Pompeje

Originální název: Pompeii

Země: USA, Kanada, Německo

Rok: 2014

Když jsme se kdysi na základce učili o římském impériu, vzpomínám si, že v sešitě se mi skvěla zmínka - 79 nl. - výbuch Vesuvu, zničení měst Pompeje, Herkulaneum a ještě jednoho, jež už neznám, a tak jsem to také brala. Jako suchou informaci, za kterou jsem si ani nepředstavovala přírodní katastrofu. Prostě otravný fakt z nějakého důvodu nutný si pamatovat. Jenže tenhle film, ač s mnoha historickými nepřesnostmi a typickými filmovými klišé, ten pohled změnil a z historického faktu udělal jasnou smutnou představu a dostal ji na osobní úroveň prostřednictvím smísení pohledu nejvyšších i nejnižších vrstev obyvatel Pompejí na dny před touto tragédií.

Nezačíná ale tam. V severních provinciích římské říše probíhají nepokoje a Keltové na území dnešní Velké Británie povstali. Senátor Corvus však udělal s jejich vzpourou rychlý proces, všechny pozabíjel a znovu otevřel sever obchodu, čímž si vysloužil značnou pověst. Jenže nevěděl, že jeho meči unikl malý chlapec Milo, viděl celý masakr a po několika dnech byl prodán otrokáři, aby se stal gladiátorem. A protože vyrostl v opravdu schopného gladiátora poháněného nenávistí a jednoduchou rovnicí zabij nebo budeš zabit a dost se proslavil v Londiniu, všiml si ho bohatý obchodník a dovezl ho do své vlastní arény v Pompejích.

Tam se ve stejné době vracela Cassia, dcera nejbohatšího pompejského občana, která strávila rok v Římě a utekla, když jí začal nadbíhat právě slizký Corvus. A jejich cesty se proťaly ve chvíli, kdy před městem klopýtl Cassiin kůň, bylo nutné ho utratit, a Milo z přepravované kolony otroků byl tím, kdo koňům nejlépe rozuměl a uměl mu dopřát nejmilosrdnější smrt. A právě tím, svou jemností a porozuměním, a samozřejmě i oku lahodícím vzhledem, Cassiu zaujal. Měl ovšem důležitější starosti. Chystaly se velké hry ku příležitosti slavností vína a jednoho z otroků, mohutného barbara Attica, dělilo jediné vítězství, právě nad Milem, od svobody. Alespoň tak to říkaly soudobé zákony. Milo jim však v nejmenším nevěřil, nevěřil, že by pro ně existovala jiná cesta ke svobodě než smrt, a rozhodně mu v tom nepomáhal ani fakt, že vyvolával rozmíšky s ostatními gladiátory a sesílal na sebe vztek svých pánů.

Přesto v něm Cassia probudila i něco dalšího a i on, ač se sotva viděli, v ní vyvolal pocit, jaký dřív nezažila, a to zkomplikovalo mnohem víc, než vůbec tušili. Po krátké aféře, kdy Milo zkrotil Cassiina koně při mírném zemětřesení a jejich bezhlavém úprku z města, kdy se nechali unést emocemi, si totiž Corvus, jenž navštívil Pompeje, uvědomil, že se mladý otrok Cassie líbí, a vymyslel ďábelský plán, jak se prapodivného soka zbavit a Cassiu zlomit. Místo plánovaného souboje ve finále her, kdy se proti sobě měli postavit Milo s Atticem, poručil, aby Milo nastoupil i padl jako první, a pořadatel proto vymyslel rekonstrukci Corvova potlačení keltské rebelie, z čehož se měl stát masakr gladiátorů přímo před Cassiinýma očima. Jenže i když Milo včas pochopil situaci a nehodlal se dát lacino, nikdo netušil, že Vesuv za branami Pompejí se právě probouzí se silou, která změní tvář římského impéria.

Zkrátka je to něco mezi tragickou romancí a představou tvůrců o posledních dnech Pompejí. Samozřejmě se nelze odvolávat na to, že je to historický film. Není. Nelze se spoléhat na přesnost zmínek o politickém uspořádání, na perfektně odpovídající předvádění sociálního statusu, znalosti jazyka (zvlášť když je to anglicky natočený snímek), skladbu obyvatel nebo rekvizit. Nebo snad počasí, na což jsou někteří také schopni si stěžovat. Ostatně, film ani netvrdí, že je rekonstrukcí oné události a já bych klidně zvládla i předstírat, že vůbec se skutečnou historií nesouvisí. Že si jen zvolil odvyprávět příběh završený výbuchem sopky a byla bych spokojená.

Hodně zásluhy na tom samozřejmě má Kit Harington v hlavní roli, protože od doby Jona Sněha (Atticus si mimochodem zahrál v páté řadě otrokáře, jenž zajal Tyriona), je mi jedno, jak moc blbej je scénář filmu, ale když se ukáže, tak se mi to líbí (proč by musely být nadšené fanynky jen do dvaceti a pak od čtyřiceti?), ale také prostředí samotné. Působilo docela silným dojmem. Na poprvé jsem se dokonce dívala po částech, protože mi přišel příliš deprimující život otrockých gladiátorů a nespravedlnosti a Kitův typický výraz tomu dost odpovídal, takže i jeho život samotný. A sledovat, jak s ním zachází, jak zachází i s ostatními, jak na gladiátory jejich páni reagují jako na věci, jak na jejich životě nezáleží a důležité je jen kolik vynesou (třeba scéna, kdy se porvali u jídla a jejich majitel seřval správce, proč je nechává se rvát, když za to nikdo neplatí) a vědět, že je to celé beznadějné, že dvěma z nich se dostaneme pod kůži, ale stejně je uvidíme zemřít... bylo prostě smutné. A scéna, kdy ti nejhezčí otroci sloužili pro pobavení místních dam byla echt ekl. A na druhou stranu mě iritovalo, jak až do poslední chvíle ignorovali veškeré známky blížícího se výbuchu, dokonce je příliš neznepokojovaly ani stále častější otřesy (chápu, že to byl úmysl, ale bylo to hloupé), a samozřejmě úlisná role "všemocného" senátora, jenž od sladkých řečiček rychle skočil k nebezpečnému vydírání. 

Ovšem docela mi vadil výběr Cassii, protože ta herečka mi přišla ošklivá a divně vykulená, a tak pro mě její roli učinila nesympatickou. Nemůžu ani popřít odfláknuté budování romance mezi ní a Milem, protože sice dokážu uvěřit, že se do sebe zbláznili při prvním setkání, ale že při druhém bláznivě ujížděli ulicemi s vědomím, že je stejně chytí a Milo za to draze zaplatí, a při třetím už on sám riskoval život, aby ji zachránil po výbuchu? Možná dobrá, ona hledala cokoli zajímavého, protože nenáviděla Řím a senátorovy pracky, a on si v životě taky moc neužil a měl to možná v povaze, propadnout první krásné slečně, která o něj projeví zájem, když navíc sdílela jeho lásku ke koním, ale... stejně to působilo jako slabší místo. Což je špatně, protože bylo tím hlavním.

A také jsem si všimla několika chyb, jako že náhle zmizeli všichni ostatní splašení koně, když se Milo snažil uklidnit Cassiina, ale to je vedlejší. S Cassiou jsem měla asi ten největší problém a zbytek, jelikož prostředí historie mám často ve filmech radši než současnost, jsem si dokázala užít. Tedy v rámci toho, jak mizerně úzko mi bylo za otroky nebo za Aurelii coby oběť sopky, když historický fakt a událost dostaly tvář, vlastní příběh, vlastní minulost a i vlastní tužby do budoucnosti. Protože když Atticus tak moc spoléhal na to, že ho po posledním boji propustí na svobodu, a když Milovi chybělo tak málo k útěku před výbuchem a opravdovým získáním svobody, už to není jen řádek v sešitě, ale uvědomění si, že mnoho věcí není fér, že někteří hajzlové si žijí skvěle a někteří jsou zotročeni jen proto, že jsou, a že nakonec na tom vůbec nemusí záležet, protože se může objevit vyšší síla, která pro planetu neznamená nic, ale pro ně je konečnou bez ohledu na to, jestli alespoň jedou dosáhli toho, co chtěli. Nebo co by si zasloužili.

Nevím přitom, jestli to bylo poselství filmu, jestli jsem jen měla sledovat bezmocnou romanci nebo společnost těsně před rozkladem a pak její rozklad, ale ať tak nebo tak, líbilo se mi to. A líbilo by se mi to ještě víc, kdyby Cassia nebyla tak protivná a kdybych si nebyla jistá, že mnoho diváků to stejně zklame a budou nadávat na historické nepřesnosti, efekty a klišé. Ne že bych tomu nerozuměla, chápu, že se nemusí líbit zvolené zobrazení poslední čtvrthodiny plné výbuchů, smrti a ohně a nějaké kiksy v efektech tam budou. Chápu, že se nemusí líbit bojové scény, u nichž je někdy vidět, že údery nejsou opravdové a zbraně v nich působí podivně. Nebo budování atmosféry. Třeba i já jsem si někdy říkala, jestli netlačí na pilu až příliš a nesnaží se do těch několika záběrů nahnat co nejvíc otrockého zacházení. A chápu, že někteří by to odsoudili už jen kvůli negativům, jež jsem se já rozhodla odmávnout. Sama bych si to užila i bez romance. Zkrátka jsem si vědoma, že podle žebříčků je to nic moc průměr. Jenže já ho beru.

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: