Náklaďáky a třinácté dítě Marie Terezie

To jste nevěděli? Mezi námi tu doopravdy chodí. A nebo mezi regály Kauflandu číhala nějaká síla, která kolemjdoucím toto přesvědčení vnukává. To totiž takhle bratr najednou z ničeho nic povídá:

"Uvidíte. Marie Terezie čeká. Jsem totiž její třináctý dítě."

A pak naložil balík citronové Dobré vody. Já to říkám pořád. Minerálce v petkách se nedá věřit. Ovšem získal tak alespoň privilegium tlačit plnej vozík.

I když u něj to vlastně není po haiku o červeném tranzitu z minulého nákupu nic zvláštního. S ním se člověk nenudí. Třeba ještě cestou tam chytil druhý bratr zubata. Poletoval mezi sedačkami, a i když na něj vyplácal několik pokébalů, nakonec ho dostal. No a druhý, ono třinácté princátko, si samozřejmě musel stáhnout Pokémon Go také. Já to nehraju, nechci plácat data a z principu v mobilu nerada zapínám GPS a záznam polohy (chápu ale, proč první bratr - pro něj je to stejná nostalgie jako pro mě - bavili jsme se i o starých známých pokémonech, na něž jsme o víkendu vstávali v šest ráno, a o superstrašidelném prvním filmu, třeba ta scéna, kdy mewtwo vyvolává bouři, je děsivá), takže nevím, jaké to má požadavky, ale u něj se nakonec ukázalo, že po načtení mu vždycky spadne celá aplikace. Takže ihned spustil litanii, jaká je to stejně strašná hloupost a vůbec ho nezajímá. A že jsou mnohem lepší hry, tudíž nač se snižovat k pokémonům.

Pokémoni? Pokémoni?

Kdo tě honí, kdo to kazí?

Stará bába jede s kolomazí.

Pak do kapra vrazí...

Nu, vrátili jsme se domů, povrtal se v systému a kdo ještě ten večer chytil pidgeyho? Jen nadává, že nejbližší pokéstop a tělocvična jsou v jiném městě, takže i když zvládne prochodit okolí, bude mu to na prd. Což se nedivím, tady je zapadákov a zatímco pokémony jde nachytat všude, i u nás doma, důležitější záchytné body jsou ve více obydlených oblastech. Další z důvodů, proč mě neláká to stahovat. Pěšky se tam jít nedá a výlet autem nebo ne tak častou hromadnou dopravou kvůli takové blbosti je otrava.

Ovšem to je jen taková malá reakce na současný trend, podle mě milý a vtipný. Rozsáhlejší článek možná napíšu později. Mohl by se zabývat všemi těmi "infantilní blbečkové čumící do mobilu a lovící imaginární příšery", kteří před týdnem nemohli překousnout, že mladí místo do televize zírají do monitoru, a teď nemůžou překousnout, že místo aby si vychlastávali ledviny, chodí na procházky s aplikací (doslova tohle už někdo vyčítal). Zkrátka, že se časy změnily a oni se nechytají, případně je jim příliš trapné přiznat, jak tomu nerozumí, tak raději nadávají. Mám totiž lepší historky. Nepokémoní a nechlastací, ale taky padlý na hlavu.

Vzpomínáte, jak jsem před pár lety psala o blesku, jeho návštěvě našeho domu, vypálení zásuvek a přístrojů a vůbec všech škodách, jaké způsobil? Letos v červnu alespoň neuhodil přímo do nás, ovšem ne, že by na tom moc záleželo. Díky, Thore.

Byla jsem ten den sama doma a z náhlé prudké bouřky se stalo ještě náhlejší a prudší krupobití. Květináče se plnily kusy ledu, digestoř vedle komínu zněla, jako kdyby do ní sypali uhlí, a vůbec to v patře působilo jako nálety. A pak najednou šílené třesknutí. Napadlo mě, že se kroupy konečně probily dovnitř a odneslo to okno či hůř, balkonové dveře. Vystřelila jsem proto z pokoje, ovšem k mému překvapení nenašla žádnou škodu... dokud mi oči nepadly na zásuvku připojení k internetu a podivně blikající modem. A pak, přímo přede mnou, další rána. A blesk z oné zásuvky. Druhý. Přitom však nehřmělo a ani se neblýskalo, muselo uhodit pěkných pár kilometrů od nás a sklouznout daleko. Stejně o připojení přišla půlka vesnice, někdo měl očouzené i normální zásuvky, každý druhý jel pro nové krabice, víkend tu trávili technici a tak dál a tak dál. Prostě jako tehdy.

Pak, možná týden na to, ke konci měsíce, nám šikovný řidič náklaďáku najel do skříňky a zlikvidoval některé venkovní rozvody na spodní garáži. Jak veselé. Doteď čekáme na Jihočeskou energetiku, až si to konečně vyřídí a budeme moci s pojišťovnou vyřešit opravu a nové čerpadlo. Chápu, že je nebaví s námi zase mluvit o elektrice, když to není tak dlouho od předchozí události. Ale nás taky nebaví stále někam volat. Zvlášť, když ani to nebyl poslední případ.

Nejveselejší příhoda se totiž stala minulý čtvrtek. Opět jsem byla sama doma, opět jsem překládala něco z angličtiny a opět jsem zaslechla a pocítila děsivou ránu. Tentokrát se zatřáslo nádobí a znělo to, jako by se utrhla skříňka se sklem nebo minimálně plné horní šufle v myčce. Jenže po zběžném přehlédnutí kuchyně se opět neukázaly žádné škody, takže další logická úvaha směřovala k možnosti, že se nám před barákem někdo vyboural.

...Nevyboural. Zboural.

To kolem nás projížděl prázdný náklaďák s ramenem a přesně vedle našeho zděného sloupu se mu rameno uvolilo a třísklo do něj. A protože je to pořádně těžký sloup z kamenných traverz, a protože náraz neustál, strhl polovinu vrat (nyní řádně zkřivenou, jen naštěstí ne rozlámanou) a polovinu plotu, když ho vytrhl z úchytů a část úplně zdeformoval. A samozřejmě se půlka sloupu rozlámala, takže nejde jen zvednout a postavit zpátky (haha, zvednout, ze silnice ho odvalovali tři chlapi). Takže další kolo obhlížení škod na mě, do toho začalo pršet, pak vylezl náš otravný, věčně ožralý, senilní soused, typická vesnická figurka, řidič byl o to nervóznější a já měla poprvé v životě možnost vyplňovat záznam o dopravní nehodě.

Navíc se to stalo ve tři odpoledne, kdy se z práce vrací spousta lidí, v místě, kudy se jezdí do horní části vesnice a kde když stojí náklaďák, se sotva protlačí kolo. Tedy každý, kdo chtěl domů, musel zastavit, vycouvat a vzít to oklikou. Není nic lepšího, než být obecní vzrůšo. Zvlášť, když nejde jen o to, že bychom prostě nechali pojišťovnu zaplatit, koupili materiál a přes víkend postavili nový sloupek, ale i o fakt, že už máme rozdělané nové zábradlí na balkoně, na to se má napojovat nový přístřešek, a že už pěkných pár let přestavujeme přízemí, kde jsme se právě dostali k vybourávání zdi a podlahy. A teď sloup?

Na druhou stranu, nejde brát věci příliš vážně. Ideální je zareagovat jako máma, když jsem jí volala, že po připojení k internetu, novém modemu a opravě rozvodů budeme ještě stavět nový plot. Dostat záchvat smíchu.

Jen do té jediné budovy, již plánujeme opravdu strhnout, ne a ne narazit cokoli, co by s tím pomohlo. Ale kdo ví? Třeba začne hořet nebo se náhle propadne do země. To ještě pořád chybí.