13. 7. 2016

Podivný experiment

Originální název: Stonehearst Asylum
Země: USA
Rok: 2014

Film natočený na motivy povídky E. A. Poea, americký, avšak s celým obsazením z Británie, je přesně podle mého gusta. Viktoriánská Anglie, blázinec, hraničí s hororem a jeho podstatou je chování šílenců, chování k šílencům a možnost prohlédnout iluze jen tehdy, pokud nebudeme plně věřit tomu, co vidíme a slyšíme. A navíc v něm Ben Kingsley míchá čaj, což je scéna asi v každém filmu s ním, protože on míchá čaj vážně fotogenicky, a David Thewlis zase ukazuje, že nechat se opít Lupinem není dobrý nápad, jelikož umí být taky pěkně nechutný, takže nemám důvod být nespokojená. Už jen z děje samotného.
Edward Newgate právě vystudoval psychiatrii v Londýně a rozhodl se začít svou klinickou praxi ve Stonehearst asylum, opuštěném útulku pro psychicky postižené a nemocné. Zdejší lékař doktor Salt ho přitom překvapí tím, že nasadil neobvyklý způsob léčby - odstranil všechna dosud používaná zařízení jako přístroj na nevolnost, ledové koupele a výplachy a jednoduše pacientům čistí hlavy tak, že se k nim chová s úctou a nechává je pomáhat při péči o útulek. Ať už mají psychózy, jsou retardovaní nebo hysteričtí, pro všechny se najde nějaká práce. Dokonce i pro překrásnou Elizu Graves, která hystericky reaguje na vše, co jí přijde příliš intimní, a zmrzačila svého manžela. A i když někteří ze zaměstnanců jsou značně svérázní a podivní, Edward má pocit, že pod vedením doktora Salta by mohl úplně změnit svůj pohled na blázny a opravdu s nimi něco udělat.
Jenže pak jednou v noci zaslechne ze sklepení útulku rány, a když se vydá zkontrolovat, co se děje, objeví klece plné špinavých a slábnoucích lidí, kteří mu prozradí, že jsou skutečný personál blázince a že údajný doktor Salt je ve skutečnosti nejnebezpečnější chovanec Silas, který spojil ostatní pacienty, přemohl zaměstnance a nechává je umírat zimou a malými dávkami jídla. Zásobování opuštěného místa je kvůli konci roku totiž velmi obtížné a Silas, i když se před ostatními i před sebou snaží předstírat příčetnost a kompetenci, není schopný zajistit chod panství tak, aby v něm udržel dobré podmínky.
Edwardovi tehdy dojde, proč mu krásná Eliza říkala, aby utekl, dokud je čas, ale také mu dojde, že čas už nemá. Musí tak rozehrát velmi nebezpečnou hru - pokusit se pašovat personálu do klecí léky a jídlo, chránit ubohou Elizu, do které se zamiloval, před Silasem udržet tvář a předstírat, že mu stále všechno věří, a vymyslet plán, jak ho zpacifikovat dřív, než dojde ke katastrofě. A k tomu potřebuje nahlédnout do jeho pravé, zmučené mysli.
Problém ale je, že nejen Silas něco předstíral, a téma bláznova hraní zachází do větší a překvapivé hloubky. Vážně jsem vůbec nečekala odhalení, které přišlo na konci, a bylo pro mě velice příjemné. Vůbec celá interakce chovanců v útulku a interakce mezi nimi a Edwardem byla velmi zajímavá a krásně dokazovala, jak zvrácené bylo někoho mučit pro psychickou poruchu, když tento přístup, který nakonec doopravdy převzali, zvládl mnohem víc. Samozřejmě jen potřeboval být pod dohledem a správa domu měla připadnout "normálním", čemuž se ale nelze divit, stejně jako tomu, že revoluci nakonec způsobili samotní pacienti, jakmile dokázali, že s lidským přístupem lze dojít dál.
Trochu mě tam zarazila jen rychlost, jakou začal Edward šílet po Elize, a dlouho mi přišla přitažená za vlasy, protože od ní prakticky od prvního momentu nemohl odtrhnout oči. Ale protože i to se na konci vysvětlí, neberu to jako vadu. Stejně jako Mickyho odporné chování nebo vůbec kohokoli, kdo se tam objevil. Každý měl totiž velice zajímavou osobnost zapadající mezi ostatní a vše kořenil fakt, že každý příběh, který se k Edwardovi donesl, měl dvě verze a my bychom rozhodně neměli jako správnou spolknout tu první jen proto, že ji vypráví někdo sympatický. Protože i sympatie může jen hrát. Nebo jim i sám věřit, ale přesto nevidět realitu.
Prostě to ve mě vzbudilo úvahy nad minulým zacházením s psychicky nemocnými a nad současným, nad tím, že před sebou má pořád dlouhou cestu, a i nad tím, že některé je ale potřeba držet na uzdě nemilosrdně. Je je nutné neodlišovat je podle toho, jak vypadají. A tak byl jediným problémem snad jen úplný začátek, kdy jsem film docela zmateně hledala, protože jeho neoficiální název je Eliza Graves a dabing i originál se dá najít pod mnoha tituly od právě Elizy Graves až po Podivný experiment E. A. Poea. Přitom mi ale Eliza Graves nepřijde jako vhodný název, protože jsem neměla pocit, že by byl o ní. Naopak, ona byla jen jednou z několika postav vedoucí ke katarzi protagonisty a antagonisty, ale rozhodně nešlo o její příběh.

Foto: ČSFD


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat