Dan Brown - Ztracený symbol

Originální název: The Lost Symbol

Rok vydání: 2009

Český překlad: 2013

Třetí kniha záhad od Dana Browna se symbologem Robertem Langdonem jako hlavní postavou není, pokud vím, zfilmovaná, a možná je to docela škoda. Je totiž o něco delší a o dost složitější a mít v povědomí hlavní záchytné body pomocí filmu by mi pomohlo, jako mi to pomohlo i u předchozích s orientací jak v zápletce, tak hlavně v šifrách a symbolech. Protože i o těch je to teď, ale církevní díla ve Vatikánu a křižácké růže nahradila slavná zednářská mystika. Doslova, protože spolu s první kapitolou začíná hon na Dávná mystéria.

Robert tentokrát chvátal po všech dobrodružstvích ve Vatikánu a v Paříži do Kapitolu ve Washingtonu D. C., kam ho nasměroval asistent jeho dobrého přítele, Petera Solomona, s žádostí, zda by tam nemohl mít přednášku. Jenže když dorazil, nenašel kromě několika turistů vůbec nikoho, a že bohužel nejde o kanadský žertík, ale zcela vážnou a naprosto šílenou situaci, pochopil, když se uprostřed sálu objevila Peterova uříznutá ruka v gestu značícím pozvání a když se kromě zděšené ochranky najednou vyloupla i nesmlouvavá ředitelka Bezpečnostního oddělení CIA.

Peterův asistent totiž vůbec nebyl asistent. Jen "netvor" v lidské kůži říkající si Malach a bažící po Dávných mystériích, mocném tajemství střeženém Zednáři, jejichž vysokým představitelem byl právě Peter. Podle všech dostupných vodítek věřil, že se ono tajemství ukrývá ve Washingtonu a že ho k němu může dovést pyramida a tajemný balíček, který Peter kdysi nechal u Roberta. Proto Robertovi přikázal, aby ukrytou mapu našel, rozluštil a přivedl ho na místo, jinak Petera zabije. A nejen jeho. Ve stejném nebezpečí se ocitla i Peterova sestra, neboť její výzkum na poli noetiky, jenž dokazuje například existenci duše nebo schopnost myšlenky pohnout se hmotou, je v přímém rozporu s jeho touhou zanechat lidstvo v temnotě a sám se povznést na další úroveň.

Robert tak v další šílené honičce po tajemných symbolech odkrývá zednářskou mystiku, jenže mu všechno kromě strachu o přátele komplikuje ještě fakt, že v existenci Dávných mystérií nevěří, zatímco všichni, kdo mu přišli na pomoc, ho neustále přesvědčují o jasném a hmatatelném cíli skryté cesty. A navíc se CIA rozhodne nečekat na jeho rozhodnutí, takže musí začít utíkat i před ní a čas se mu o to zkracuje a komplikuje. Ne, že by nedokázal rozluštit hádanky, které před něj pyramida i Zednáři staví, ale každá z těch hádanek jen vede k další, ještě metaforičtější a nejasnější, každá stále víc nabourává jeho osobní víru i naději, že může Solomonovy zachránit, a jak by v takové situaci mohl najít něco, co nedokázaly objevit generace upřímných nadšenců? Zvlášť, když i Malachovi dojde trpělivost a Robert skončí na tom nejméně očekávaném místě, v samotné nicotě?

Je proto trochu složité držet s Robertem i ostatními krok. Tohle dobrodružství je ještě zamotanější než hledání teroristy ve Vatikánu a Svatého grálu v Londýně a působí i temněji. Kupříkladu dokud jsem si knihu nepřečetla podruhé, nepamatovala jsem si, o čem byla, a jen mlhavě jsem si vzpomněla na onen konečný úkryt mystérií. Celá cesta pro mě tak byla jako nová a hodně, hodně spletitá. Symbolika používaná tady a prostředí Zednářů není tolik známé jako historie křesťanství, a pokud někdo doopravdy neovládá Robertův obor alespoň trochu, samotnému by mu mnoho věcí nedávalo smysl. Nebo to byl jen můj pocit, protože jakási Dávná mystéria a Zednáři pro mě byla velmi vzdálená témata a opravdový adrenalin do mě nepumpovala.

Navíc mi kazilo prožitek, že jsem až příliš brzy uhádla, kdo je záporákem a o co mu jde. Nebo spíš jak se dostal na svou cestu k únosům a vraždám, a co se v oné tak často naznačované minulosti Solomonových stalo. Také je to už potřetí, kdy kniha jede podle stejného scénáře. Robert se do něčeho zaplete, protože se náhodou zná s hlavními hybateli děje, zjistí, o jakou de mystiku a po čem touží hlavní záporák, a pak už jen utíká před odpovědnými orgány, aby stihl vyřešit hádanku trápící lidstvo několik set let, proniknout do mysli šílence, přežít jeho poslední pokus odstranit ho ze scény a vydechnout si ruku v ruce se ženou, jež mu minimálně část děje dělala parťáka. A stále zůstat vysokoškolským profesorem, jehož logika ho nemilosrdně táhne od víry v jakékoli konspirace, jen proto, aby ho na konci někdo poučil, jak je onen duchovní nebo myšlenkový svět stejně důležitý.

Na druhou stranu však nejde úplně o totéž. Ve Ztraceném symbolu sice utíká před CIA, která nešetří drsnými metodami, ale zatímco v Šifře by ho čekalo zatčení a obvinění z vraždy a v Andělech a démonech pravděpodobně smrt, kdyby tady spolupracoval s CIA, velmi pravděpodobně by došel rychleji ke stejnému výsledku a oni by ho v nejmenším nechtěli perzekvovat, spíš naopak. Což mu nakonec ředitelka Bezpečnostního oddělení svým svérázným způsobem vmetla do tváře, a i když to byla částečně i její vina a s trochu lidštějším přístupem si mohla ušetřit mnoho problémů, byla mi tím sympatická. Robert se skutečně místy choval jako hadrová panenka či kolovrátek neschopný mlčet. Navíc se část knihy v podstatě rozdělila na dvě různá "místa činu", a i to bylo příjemně osvěžující.

Ale hlavně mi tato třetí kniha zkompletovala představu o existenci a vesmíru a pomohla mi vybudovat můj vlastní do prostředí Marvelu. Možná úplně špatně, ale pomocí ní jsem pochopila spoustu věcí, nahlédla mnohem víc do metafyzických témat a problematiky víry, vědy a "kouzel" a v tomhle mi přišel Ztracený symbol velmi obohacující. Vedle celé pozemské zápletky nakusoval i to, pro co není ezoterika zrovna správný výraz a duchovno taky docela ne, ale co vyjadřuje "nehmotný", "neviditelný", "neuchopitelný" a pro většinu nepoznaný a nepoznatelný svět. A po dočtení Peterova vyjádření o tom, jak současná náboženství absolutně nepochopila pravý význam "posvátných" knih včetně apokalypsy, nic, co bych mohla jakkoli odsoudit. Naopak.

Jen mě ještě trochu pobavila část zápletky, která stála na nepochopení pojmu legenda. Protože alespoň v našich končinách se i onen původní význam používá docela běžně a bavilo mě, že tamější špičkoví odborníci tápou a nechápou to, co mně přišlo naprosto přirozené.

Mé hodnocení: