Bohové Egypta

Originální název: Gods of Egypt

Země: USA

Rok: 2016

Další z božských jízd, kterou si po Ásech a Olympanech vypůjčilo zábavní odvětví a dostalo do velmi propagovaného a tak i navštěvovaného filmu, jsou egyptští bohové. A já, i když se mi na ně nechtělo jít do kina a pak jsem čekala na aspoň trochu slušnou kopii, jsem se na ně docela těšila, protože už od dob Mumie v mém dětství mám moc ráda starověký Egypt, pyramidy, faraony (bylo to dokonce téma našeho základoškolského tabla) a v poslední době i Nikolaje Coster-Waldaua, který tady má tu výhodu, že zatímco seriálového Jaimeho Lannistera stále pod sukněmi protivné Cersei ráda mít nemůžu, Horus byl... fajn. A vlastně celý film, pokud si ho člověk nepouští rovnou s úmyslem strhat to, co filmaři napáchali s dávnou civilizací.

Tady, v počátcích Egypta, totiž stáli bok po boku lidé a bozi, kterým se sice říkalo bozi, ale klidně by to mohli být jen přerostlí kouzelníci. A právě bozi vládli Egyptu - Osiris krásnému nilskému ráji, jeho bratr Seth pouštím, jejich otec Ra brázdil na své lodi nebe a lid byl šťastný, protože Osiris byl dobrým a moudrým vládcem. Jen nastal čas, kdy po něm měl korunu převzít jeho syn Horus, a i když to byl celkem rozmařilý mladík milující lov a hostiny, se správnými rádci to mohl zvládnout.

Jenže se během korunovace objevil i Seth a místo gratulací svému synovci zabil otce a jeho korunu ukradl. Horovi pak uzmul i legendární oči, pomocí kterých byl takřka nepřekonatelným bojovníkem, vypověděl ho ze země a nastolil vpravdě otrokářskou diktaturu. Ze všech dosud spokojených lidí učinil otroky, bohy, kteří se mu vzepřeli a nestihli se někde opevnit, bez milosti zabil, vstup do posmrtného života podmínil platbou, takže se do něj mnoho mrtvých nemohlo dostat, a i jeho spojenci se ho spíš báli, než aby ho skutečně ctili. A naděje pomalu umírala.

Naštěstí se ale objevil nadaný zlodějíček Bek, který s pomocí své milé vykradl Sethovu pokladnici a vzal z ní jednoho z Horových očí, protože se nechtěl se svým osudem smířit. A když mu Sethovi přisluhovači milou zavraždili a Horus mu výměnou za oko a pomoc slíbil, že přesvědčí Anubise, aby ji propustil zpátky do světa živých, společně se vydali do Sethovy svatyně, kde chtěli uhasit oheň pouště, čímž by ho oslabili a Horus by ho mohl i bez druhého oka a tak i plné síly zabít. Jenže Seth nebyl tak hloupý, aby si nebezpečí neuvědomoval, takže jejich cesta rozhodně neprobíhala tak, jak si představovali. Naopak, když se ukázalo, že Horus lhal a moc přivést mrtvé zpátky by nejspíš neměl ani jako král, nebo když přišli o svou nejcennější zbraň, není vůbec jisté, jestli ji zvládnou až do cíle.

Ačkoli na druhou stranu, většinou spíš probíhala. A nejen jejich cesta, celý film mi často připadal jako parodie sám na sebe. Kupříkladu už jen Bekovy zlodějské kousky a jeho cestování s Horem. Všechno ukradl bez nejmenších problémů, stejně snadno se dostal do hrobky, kde Horus přebýval, přesvědčil ho, klidně si udělali výlet po Egyptě, stejně tak bez problémů se dostali na loď Horova dědečka Rea, kde si opět klidně promluvili (kromě krátkého každonočního souboje o úsvit), po návratu sebrali Hathor, teď už ve třech si udělali odbočku do Thovtovy knihovny, pak trochu pocuchali sfingu, než mezi záplavou slov narazili na to, které odpovídalo na její hádanku, a skoro jsem čekala, že taktéž jen tak mimochodem vylijou vodu na oheň pouště a bude po všem. Protože opravdová překážka se před nimi objevila až ke konci, kdy si asi Seth řekl, že to by stačilo.

Podobně mi přišlo hodně ujeté pojetí samotného Thovta. Chápu, že hlavní záměr byl pobavit, ale od boha moudrosti bych očekávala... moudrost. Ne afektovaného, přechytralého narcistu pobíhajícího po knihovně a snažícího se odhalit úspěch salátu, a pak před sfingou na její hádanku plácajícího něco, co nedávalo nejmenší smysl (promiň, Thovte, fakt nedávalo). A pak rovnou samotný začátek, protože jsem doteď nepochopila, proč nikdo vůbec nic neudělal. To si totiž přiletěl Seth, zabil bratra, zmrzačil synovce a prohlásil, že teď bude král. Přičemž všichni ostatní bohové seděli kolem a zírali. To měli být bohové? Kdyby zakročili rovnou tehdy, nemuselo jich později tolik zemřít a zbytek se opevňovat někde v tajných chrámech. Opět beru, bylo třeba dostat Setha na vrchol a pro příběh odstranit spoustu z nich, ale snad to mohlo jít i logičtější cestou.

A nejvíc mě asi trklo, když jsem si uvědomila, jak moc je příběh Hora v tomto filmu podobný příběhu Thora v jeho filmu. Královský floutek, jehož čeká korunovace, nepřející záporák vymyslí plán, jak mu ji překazit a získat korunu pro sebe, on skončí ve vyhnanství a musí se spojit s obyčejnými lidmi, aby získal zpátky slávu, důvěru, moc a trochu rozumu. A samozřejmě svou milovanou. To sice není zrovna špatně, protože jde o úplně jinou kulturu a klidně by to třeba mohl být další svět nebo "planeta" v marvelovském universu a fungovalo by to taky, ale už je pak celkem jasné, co se bude dít, a máloco překvapí.

Naopak mi ale vůbec nevadí to, co mnohým jiným. Tedy že si vzali egyptskou mytologii a udělali z ní frašku pro peníze. Že si vymysleli příběh, kam dosadili některé bohy upravené jak se hodilo. Možná bych na to reagovala jinak být Egypťankou, ale proč ne, nemám nic proti vytvoření vlastní verze mytologie, byť dost zmodernizované a nevážné. Navíc stále zůstávali v Egyptě, oblékali se jako v Egyptě, udržovali jakous takous hierarchii a zaměření a já byla spokojená. Navíc trochu rozšířili povědomí o starém egyptském božstvu a některých mýtech jako pravidelný boj o východ slunce, rozdělení Egypta a souvislost pozdějších faraonů s bohy nebo i některé jejich vlastní příběhy jako roztrhání Osirida (ačkoli ne, srdce nebyl ten orgán, který měl zůstat ztracený).

Líbilo se mi i pojetí toho, proč byli zobrazovaní se zvířecími hlavami - že se dokázali přeměnit, obalit do jakéhosi brnění a hlavu mít skutečně zvířecí. Navíc se neustále blyštěli zlatem a stříbrem, dokonce jim místo krve teklo zlato, což byl velmi zajímavý nápad, jenž hodně pomohl odbrutálnit hlavně závěr, protože bez rudých kaluží a čůrků na bradě to zkrátka tak zle nevypadalo (a dá se pak vtipkovat o zlatých žilách) a i to, že na první pohled byli rozeznatelní od lidí, protože byli dvakrát tak velcí, tam sedělo.

A hlavně se na obrazovce nejdéle drželi sympatičtí a mně známí herci, takže sledovat "Jaimeho Lannistera", "T'Challu" nebo "Elektru" v pěkných kostýmech mě jednoduše bavilo. Stěžovat jsem si sice mohla, ale nechtěla jsem a film jsem si užila sice bez zvláštního napětí nebo překvapení, ale se smíchem. Určitou svéráznost a nevázanost typickými božskými představami mám totiž ráda, a když to není přehnané, určitou důstojnost pořád zachovávají a z úvodu, kdy Horus chrápe na posteli a všichni kolem něj jsou sťatí, vyšplhají až ke vznešenému kynutí davům, umím si to užít.

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: