Ouija

Originální název: Ouija

Země: USA

Rok: 2014

Deska ouija sloužící pro komunikaci s duchy je pro někoho obávaný předmět, s kterým nechce mít nic společného, pro někoho nástroj prožívání spiritistických událostí, pro jiného zábavná dětská hra. A ať už je ve skutečnosti čímkoli, nejspíš vždycky záleží, koho se dotyčnému podaří zkontaktovat. Někdy to nemusí být nikdo a ukazatelem potajmu pohybuje další člověk, ale co když je to něco nebezpečnějšího?

I Debbie měla za to, že jde o hru. Často ji hrála s nejlepší kamarádkou, obě přesvědčené, že odpovídala vždycky ta druhá a že šlo o neškodnou zábavu. Jenže pak porušila základní pravidlo hry, totiž nikdy nehraj sám. A začalo se dít něco podivného. Nejen, že se jí stále dostávalo odpovědí, ale když odjeli rodiče, v domě se otevíraly a zavíraly dveře, rozsvěcovala světla a když se Debbie pokusila desku spálit, našla ji po chvíli zcela netknutou venku z krbu. A pak najednou vzala vánoční světýlka a oběsila se na nich. Nikdo nechápal, proč to udělala, takže bylo i těžké se s její smrtí vyrovnat. Debbiini rodiče proto odjeli na několik dní z města a její přátelé se rozhodli Debbie zkontaktovat právě přes desku ouija. Někteří totiž nevěřili, že si vzala život, a i kdyby, chtěli alespoň zjistit proč, protože žádné rozloučení ani vysvětlující dopis po ní nezůstal. A tak se usadili u stolu a začali se ptát.

A skutečně, duch, který tvrdil, že je Debbie, odpověděl. Prý nešlo o sebevraždu. Prý ji něco donutilo to udělat proti její vůli. A prý je v místnosti s nimi. Jenže místo úlevy pro všechny přítomné přišlo něco daleko horšího. Brzy totiž začal onen duch vysílat zprávy, jež se Debbie vůbec nepodobaly, a pak přiznal, že je malou holčičkou, jejíž stejně tak jako ona mrtvá bestiální matka přichází. A pak ji dokonce zahlédli a zděšení utekli z domu pryč, odhodlaní už nikdy nic podobného nezopakovat.

Jenže pak došlo k dalším úkazům, sebevraždám a podivným úmrtím nebo pokusům zlé entity o zabití, a tak pochopili, že pokud chtějí zlo stojící za všemi hrůzami porazit, musí ho kontaktovat znovu, zjistit od holčičky co nejvíc a pokusit se zastavit její matku. Proto vyzpovídali i dosud žijící sestru té holčičky a pak se vydali najít její tělo a osvobodit její duši, která má mít moc matku zastavit.

Netuší však, že jak duch dívenky tak její sestra vůbec neříkaly pravdu a odhodlané pomstít se za všechna příkoří, kterých se jim v dětství dostávalo, přiměly zbývající Debbiiny přátele vypustit skutečné monstrum skryté za nevinnost. Je tedy jen na nich, jestli se jim podaří odhalit pravdu, ubránit se a zakročit, nebo jestli je čeká stejný osud jako ty, co podlehli.

A myslím, že to nemuselo být špatné. Mám ráda horory, kde to vypadá, že už se záhadě přišlo na kloub a řešení je na cestě, ale pak se ukáže, že někdo nebyl upřímný, všechno je jinak a snahou řídit se jeho radami místo pomoci rozpoutávají ostatní ještě větší peklo. Spojení s deskou ouija je navíc také dobrý nápad, protože tato deska je i ve skutečném světě velmi populární a fascinuje mnoho lidí. Velice mě potěšil výstup Lin Shaye, která už v Insidious ukázala, že se do rolí médií či žen z oboru nadpřirozena skvěle hodí, nebo Douglese Smithe, jenž si mě získal jako kyklop Tyson v Percym Jacksonovi. Jenže spokojená nejsem a celý tento článek bych mohla i nahradit větou - to byla teda blbost.

Celý film totiž prakticky táhnou puberťáci. Je o nich, s nimi a možná pro ně, takže se nedá počítat s logikou reálného světa či zásahem dospělých tam, kde by nepochybně přišel. Také se tu objevují nevyrovnané herecké výkony, a obvyklé béčkohororové klasické scény na facku, kdy se postavy chovají nelogicky, prakticky dobrovolně se nechají utopit v bazénu, při podivném hluku dlouho stojí ve tmě a zírají do chodby a podobně. Myslím, že tohle už totiž hororový filmový průmysl překonal a jako vysmívané klišé by to mělo zůstávat jen u filmů úmyslně průměrných. Ne u takových, kde se před předělávkou scénáře plánovala bomba srovnatelná s Piráty z Karibiku, co do velikosti i rozpočtu.

Dohromady šlo tedy o silnou nudu a ve srovnání s jinými hororovými počiny minulých tří let velmi slabý odvar. Snad jen stříhání stehů na vysušené mrtvole bylo pěkně nechutné a tedy dobré, a napětí pro mě fungovalo u scény, kdy zjistili, že s nimi přes desku nekomunikuje Debbie, ale někdo jiný, kdo je vedle nich, a já už jen čekala, kdy se otočí a ducha uvidí. Zbytek byl ale až na odhalení kdo je skutečný záporák předvídatelný a neoriginální, atmosféra žádná a spojovat duchařinu s vyvražďovačkou "parta mladých lidí" a zaštiťovat ji řečmi o filmu o populární desce ouija není to pravé ořechové. Nebo aspoň to pravé originální.

Foto: Ann Taylor

Mé hodnocení:

>>Druhý díl Ouija: Zrození zla<<