Jozef Karika - Strach

Originální název: Strach
Rok vydání: 2014
Český překlad: 2016

Po slavné Trhlině, i když tato kniha vyšla ještě před ní, jsem očekávala další zvláštní jízdu na pomezí nadpřirozena, metafyzična a hrůzy vycházející neznámo odkud. A sice se tu snažil naznačit, jak zase nejde o žádné strašidelné úkazy, ale lidé v této knize propadají šílenství kvůli rozpadu reality, jak ji znali, ovšem to není pravda. Jde o celkem klasický horor s opravdovými příšerami, které jdou kupodivu i snadno popsat. Představte si, že se bílí chodci z Písně ledu a ohně zkříží s Tím z Toho od Stephena Kinga a přestěhují se do Malých Tater. A že u nich skutečně funguje pořádný děs. Jen kdyby mě tak nezklamal konec.

Hlavní postavou je tu Jožo, jenž se po rozchodu s přítelkyní vrací do prázdného bytu po rodičích. Jeho otec je v domově důchodců, jeho matka je mrtvá a on potřebuje někde přespávat. Zvlášť, když se noční mrazy blíží mínus třicítce. Jenže si s sebou také přináší děsivé vzpomínky, a ty ve známých zdech nepříjemně ožívají. Nejen na umírající matku a týrajícího otce, ale i něco horšího. Na bláznivou sousedku, která se k němu jednou dobývala a z jejího bytu bylo slyšet cupitání podezřelých nožiček. Na hučení kovových válců. Na nazelenalou mlhu. A na zmizení jeho sestry Alice, kterou před sedmadvaceti lety ve stejných mrazech cosi odtáhlo do lesů a Jožku s jeho přáteli téměř připravilo o rozum. Alice přitom nebyla jediná a stačí jeden den a i teď se ztratí místní dítě.

Protože Jožo si okamžitě všimne povědomých stop a uslyší známé hučení, je mu jasné, co se stalo. Stejně tak i Haně, Otovi a Bohušovi, i když ti se vše snaží popírat, když stejně jako on před dávným zážitkem celý život jen utíkají, ale něco je vždycky přitáhne zpátky domů. Stejně jako něco přitáhne další dítě do náruče neznámého zla a začne omotávat svá chapadla i kolem těch, kteří tomu před sedmadvaceti lety unikli. Zejména Jožo s Hanou tak seberou poslední zbytky odvahy a příčetnosti a navzdory čím dál děsivějším vizím a setkáním se ponoří do pátrání. Do toho, co možná ví Jožův otec, do starých kronik a deníků z oblasti, do starověkých vykopávek. Ale i kdyby zjistili, co se za vším skrývá, co si s nimi hraje, co láká a stříhá děti, aby z nich dělalo své děsivé lovce, i kdyby našli černého krále schovaného v pavučině rozkladu a přeludů, záleží vůbec na tom? Označil si je už dávno a udělá všechno pro to, aby je dostal. 

A bylo to skutečně děsivé. Už mrazivá atmosféra a prázdný byt, o němž Jožo naznačoval nepříjemné vzpomínky, nasadily vysokou příčku, protože Karika zjevně umí zajímavým a chytlavým způsobem popsat i jinak docela prosté záležitosti. Když se hned u začátku Jožo rozpomněl na zážitek se starou sousedkou a stíny malých postaviček, musela jsem knihu odložit a znovu se do ní začíst až ráno. Popsal je tak, že i mně to přišlo moc strašidelné. Moc velký děs na pozadí úplně obyčejného bytu v úplně obyčejném sídlišti. I když jsem si nejdřív mylně myslela, že to nakonec budou mimozemšťani. 

Brzy se ukázalo, že mimozemšťani to nejsou a Karika se rozhodl spojit To s bílými chodci, takže jakési zlo pod městem, které loví lidi a pak je znetvořené vysílá lovit další, své oběti přivádí k šílenství, hraje si s nimi vidinami, zahlédnutím příšerných "lovců", tím, že po obětech, u nichž to pro většinu veřejnosti vypadá jako typické zmizení dítěte, nechá hromádku nehtů, kopičku zubů, ornament z prstíků... a když k tomu přičtete, že všechny hlavní postavy, na které se tohle všechno valilo, začaly hrůzou a hysterií přicházet o nervy, že se jim sice postupně dařilo odhalovat, co se ve městě děje, ale jen proto, aby je záběry z kamer a kresby pamětníků hnaly víc a víc do náruče šílenství, že začnou padat jeden po druhém, až se nakonec "lovci" vynoří v plné kráse, užíváte si to. Ničemu neškodí, že to není až taková záhada, protože to strachu neubírá. Vážně se vám pak v noci nechce jít na záchod, každé zahučení bojleru vás hned přibije jako "hučení kovových válců". K tomu asi na oněch postavách ani "zlu" není nic otravného, všechno se děje docela logicky, přirozeně a Karika zase předvedl, jak snadno se dá přivést do úplně obyčejného prostředí naprostý rozklad mysli. Název Strach to vystihl.

Tedy dokud nepřišla poslední špatná kapitola. Když jsem během závěrečného zoufalého pokusu zachránit Haninu dceru ze spárů "papírových dětí" otočila stránku, která začala tím, jak Jožo fláknul Hanu po hlavě, začal jí lámat kosti a táhl jí k prokleté díře, když se přiznal, že se nechal předchozí noci jaksi ovládnout (i když jeho otce to díky stejnému zásahu, jaký se povedl jemu, neovládlo) a že teď slouží jako další lovec, vyprchalo ze mě veškeré nadšení. Takový konec je hodně neuspokojivý, asi jako kdyby Bill Denbrough v závěru Toho rozdal kamarádům otrávené sušenky a naházel je do roury, protože ač to na stránkách vypadalo, že Georgieho přelud poslal ke všem čertům, ve skutečnosti se jím nechal dobrovolně dostat. Nezklamalo mě, že nedošlo k finálnímu střetu a odhalení, jak onen "černý král" vypadá a co to vlastně je. Bylo jedno, jestli je to démon, nepopsatelná síla, něco z jiné dimenze, bylo jedno, proč se krmí a hraje si se svými oběťmi tímto způsobem, pokud to ani s takovými informacemi nemůžou zastavit, v tom měl Karika pravdu. Ani nevím, jak to mohlo skončit líp. Jen vím, že ne takhle. Bylo to jako užít si perfektní výšlap úchvatnou krajinou a na vrcholu najít zaplivaný odstavný parkoviště s výhledem do sběrnýho dvora. Jako že - "a to je ono?"

Mé hodnocení: