Už je tady zas

Originální název: Er ist wieder da

Země: Německo

Rok: 2015

Zařadila jsem tento film do žánru komedie, i když docela o komedii nejde. A rozhodně ne o "typickou" německou komedii, z kterých jsem vyrostla někdy v pubertě. Ačkoli Sedm trpaslíků možná... spíš ne. Na začátku se totiž jako komedie docela tváří, divák se směje, hlášky padají, ale postupně, i když se nijak drasticky nemění nikdo na plátně, celá situace je stále vážnější a vážnější a konec je pro toho, kdo se nad ním zamyslí, přímo děsivý. A trochu i proto, že některé scény, kdy se hlavní postava prochází po ulici a točí reakce kolemjdoucích, jsou skutečné, a tak i mnoho názorů je reálných. V Německu, ale přitom působí jako vystřižené i z naší země. Takže jak uvidíte, zase tak humorné to není.

Na začátku se totiž v parku po nějaké divné události, která ho přenesla o sedmdesát let vpřed, probudí Adolf Hitler. Pořád má na sobě uniformu, pořád si pamatuje, že byl ve svém bunkru, ale okolo není kámen na kameni. Nic není takové, jaké znal. Lidé ho nepoznávají, mají ho za blázna, nikdy neslyšeli o jeho spolupracovnících, po kterých se shání, a jediný, kdo mu poskytne jakous takous pomoc, když omdlí po zjištění, že je rok 2014, je prodavač z novinového stánku. Ten nechá Hitlera několik dní v zázemí stánku, protože si myslí, že je to jen imitátor, a Hitler si zatím pečlivě pročte všechny novinky o současné době a nevychází z údivu. Děsí ho, co se stalo s politikou, děsí ho programy současných vládních stran, stav životního prostředí, celkový stav Německa, ale i naladění lidí a samozřejmě uprchlická krize. Protože stále má své názory, stále má své zkušenosti a vidí, že svět se k lepšímu nijak nezměnil. A také brzy pochopí, že jestli s tím chce něco udělat, musí na to jít jinak než poprvé.

K tomu mu hned od začátku pomůže filmař Fabian, jenž si ho všiml a myslí si, že objevil talentovaného imitátora, který nejen, že hraje Hitlera, ale také ho prožívá. A protože se zoufale snaží zachránit si práci v soukromé televizi, vymyslí filmařský projekt. Bude jezdit po Německu a natáčet jednak vůdcovy reakce na současnost a jednak i reakce lidí na vůdce a jejich rozhovory o národní a mezinárodní situaci. A protože je Hitler velmi přesvědčivý a také inteligentní, takže se rychle všemu přizpůsobí a najde tu správnou vlnu, vypadá to nadějně. V televizi dokonce vezmou tuto podivnou osobu do živého vysílání a celá země šílí. Jenže protože nevěří, že by to byl skutečný Hitler, tak pozitivně. Lidé se s ním fotí, dělají rozhovory, mluví o něm, zkrátka je z něj senzace. A Hitler se tak dostává k těm nejvlivnějším a vedle průzkumů veřejného mínění opět začíná ovlivňovat myšlení mas.

Najednou klidně vtrhne do sídla politických stran, najednou zase strhává pozornost zpět k nacismu a nenávisti a najednou za sebou zase formuje kult, když si sežene zfanatizovanou skupinu bodyguardů, když si kolem prstu obtočí celou televizi, a když celý národ poslouchá a není schopen říct, jestli je to dobře nebo špatně. A asi nejhorší je, že to všichni stále částečně berou jako vtip, protože pro ně je hercem. Pronáší Hitlerovy názory, ale není pro ně skutečným Hitlerem, tak je v pořádku se za ně postavit, zdravit ho na ulici, oslavovat ho a nebo alespoň z legrace zvedat pravici. Jenže on si uvědomuje velmi dobře, jak všemi manipuluje a jak to celé hraje do jeho karet. A jak, i když se nakonec vydal do filmu místo politiky, mu všichni opět leží u nohou.

Což je asi jediná věc, která mě na filmu trochu zarazila. Padla v něm jediná obžaloba ohledně podněcování rasové nenávisti. Přitom jeho projevy by si takových vysloužily víc a já pořád pevně věřím, že v realitě by to tak snadno a s takovým nadšením neprocházelo. Že by se ozvaly různé spolky, opozice, EU, kdokoli. I když na druhou stranu, pokud, jak jsem zmínila, byly některé reakce lidí pravdivé, zas tak veliká naděje to není. A myslím, že plno lidí by pořád hlasitě souhlasilo, aniž by vůbec přemýšleli. Možná ne, kdyby to byl nějaký anonymní nový politik, ale někdo se známým obličejem, figurka, jež vlastně už dávno překonala svou děsivost množstvím satir a karikatur a stala se komickou, ta funguje. Nevnímali za tím člověka, který rozpoutal masakr. Jen legraci.

Nejdřív to přitom byla a myslím, že i měla být. Že i Fabian z toho chtěl mít humorný pořad o reakcích. Jenže se to zvrtlo, když nikdo doopravdy neposlouchal, co Hitler říká. Což jen dokazuje, že měl na konci pravdu. On nelhal o svých úmyslech. Otevřeně řekl, že by tyhle vyvraždil, tamty vysídlil a podobně. Neschovával se ani zdaleka za politickou korektnost nebo lži. Jenže protože Hitler měl být už mrtvý a po světě běhají tisíce imitátorů, tak se tomu všichni smáli. A jakmile se naučil pracovat s jejich smíchem, chyběl jen krůček k tomu, aby ho slepě následovali. V tom byla značná síla snímku a šlo to krásně poznat, když na začátku jsem se hodně smála (asi jako v každém díle "někdo z minulosti se náhle objeví v budoucnosti a objevuje techniku, zvláště počítače"), ale pak smích víc a víc odumíral.

Ač se vrátil ještě v jednom momentu. Když vedoucí televize zjišťuje, že jsou krůček před bankrotem a konec s Hitlerem znamenal i konec s diváky, a sehraje onu slavnou scénu z Pádu Třetí říše, již paroduje snad každý začínající youtuber. Ale pak přijdou okamžiky, kdy se opilý redaktor ptá své šéfové, jestli je v pohodě se vší rasistickou špínou, jakou s Hitlerem pouští do televize jen kvůli sledovanosti, nebo kdy státní zástupce smete ze stolu obžalobu proto, že by taky nejradši poslal židy (pardon, muslimy) do plynu, a nebo hlavně, když Fabian konečně pochopí, že to není imitátor. Vlastně ta byla asi nejlepší. Sice plynule přešla do "točení filmu", avšak Hitlerova slova o tom, jak se ho nemůže zbavit, protože je součástí každého, byla myslím velice důležitá.

A myslím, že i když prý byla kniha drsnější a film hodně mírnil Hitlerovy projevy co do nenávisti vůči jiným etnikům a co do jeho chování jako hajlování, i tak byl perfektní ukázkou, jak nenápadně začít katastrofu. Jak nebezpečný může být člověk, když ho lidé mají za šaška, ale on to má v hlavě srovnané. Ne třeba eticky nebo správně, ale natolik, že... prostě jako Hitler. Na to už se snažilo poukázat mnoho autorů, když své postavy nechávali být všem pro smích a nakonec je poslali udeřit, až to od nich nikdo nečekal, jenže asi nikdo to ještě nedokázal tak zřetelně a tvrdě. Teď totiž nešlo o pomstu někoho, koho mají ostatní za blbečka. Ani o někoho, kdo by nakonec mohl vstát a zařvat "Já vám to říkal a vy jste se mi smáli". A vlastně ani o Hitlera samotného. Protože on opravdu neříkal vůbec nic nového. Bohužel ani starého. A lidé zase poslouchali jen to, co slyšet chtěli.

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: