tom, jak je nikdo nečte, začnou tapetovat obrázky a gify už stokrát trávenými Bitovým žaludkem a vyvrženými jeho střevy a jejich články budou začínat frází 'nevím co psát, dlouho jsem nepsala, zase se ozývám, takže miláčkové', končit 'už nevím, co připsat, musím už jít, papa zlatíčka' a mezi tím někde zasvítí jedna až dvě věty gramaticky tak na výši, že z nich spáchá sebevraždu nejbližší chroust. Ti lidé nejsou zcela očividně schopní publikovat. Nejsou to ani žádní autoři, protože autorská tvorba to není, pokud nepočítáme za tvorbu konverzaci cestou na nádraží. Nepřináší vůbec nic, vkus se jim ještě válí v přízemních mlhách sychravého listopadu, při snaze poradit jim jste najednou horší než Hitler a Stalin dohromady a očekávaní naopak mívají extrémně nesoudná.

S tím pak souvisí i "spisovatelé", kteří svou touhu veřejně publikovat a být slavní stvořením světa, jenž začnou hltat všechny generace čtenářů, nacpou nejen do menu, ale všude, kam jen lidské oko dohlédne, přičemž jejich povídky jsou dosti ubohé, bez ohledu na téma a originalitu. Zrovna nedávno jsem náhodou četla jednu, která mohla mít pro někoho přitažlivý námět v podstatě fingované svatby, ale zprasená byla snad všemi spisovatelskými hříchy. Vyvine se ten člověk? Těžko říct. Napíše dobrou knihu? Pravděpodobně ne. Měl by mu někdo dělat korekci? Rozhodně. Udělá to někdo? Ne, protože si najde zástup tleskálků a kritika pošle na výlet do Rekta. A pokud se na sebe takoví alespoň za rok nepodívají a neřeknou si, že tohle nebude to pravé ořechové, naopak se plácají po ramenou, taky můžu mít chuť hulákat od plic. Někteří se vyšvihnou, to jo. Ale spousta pořád ne.

Jenže to je jen jedna část všech blogů. Fňukny, chcibýtcelebritky bez vkusu a soudnosti, zato s egem, nebo velmi ambiciózní tvůrci, jejichž tvorba bude stát za prd i v následujícím desetiletí. Lidé, kteří si v nepodařeném blogu našli smysl života či život celý a neuznají ani za nic, že je ve skutečnosti jen malicherností se spoustou chyb. A já naprosto chápu, že se okamžitě naježili, neboť, jak úžasně podotkla Adina, nejagresivnější jsou radikální islamisté a puberťáci. Ale možná trochu po právu se naštvali i ti, kteří spadají do druhé části blogového světa, o níž nepadlo ani slovo a vznikl tak jednoznačný dojem, že neexistuje. Blogeři, kteří mají blog jako svůj koníček.

Je jedno, jestli na něm publikují ob den nebo ob měsíc. Publikují proto, že je to jejich záliba stejně, jako jiného baví jezdit na kole, malovat nebo vysedávat na lavičce s cigárem v ruce v hloučku přátel. Nebo je to baví vedle toho. Dost často taky mají blog zaměřený na něco konkrétního. Na jídlo, na knihy, na fotky. Tvoří něco proto, že je to naplňuje, ne proto, že chtějí slyšet, že jsou mistři, ale zároveň proč nemít nějakou reakci a štosovat to v šuplíku? Blog není server, který říká, že ručí za kvalitu a obsah každého povznese. Takové místo vždycky není ani knihovna. A nebo jenom chtějí seznámit svět s tím, co je zaujalo. Nekompenzují si život naháněním pochvalných komentářů, protože život mají. Jen do něj patří i blog. Víte, jak to myslím. 'Mezi mé záliby patří historická literatura, přespolní běh, kytarová vystoupení po hospodách, blog a sado/maso techniky.' Nemyslím, že takový člověk by si musel nutně blogem kompenzovat absenci skutečného života. A přesto se jich tu najde dost. Dokonce i těch se sado/maso.

Navíc jsou tu ještě lidé, kteří nemají jako své zájmy hlasitě a energicky řádit na všech akcích v okolí, každý den vymetat s partou lidí kdejaký kout a nezavřít ústa bez ohledu na účel jejich otevření. Můžou naopak preferovat ticho, můžou to být vášniví čtenáři, či třeba jako já rádi vyhledávají názory na témata, která je zajímají. Můžou jednoduše chtít klidnější způsob existence a takový život je pro ně mnohem šťastnější než ten, jenž sice spousta lidí považuje za skutečný, ale z kterého mají pak místo hlavy úl a prvního, kdo se mihne kolem, touží plácnout. Do xichtu. Uhelkou. Několikrát. A přesto si taky život nekompenzují a i s blogem svůj mají.

Jednoduše, celý vtip je v tom, že tihle blogeři, kteří server nezasírají (když je dle boha blogu.cz Rulce i nadměrná vulgarita v pořádku) jako plačky na pohřbu Kim Čong-Ila, se urazili taky, protože byli hozeni do emocemi promáčeného a sociálními fobiemi a depresemi protaženého pytle, kam nepatří. A pokud je někomu naznačeno, že jeho hobby je jen jedna velká blitka (argument stejný), není se co divit, že se bouří. Zvlášť, pokud v tom samém kontextu blitkou už nemá být skutečná blitka po propařené noci.

Nevím, do které skupiny byste zařadili mě, já osobně tvrdím, že tu neskuhrám na život a nevynáším na světlo světa nepublikovatelné zájmy. Že nechci napsat knihu, i když mě baví občas vymyslet nějakou povídku. Nebo chci, ale vím, že na to nemám výdrž. Stejně jako si myslím, že by bylo úžasný dostat se k FBI, ale je to naprosto nesplnitelný sen do nocí, kdy kvůli idiotské intenzitě veřejného osvětlení nemůžu zabrat. Že je mi spousta věcí úplně volná, tak volná, jak mi nejsou ani kalhoty, nebo že ve skutečnosti ani tahle vlna hádek rozpoutaná především snahou honikliků nareklamu mi žíly netrhá. Dokonce nemůže plně odtrhnout ani pohled od nových bot, které už bych moc ráda vynesla ven.

Akorát se občas pasivně na krátkou chvíli přifařím k taky kritizované skupince, a to těch, kteří hodně řeší věci kolem blogu. Ale když se fakt nudím a na obzoru není lepší činnost, proč ne. A chápu, že hlavně ti, kteří něco založili a starají se o to, mají potřebu to řešit, i když je to jenom nicotnůstka na internetu. Taky budu řešit jako blázen, že mi někdo slíbil dodat tapetu a vykašlal se na to už potřetí, i když je to jenom blbá výzdoba panelákového záchoda. Je to můj záchod, mě se to týká a chci, aby to fungovalo. A že se někdo na druhém konci republiky, komu stačí kadibouda, mému rozhořčení diví, já se taky budu divit, až začne řešit, že mu v kadiboudě zamrzly dveře. Takže pokud nemají u počítače spolu s chlazením defibrilátor, řešit co si nadrobili je jejich výsostné právo. Pak už zbývá jen dodat fádní - pokud mě to nezajímá, tak to pak já už číst nemusím. A nebo si to přečíst, zkonstatovat, že řeší ptákoviny, ale netvářit se u toho ani navenek jako mistr světa amoleta, jenž pochopil jedinou všeobjímající Pravdu a všichni ostatní jsou verbež jedna zaslepená. Jak já jim to nandám!