J. K. Rowling - Harry Potter a relikvie smrti

Originální název: Harry Potter and the Deathly Hallows
Rok vydání: 2007
Český překlad: 2008

Konečně jsem se donutila uvést tu i poslední díl ságy o Harrym Potterovi, který je přijímaný dost nejednotně. Spousta lidí mu vytýká odtrženost od ostatních, ale mně se líbí mnohem víc než třeba takový díl pátý, a ona odtrženost i znamená, že Rowlingová v něm nemohla udělat moc bot, protože se nemohla soustředit na rozšiřování světa, ale naopak na jeho završení. A "nové fungování" za nadvlády zla nepřekvapí určitou nesmyslností.

V tomto díle po smrti Brumbála už máloco stálo v cestě černokněžníkovi Voldemortovi, aby ovládl kouzelnickou Británii. Jen Fénixův řád, který ale neměl mnoho členů, a tak není divu, že se Voldemort brzy zmocnil ministerstva kouzel a začal prosazovat nové pořádky, které měly za cíl eliminaci čarodějů z nekouzelnických mudlovských rodin a podrobení mudlů. A to i v takové podobě, že jeho přívrženci měli prakticky volnou ruku v jakýchkoli krutostech směřovaných proti komukoli. V zásadním nebezpečí se ocitl i Harry Potter, kterého se Voldemort snažil jako svého největšího nepřítele zbavit.

Jenže místo, aby se Harry dal na útěk, začal neúnavně pracovat na svržení Voldemortova režimu. S přáteli Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou se vydal dokončit Brumbálovu práci, totiž nalezení a zničení magických pojistek činících Voldemorta relativně nesmrtelným a obrovsky mocným. Což nebylo vůbec jednoduché. Dlouho netušili, kde jsou a jak vypadají, jak je zničit, jak se k nim vůbec dostat, a jestli během dlouhých měsíců schovávání a táboření po celé zemi mají šanci uspět. Překážek je totiž nečekalo málo, ať už Voldemortovi smrtijedi odhodlaní vysloužit si slávu dopadením hledaných uprchlíků, ministerstvo, které si Voldemort podrobil, černá magie, s jakou se dosud nesetkali, šílené plány zahrnující vloupání do nejvíc střežených míst, ztráta mnohých dobrých přátel a možná ta nejhorší - vzájemné rozbroje a hádky z frustrace nad rostoucím zlem. Přitom pokud tohle hlavní hrdinové nepřekonají, nemají šanci zvítězit, ať už se s temnými silami nakonec přímo střetnou nebo ne.

Jde tedy po šesti klasikách odehrávajících se ve škole o úplně jiný formát (i když pořád zůstává začátek o letních prázdninách a konec ke konci školního roku), ale já jsem s ním spokojená. Harry by nemohl pátrat po viteálech v Bradavicích, nemohl zůstat na očích, pokud měl Voldemort ovládnout společnost, muselo se konečně ukázat, že v průšvihu jsou všichni a ne jen studenti. Naopak jeho snaha zůstat schovaný a všechna opatření, jaká pro to musel přijmout, velmi dobře dokreslovala atmosféru strachu a šílené totality. To se Rowlingové povedlo. Protože hlavní postavy měly většinu času velice omezený přístup k informacím, dostávalo se k nám jen po útržcích, že někdo zmizel, někoho zabili, něco někdo provedl, byla přijata nová šílená opatření a podobně a třeba na rozdíl od prvních dílů, kdy šlo o magický zážitek, tu fakt, že je to kouzelnická společnost, byl jen takovou okolností, jinak byste to klidně mohli zaměnit za druhou ne kouzelnickou, ale světovou válku. 

Přitom se  přes tento výsostně dospělý tón povedlo neustále připomínat i věk hlavních postav. Zejména, když to mezi nimi začalo skřípat kvůli dlouhé izolaci a pomalému postupu, pořád se chovali jako puberťáci, kterými byli, a ať už náhodou nebo úmyslně, odrážely se od toho i některé činy. Třeba Harry jako horkokrevný sotva odrostlý Nebelvír se ukázal jak pozitivně ve chvíli, kdy prostě musel zachránit všechny mudlovské čaroděje na ministerstvu, i když se tím prozradil, tak negativně ve chvíli, kdy ho ani nenapadlo uvažovat nad jiným řešením a skočil do zamrzlého jezera pro meč, aniž zkusil kouzla. Však Havraspár mu nikdy nenabízeli. To samé Hermiona, její pubertální zatvrzelost se dobře odrážela v urputném odmítání Harryho a Voldemortova spojení, ač jim mohlo být a bylo užitečné. Prostě po zoufalých náctiletých nemůžete vždycky chtít dokonalý rozmysl.

Možná právě proto mi ani nevadí, že na rozdíl od doby, kdy jsem knihu četla poprvé, mi teď přijde trochu dětinské, jak na ně Rowlingové házela šílenější a šílenější dobrodružství bez oddechu, nebo trocha patetismu ke konci, když se do poslední bitvy nahrne tak ohromné množství dojemných scének (jenom McGonagallová pro mě bude navždy boží generál a stará Augusta Longbottomová ta nejdrsnější babča vůbec!) Podle mě se to i takhle překombinované celkem hodí.

Co se ale naprosto nehodí a kde kritiku chápu, je epilog po 19 letech. Já ho dlouho obhajovala, že ač po velkém finále divně rušivý, asi jako když si po večeři od Gordona Ramsayho dáte ještě párek, stále dobrý způsob, jak si Rowlingová pojistila definitivní ukončení příběhu a sama určila budoucnost postav. Jenže pak se zrodila ta zrůdnost Prokleté dítě, Rowlingová začala systematicky ničit reálie a ve světle toho tenhle cancour vůbec nemusel existovat. A samozřejmě relikvie smrti. Nehodlám věřit, jak je měla vymyšlené už delší dobu. Veškeré náznaky lze dohledat a dosadit jako náznaky jenom zpětně, samy o sobě nenaznačují nic, takže vlastně nefungují, a mohli jsme se bez nich obejít. Řešení Harryho a Voldemorta skrz jejich hůlky mohlo zůstat, a ač technicky si jejich existenci obhájila, včetně toho, proč je dřív nikdo nehledal, zápletka, která se náhle zjeví takhle pozdě, aby si hrála na hrozně důležitou, nikdy nevypadá dobře. 

A pak je tu samozřejmě pár bot, jako ve všech knihách v sáze. Jednak je asi drobná chyba v překladu, která mě od prvního čtení obrovsky mátla. Hned v první kapitole Voldemort poslal Červíčka, aby se postaral, ať je zajatkyně ve sklepě zticha. Podle všeho tam ale v té době měli zavřeného pouze pana Ollivandera, takže buď to popletl Medek, nebo vážně netuším, kdo to měl být. 

Potom mi nedává smysl, proč byl v Harryho eskortě ze Zobí ulice Mundungus Fletcher. Zjistili jsme, jak se připletl k plánování, ale u realizace nechtěl být, není to schopný kouzelník, hrozilo nebezpečí, že něco zvoře, a nutnost ho hlídat komplikovala práci Moodymu. Nakonec jeho přítomnost přispěla k jeho smrti. Je zvláštní, že by nenašli lepšího adepta než vyděšeného zlodějíčka, jehož museli násilím nutit. Vyznívá to, jako že autorka to potřebovala, tak to tam je, v příběhu vysvětlení nemá. Stejně tak nošení medailonu - viteálu kolem krku hlavním triem, než ho zničí. Prý ho nechtěli nechat "válet ve stanu", ale stejně to je chabá výmluva. Vždycky v něm někdo byl a mohl ho hlídat, nebo ho mohli nechat v korálkové kabelce, kterou Hermiona nikdy nezapomněla a schovávala v ní všechno. Však pokud by je skutečně přepadli, je celkem jedno, zda budou mít viteál na krku nebo ve věcech. A nakonec ho stejně odložili. Ve výsledku to tedy opět zjevně autorka potřebovala, a tak nenechala nikoho nad tím myslet. 

Problém pak samozřejmě byl i s voldemortováním na Grimmauldově náměstí a dost kostrbaté vysvětlení, že tabu neprolomí fideliovo zaklínadlo, což ale v příběhu nebylo řečeno, jen jako pochybné pozdější doplňující údaje. To je kontroverzní téma pro mnoho fanoušků. 

Přesto si ale tuto knihu dost užívám, líbí se mi postupně odhalovat velká tajemství a záhady táhnoucí se mnohdy téměř od začátku příběhu, a kdyby tím Harry Potter opravdu skončil, tedy kdyby Rowlingová neměla potřebu ho o pár let později začít likvidovat, já bych s tím mohla žít.

Mé hodnocení:

>>Ostatní díly Harryho Pottera<<