Sice jsem to nazvala jako všechny ukázky mých vlastních kreseb, ale v tomto případě přichází podstatná změna. Zatímco ostatní výtvory pochází z chvil nudy nebo z hodin základoškolské výtvarné výchovy, kde můžete nakreslit jakoukoli příšernost a stejně projdete, tyto kresby (a nejsou poslední) mají kupodivu původ v mém současném studiu a prochází kritikou akademického malíře. Který musí nepochybně přivírat oči na štěrbinky.
Možná už jsem sem totiž psala, že jsem si pro doplnění kreditů tento semestr zapsala i kresbu pro design pro nevýtvarníky a každý pátek tak chodím na fakultu umění a snažím se tam spolu s deseti dalšími nevýtvarníky z ostatních koutů univerzity něco přijatelného vyrobit. A protože jsem začátečník, není to vůbec snadné. Uhlem jsem nikdy dřív nekreslila, když nad tím přemýšlím, na základce jsme ho nepoužívali, dělat rovné čáry je pro mě peklo a vůbec. Ale na druhou stranu se dozvídám, jak správně modelovat trojrozměrné objekty, jak zařídit, aby váza vypadala jako váza a ne nádoba od hrnčíře s parkinsonem, a jak vůbec přenést na papír realističtější tvar než geometrický nákres kostky.
Bohužel vám tu ale nemůžu uvést všech šest kreseb, které zatím mám.
První, která vypadá jako by ji kreslilo nenadané dítě v první třídě, zavrhuji rovnou. Druhá zůstala na fakultě, kde dělala křoví při nějaké páteční slávě, takže nemám její fotku, a pátou musím teprve dodělat, takže se jí dočkáte příště. Vadit vám to ale nemusí, protože mám dojem, že moje kresby fungují přesně jako houpačka. To by šlo, to je hrozné, to je podařené, to je patlanina... Ostatní tři ale prosím (náhled, pro větší zobrazení rozkliknout. A přehlédněte rozmazanost. Uhel je prostě uhel a po srolování a rozrolování vám jednoduše udělá tohle):
Číslo tři. Byl neuvěřitelný problém nakreslit tu bednu, co se týče vršku. A taky ucho. Napadlo vás někdy, jak hrozně blbě se kreslí ucha nádob? Navíc jsem to dodělávala doma v den, kdy se sjela spousta lidí na oslavu pomlčka grilovačku, a když vám neustále někdo stojí za zády a ptá se "co to tady maluješ", můžu být ráda, že to není rudě.
Číslo čtyři. Z mého pohledu zatím ta úplně nejlepší kresba, i když jsou hrany bedny trošku křivé a úplně spodní barel odfláknutý. Ale jednak podívejte na to vyvedené ucho, a pak, když se s tím babráte pár hodin v ateliéru, přinese to domů, babráte se s tím další dlouhý čas a pořád vám to nesedí, začne vám to být, ve světle toho, že to stejně nakonec odevzdáte za zápočtovou protihodnotu, celkem jedno. A stejně se mi to líbí.
Neschopnost bez rytí nakreslit rovnou čáru v praxi, čili číslo šest. Tentokrát jsme se neměli soustředit na modelování, ale na "převádění barev do odstínů šedé". V úmyslu jsem přitom měla ten "hrnec" napravo udělat ještě o něco tmavší, protože prostě byl tmavší, ale ať jsem se mohla třeba zbláznit, uhel zůstával všude, kromě toho hrnce. Nevím proč, asi nějakej rozbitej. A co se týče toho válce, nešálí vás zrak, je divnej, ale zase. Já si prostě vždycky vyberu se stojanem to nejblbější možné místo, z kterého mám úplně nejnemožnější úhel pohledu, a pak to takhle dopadá. Na druhou stranu, zamatlávat celou plochu papíru nebylo nezábavné, protože tohle vážně není žádná čtvrtka, to je sakra větší.
A protože je to všechno větší, jde taky o fotky a ne scany, a tak musíte omluvit světlo z jedné a stín z druhé strany, protože vhodné místo, kam to nalepit a vyfotit, aby dopadalo rovnoměrně, jednoduše nemám.
Žádné komentáře:
Okomentovat