Ann Taylor: Fantastická zvířata a kde je najít

Originální název: Fantastic Beast and Where to Find Them

Země: VB, USA

Rok: 2016

Zase recenze prudce reflektující mou aktuálnost, ač jsem film viděla hned, jak ho začali dávat v kinech. Ale nemůžu si pomoct, rozhoupat se k napsání článku není snadné, zvlášť, když z jedné strany slyším, jak ten film vůbec nebyl ono, a přitom mně samotné se hrozně líbil. Tedy... zářily mi při něm oči, od prvních tónu to bylo zase jako být doma, jako být dítě, zkrátka to vyvolávalo ty pocity, kterých u mě dosáhne jen Harry Potter a Pán prstenů, i když příběh byl jednoduchá šaškárna, která by s vystřižením některých vážnějších scén zabrala i jako čistá komedie.

Britský kouzelník a magizoolog Mlok Scamander totiž dorazil do USA, kde je zakázáno chovat kouzelnická zvířata, údajně aby se setkal s překupníkem kluběnek. S sebou měl i na pohled nenápadný kufr, avšak právě z toho mu brzy utekl hrabák, Mlok ve snaze ho chytit trochu kouzlil před mudlou, po americku nečarem, a všeho si všimla bývalá vyšetřovatelka Propertina, která Mloka zatkla a chtěla napravit jeho nepořádek. Protože se nakonec ukázalo, že hrabák nebyl jediný uprchlík z kouzelnického přenosného zvěřince, do něhož se Mlok kufrem dostával.

Jenže Kouzelnický kongres Spojených států Amerických, alias KOKOSA, obdoba britského Ministerstva kouzel, měl úplně jiné starosti. V Evropě uprchl obávaný černokněžník Grindelwald a v ulicích New Yorku způsobovalo děsivou spoušť něco, co vypadalo jako démonické zvíře plné černé magie. Propertina se proto Mlokova případu ujala sama a prozatím ho ubytovala u sebe doma, kde žila se svou sestrou Queenie schopnou číst myšlenky, a to i s oním nečarem, jemuž ještě potřebovala vymazat paměť. Protože nečarové nesmí mít o kouzlech ani ponětí. A Mlok, jak je mu vlastní, zmizel při první příležitosti, aby pohřešovaná zvířata, na nichž mu nesmírně záleželo, našel. Při tom ale způsobil další karamboly a KOKOSA se začala domnívat, že to právě on vypustil i ono děsivé monstrum. Jeden úředník ho dokonce odsoudil rovnou k trestu smrti, protože došlo k úmrtím. Jen s obrovským štěstím Mlok i Propertina unikli, aby s pomocí Queenie a nečara Jacoba přišli na to, co se vlastně děje, a Mloka očistili. Jak se totiž ukáže, do pohybu se dostaly mnohem děsivější a svým způsobem smutnější události než divoké zvíře, a zmínka o Grindelwaldovi vůbec nebyla neopodstatněná.

Proto mě až překvapily některé negativní reakce. Já totiž cítila po návštěvě kina velkou spokojenost, naprosto dětsky, a nenašla jsem příliš, na co si stěžovat. Jistě, nebyla bych to já, abych nevypíchla pár zásadních věcí. Třeba úplný nesmysl je čtení myšlenek Queenie. Z Pottera, konkrétně od ODBORNÍKA Snapea víme, že přesně tak, jak to ukázali, to neprobíhá. Že lidská mysl není kniha nebo promítačka a že je nutné používat složitý nitrozpyt. Nelze se na někoho podívat a přesně vidět/slyšet, co si myslí. To byla jaksi podstata velké části zápletky pátého dílu. Také mě víc zklamal než dostal Grindelwald. Co do děje, seděl tam skvěle. Jenže co do herce... jo, taky jsem jako všichni odrostlejší byla zvědavá na Deppa, protože všichni milují Jacka Sparrowa, jenže tohle zkrátka nebyl Grindelwald (to na takového Johna Voighta jsem opravdu zírala, a co takový Ron Perlman!). Odbarvený, slizký padesátník nefungoval ani na efekt. Byl spíš Jack Sparrow v převleku za černokněžníka. A přirozeně jsem se ušklíbala nad nečary. Zní to hloupě. Předpokládám, že dál mají i neběly a nemuže.

Také mě z počátku zarazilo, že by kouzelníkům v USA v tehdejší době prezidentovala černoška, ale pak mi došlo, že je to vlastně pěkná ukázka toho, jak kouzelníci hloupě diskriminují jen na základě ne/čistoty krve a pohlaví nebo rasa u nich nikdy roli nehrály. A až na pár detailů v podobě některých zvířat, která se neshodovala s knihou Fantastická zvířata a kde je najít, jelikož tak to prostě u mě chodí, mě asi neštvalo už nic a já si užívala.

Nejvíc Mlokův kufřík, kam jsem okamžitě chtěla zahučet. Ty krásné barvy, ta zvířata, ta pohoda, jaká z něj sálala, ta nakažlivá radost a náklonnost ke kouzelnickým tvorům... přišlo mi hrozně milé, jak mu na nich záleží a jak je má rád. A jak je kvůli tomu natolik divný, až je sympatický. I když praštěný. Ovšem kvůli sérii Harryho Pottera mi taky chvíli trvalo si uvědomit, že právě on byl průkopníkem vztahů kouzelníků ke zvířatům a do té doby to rozhodně nefungovalo, jak jsme zvyklí. Minimálně v USA. A ve stejné roztomilé notě pokračovala i vedlejší zápletka vztahu mudly... nečara Jacoba a Queenie, která se asi nedá popsat jinak než kouzelně. Vůbec celá Queenie byla kouzelná. Trochu karikaturní, ale vůbec ne hloupá, a kouzelná.

A na druhou stranu tuhle snad až moc sladkou komediální stránku vyvažovala temnota s novou "bytostí" obskurálem a hnutím potlačujícím kouzla. Možná právě proto, že to mělo vyvažovat komedii a honičku za zvířaty, to totiž působilo hodně temně a nahánělo to husí kůži. Ať už bigotní a fanatické postoje, které dovedly jednoho chudáka k obskurálovi, nebo samotné řádění obskurála, či fakt, že doopravdy v jednu chvíli Mloka a Propertinu odsoudili k smrti a skoro ten rozsudek vykonali, což mě upřímně překvapilo, zvlášť s tou záplavou dětí v hledišti. Rozhodně to na mě působilo mnohem realističtěji a děsivěji, než vyhrožování krále Jiříkovi, že mu dá setnout hlavu, pokud nepřivede princeznu. O to víc, že to znělo jako za vlasy přitažená přísnost, než se ukázalo, jak ne zrovna košer takový rozkaz je.

Přitom ale opravdu stačila tahle v podstatě lokální zápletka. Nepotřebovali jsme vyvoleného hrdinu, věštby, znamení ani krutou válku. Nepotřebovali jsme zemi v sevření strachu, znamení a velkolepou osudovost. Ani ten Grindelwald tam být nemusel. Jen chlápek, který přišel pustit na svobodu bouřňáka, cestou mu utekl hrabák a nějak se omylem přimotal k problémům týraného puberťáka. Není tedy divu, že jsem nadšená pomalu víc než při filmech samotné ságy. Jen si nejsem jistá, zda jsou nutná jakákoli pokračování. Jako samostatný příběh o tom, že odlišnost není důvod k útlaku, by to fungovalo taky.