Ann Taylor: Hobit: Bitva pěti armád

Originální název: The Hobbit: The Battle of the Five Armies

Země: USA, Nový Zéland

Rok: 2014

Včera jsem byla na Hobitovi, konkrétně na druhém titulkovém 2D promítání po premiéře, takže vlastně skoro na premiéře, a dokud jsem plná zážitků (náladu mi nezkazila ani dnešní kresba, s kterou nejsem nespokojená), pokusím se sesumírovat poslední díl trilogie do vlastní recenze. A i když jsem se v minulém díle pokusila oprostit od knížky, teď tak docela nemůžu. I když moje výtky vlastně nemusí mít s knížkou tolik společného, protože se objevilo pár kiksů, které špatně navazují i na filmového Pána prstenů. Tedy spíš naopak.

Děj byl ale poměrně jasný. Drak Šmak se na konci minulého dílu rozhodl vypálit Jezerní město, protože jeho obyvatelům přičítal pokus trpaslíků získat jeho naloupený poklad. A jak se rozhodl, tak také udělal. Ve městě rozpoutal učiněné peklo, šílenou paniku, řev, oheň, smrt. Ale přece jen se ho povedlo zlikvidovat, když se Bard chopil černého šípu a trefil ho přesně do neobrněného místečka na těle. Drak tedy následně padl, trpaslíci v Hoře, šťastní, že mají domov zase jen pro sebe, se hodlali chopit království a lidé z Jezerního města, které bylo naprosto zničené, pod Bardovým velením vystupovali do opuštěného Dolu a chtěli uplatit nárok na splnění Thorinova slova - že až dobude Horu, podělí se o poklad, aby mohli lidé znovu vybudovat své životy.

Jenže jakmile Thorin spatřil nezměrné hromady mincí a šperků, probudila se v něm dračí nemoc - chamtivost. Všichni trpaslíci milují cennosti, ale Thorin se do nich úplně zbláznil a jakýkoli nárok ostatních smetl ze stolu. A protože se zpráva o pádu Šmaka rychle roznesla, brzy se přihlásil i Thranduil, král lesních elfů, a přitáhl se svou armádou. Chtěl totiž část šperků, která náležela jeho rodu, ale byla právě pod Horou, a pokud je Thorin nevydá, byl ochotný zahájit válku. A ne sám - pro skřety byla Hora v pozici dokonalé bašty, z níž by mohli znovuobnovit dávné království Angmar a přivést zpět na svět temné síly Nepřítele, takže se také vydali na pochod s cílem Horu dobýt.

Netrvalo tak dlouho, a když veškeré vyjednávání ztroskotalo, na úpatí se střetla přivolaná armáda trpaslíků, armáda elfů a armáda skřetů. Thorin přitom dál propadal šílenství a Azog Znesvětitel, jeho odvěký nepřítel, plánoval past, pomocí níž by vyhubil poslední potomky královského rodu. A i když nakonec všichni pochopili, od koho hrozí opravdové nebezpečí a rozhodli se spojit síly proti společnému nepříteli, i když i Thorin prozřel, otevřel Horu a pustil se do boje, nebylo vítězství zase tak sladké.

V tom všem se samozřejmě ještě motali maličký Bilbo, jenž se velmi hrdinně pokusil urovnat spor dřív, než bude pozdě, Legolas a Tauriel se svým vlastním komorním příběhem, a Gandalf, Galadriel, Saruman, Elrond a Radagast, kteří svedli vlastní boj s tím, koho se tak báli a jehož návratu nevěřili. Tím to pro nečtenáře hasne a bráno jako samostatný příběh je to okouzlující. Je to totiž plné emocí, heroismu, nebezpečí a atmosféry. I když jsem se během filmu snažila vzpomínat i na to, jaké dojmy ve mně nechávaly bitvy v Pánovi prstenů, pořád se nemůžu zbavit pocitu, že v třetím Hobitovi je všechno jaksi... reálnější. Od řádění Šmaka po vpád skřetů, všechno protkává mnohem větší zoufalost a zmar, zprostředkování skutečné bitvy a skutečného umírání je mnohem lepší, všechno je bližší a surovější. Všechno jsem tam cítila mnohem víc a mnohem víc to diváka zasahovalo.

Jako zdařilé vnímám pak i Thorinovo šílenství. Ať už jde o chvíle, kdy roztával v přítomnosti Bilba a začínalo to vypadat, že by se mohl vzpamatovat, ale pak zacinkalo bohatství a zase se celý zatvrdil, nebo o hlasy, které mu pulzovaly v hlavě a pocit pádu do roztaveného zlata (nebo také halucinace draka), bylo to výborné. A i Thranduilova přezíravost a povýšenost zůstala skvěle zahraná a jeho pád z jelena u konce pak působil jako takové malé, krásné zadostiučinění. Zapomenout nesmím ani na vtipné momenty, které ty nejvypjatější chvíle trochu uvolňovaly, a mezi nejlepší jednoznačně patří zástupce starosty, hlavně v dámských šatech se "zlatými implantáty", nebo když mu neuteklo nic, kromě celé armády elfů. Silně na mě pak ještě zapůsobil moment, kdy se všichni spojili proti skřetům, vyrazil konečně i Thorin, a přesto všechno vypadalo ztracené, a tak se ženy z Jezerního města prostě zvedly, popadly zbraně a rozhodly se bojovat. A samozřejmě smrt některých z hlavních postav, moment, u něhož jsem věděla, že budu nadávat, pokud ho Jackson změní, ale přesto jsem doufala, že tam nebude. A on je opravdu zabil. ON-JE-ZABIL! No nic. Mělo to tak být. A prožívala jsem to.

Prostě atmosféra, vyváženost humoru, emocí, patetismu a akce rozhodně funguje, i když akce bylo trochu víc - ale to je Jacksonovým zvykem, Tolkien zase bitvy dost oklešťuje, a pokud se něco jmenuje Bitva pěti armád, hlavním tématem asi je bitva pěti armád. A když zapomenu na knihu a svět Středozemě, jsem spokojená. Přidejte ještě hudbu a něco to ve vás zanechá.

Jenže zapomenout nemůžu.

Jackson totiž točil Pána prstenů. Jackson na svá bedra vzal Tolkienovu Středozem. A Jackson v ní v posledním příběhu začal vyvádět nesmyslné psí kusy. Pardon, vrrčí.

Předně si dost navymýšlel. Vezměte si třeba zeměžrouty. Co to má být? Kudy tam zabloudil olgoj chochroj z Mongolska? Nebo válečné tažení na praseti a kamzících? To jako vážně? Já chápu, že bitvu Tolkien skoro odbyl, takže bylo hodně prostoru k fantazii, ale prasata a kamzíky? A když už jsme u bojování, Bardovo vítězství nad drakem je poměrně zvláštní, když jako oporu použil synovo rameno, což bylo sice velmi rodičovské (buď to vyjde, nebo zemřeme, ale pokud zemřeme, aspoň se budeš dívat na mě a ne na smrt), ale také velmi nepraktické (šíp, pokud vůbec vyletí, vychýlím ze směru tou tvou huňatou kožešinou, popřípadě ti opeřením posekám krk), a sice se mi líbí, že když už si přidal linii s Gandalfovou cestou a nechal ho zajmout, tak že ho z toho taky vysekal, tedy mi nevadí, že teď přibyl dokonce i Elrond ve zlaté zbroji, ale vážně? Sauron a nazghúlové v plné parádě, nakrucují se přímo před Bílou radou, dokud je Galadriel měnící se na Gluma neodfoukne, takže najednou všem docvakne úplně všechno? Vážně mi nepřipadá, že by následně v Pánovi prstenů měli takovou jistotu. A s tou jistotou pak souvisí i Gandalf, který prý naprosto přesně ví, co Bilbo našel v Glumově pelechu. On to tedy ví, ale bude šedesát let (plus všechna léta od Bilbovy oslavy po výpravu z Kraje) čekat, aby si to ověřil. Aha. Vůbec ho nenapadne odnést Prsten do Mordoru, dokud tam není ani skřetí onuce. Poslat tam hobita, až tam bude armáda, je přece mnohem napínavější.

Potom je samozřejmě úplně vedle i celá Taurielina láska. Legolas a Gimli mají být první přátelé svého druhu. Říkám to znova a říkat to budu pořád. Zamilovat se do trpaslíka na první pohled bylo pro elfku jednoduše nemožné. Popírá to celý koncept elfů a trpaslíků. Natož ještě pro něj riskovat život a téměř se rozskočit na kousky po jeho smrti. I když na Legolasovu žárlivost se dívalo hezky a co do elfí lásky mě mile překvapila zmínka o jeho matce s nenápadným vysvětlením Thranduilova postoje a toho, že on přece jen také miloval. Na druhou stranu, jeho prozření bylo poměrně podivné. A ještě podivnější bylo prozření Thorina. Jeho heroismus a náhlé pochopení priorit, jeho odhození koruny a hrdinná smrt šlo... mimo předlohu. Vlastně měl zůstat na pěst až do konce, ale tady se najednou probral a vím, že jsem byl debil, ale jdeme na ně, protože teď jsem opravdový král. Chvíli se mi i zdálo, že koukám na Aragorna. Budiž. Ale trochu netrpasličí.

A nakonec už jde jen o pár detailů, jako že snad poprvé vidíme, že Legolasovi došly šípy, což se nestalo ani v mnohem větší bitvě v Návratu krále, trpasličí formace želva (to sice není vada, ale Asterix a Obelix u zakleknutí trpaslíků jednoduše napadnou), pořadí smrti "královského tria", které bylo vlastně úplně opačné a Kili a Fili nezemřeli při snaze ochránit mrtvolu svého strýce a krále (navíc to najednou byli Thorinovi nejlepší bojovníci, i když jindy se tvrdilo, že jsou to nezkušené děti), že když tam Aragorn nehraje, tak ho aspoň zmíníme, netopýři, kterí utekli Draculovi z Van Helsinga a samozřejmě orli, kteří budou pro nečtenáře zase kritizovaným aquila ex machina, protože nejspíš nepochopí, že i když se tam mihli asi na jednu minutu, jsou tou pátou regulérní armádou. Nedá se tedy nic dělat, detaily při budování atmosféry utekly, snaha být poplatnější filmovým klišé se projevila a to je docela škoda.