Nadpis by se také hodil díly, protože v obou výkresech jde o jednotlivé kousky patřící do celku, a to s čísly pět a osm. Výkres číslo sedm ještě nemám hotový, jde o kombinaci suché a mokré techniky a s mokrou technikou jsem na štíru od základky, takže si budu muset najít dlouhý zimní večer, kdy ho dodělám, a tři, čtyři a šest už jste viděli. A navíc v těchto případech už jde o něco úplně jiného - žádné nádoby, žádné krabice. Ale jak už jsem řekla, díly.
První kresba je ohledně dílů naprosto jasná. Je rozdělená na dvě části, přičemž v první jsme měli ve své fantazii postavit něco z kostek a nakreslit to a v druhé to rozbořit a nakreslit. Což se sice zdá jednoduché, ale bez předlohy vůbec není a jen vymyslet něco, co by se pak dalo zbořit šikovně, dalo docela zabrat a můj model nebyl ten z nejideálněji řešených. A také, protože šlo o spoustu kostek, vůbec se nepodařilo, aby byly všechny stejné, natož rovné (upřímně, spíš než z dřevěných kostek to vypadá poskládané z takových těch měkkých molitanových potažených omyvatelnou látkou pro batolata). Hlavně jsem měla problém s usazením jehlanů na válce na špičkách stavby, a naštvalo mě, že jsem tam radši neposadila kužely, protože ať jsem dělala co jsem dělala, byl vždycky jeden placatější, a čím víc jsem se to snažila opravovat, tím méně podobné si byly.
A další problém byl pak s rozbořením, protože umístit tolik objektů na plochu tak, aby vypadaly, že jsou všechny na jedné podlaze, je pro mé začátky těžké, a tak se trošku mlátí úhly a samozřejmě neodpovídá úplně ani velikost. Ale když si odmyslím, že ty dvě části mají nějakou spojitost a beru je samostatně, není to špatné. Bylo to prostě takové hraní a mě nebavilo pořád to opravovat tak, aby odpovídaly proporce. Akorát si musíte odmyslet rozmazání, protože když to srolujete, nedá se proti tomu bojovat a sem tam vezme vypiplaná modelace za své.
Výkres č. 8 oproti tomu nepokrytě považuji za velmi dobrý a jsem na něj hrdá.
I tady jde o díly, a to díly tváře, konkrétně o oko a ucho. Kreslili jsme to podle sádrových modelů a ucho neodpovídá zrovna přesně modelu, ale podstatné je, že jako ucho vypadá. Zato oko odpovídá úplně a vždycky, když se na něj podívám, tak mě jako první napadne, že jde o oko sochy císaře Augusta.
Je ale pravda, že lepšího efektu se dosáhne, když se na to člověk dívá ne úplně z blízka, protože to pak tolik nevyniknou jednotlivé tahy a celé to vypadá krásně jednolitě a trojrozměrně. Nejlépe to asi dokládá můj pocit z tvorby - začala jsem okem, víc, než hodinu jsem se s ním patlala, a jak jsem stála přímo u papíru, pořád jsem měla pocit, že nikdy nedokážu správně naznačit prohlubeň a "bouli", že nikdy nezjistím, jak prokrista zařídit, aby to vypadalo, že to má hloubku, že to modelu absolutně neodpovídá, a měla jsem hroznou chuť to zmačkat a začít znovu. Pak nás obešel cvičící a řekl mi: "Oko dobrý, pusťte se do ucha." A já nechápala, jak může být dobrý? A odstoupila jsem pár kroků a došlo mi: Sakra, ono je fakt dobrý! A ucho už netrvalo tak dlouho a i to se mi zdá dobrý. Co vám? Podložka ucha nakřivo má být, protože byla o něco opřená, a tedy i nakřivo.
Na tohle jsem tedy opravdu hrdá a přesně do zapadá do systému "každý druhý dobrý" a teď to navíc i vypadá, že funguje i "každý čtvrtý se líbí i mně". Jen opět nehnu s větší rozmazaností po roztažení výkresu, když jsem si ho vezla hezky v ruličce.
Žádné komentáře:
Okomentovat