Máme Husa, máme Bruna!

Normálně jsem v pondělí jela konečně domů na dovolenou a normálně se ten autobus skoro vyboural, protože mu osobák nedal přednost. Lidi jsou pitomí. A to ještě jel onen řidič, který zlověstně mlčí, dokud nezačne řvát, takže to dávalo super atmosféru. Ale lepší než ten druhý, který ne a ne a nepojede, dokud nepřestanete kvákat do telefonu, a pak vás seřve, že na váš byznys není nikdo zvědavej. I když ne, že by mi to nevyhovovalo, sedět hodinu a půl, když vám celou cestu někdo úspěšně přehlučí i sluchátka puštěný naplno, není nic moc. Občas se mi zdá, že by bylo fajn pozvat ho domů. Já ráda ticho.

Ale pak už to byla vánoční klasika. Dorazit domů, zjistit, že můj bratr, který používá můj starý pokoj od skončení nájmu, samozřejmě nehnul brvou co se jeho údržby týče, takže jsem tam málem padla smrady, všechno se muselo větrat, utřít, převlíct, vysát, než se tam dalo vydržet, pak zapálit pár františků, aby se to vážně dalo vydržet, a pak strávit pár hodin balením dárků. To je moje oblíbená činnost, jen ještě někde sehnat nevolníka, který by mi stříhal izolepu. Stříhání izolepy je moje neoblíbená činnost v oné oblíbené činnosti, a to ne taková, která se pak může alespoň stát oblíbenou činností v neoblíbené činnosti, prostě mě neba stříhat izolepu. Nejzajímavější to přitom bylo s mým novým zimním kloboukem, protože ten ve výsledku vypadá jako přilba s motivem sněhových vloček, a nejméně zajímavé, ale zato nejotravnější, to bylo se světlým balícím papírem, který jsem chtěla popsat červenou fixou. Měla totiž zapatlaný přilepený víčko, protože šlo o takovou velice tekutou, nahoře ale příliš oschlou, a jak jsem se ji snažila s vervou otevřít, otevřela jsem ji vejpůl a polila si všechna tři K, knížku, kalhoty a koberec. Tedy koberec a kalhoty zůstanou s permanentními fleky, vyprat to nejde, už jsem zkoušela, knížka byla zabalená, tak doufám, že se to neprosáklo na přebal. Zjistíme večer, update však nebude.

Potom, to bylo včera, bylo potřeba vystěhovat letní nábytek, co se stěhoval na zimu z balkonu do haly, z haly zpátky na balkon, aby se tam mohl dát stromek, a pak stromek samotný. Jako obvykle jsem ho zdobila já a jako obvykle máme mistra Jana Husa. Naštěstí se nemusel shánět na poslední chvíli, byste nevěřili, jaký je problém sehnat po Mikuláši Mikuláše. Loni se pak k němu přidal i Giordano Bruno, který nechybí ani letos, a dokonce jsem konečně nezapomněla zvěčnit, i když ne ještě na úplně dozdobeném stromku, co touhle ujetou osobitou tradicí vlastně myslím:

Tady jsme potřebovali zakrýt opižlaný kus pod špičkou, takže bylo na místě elegantní husitské řešení.

A tady zase byl docela vhod příliš velký kus kmene bez větve, kde se díra zaplnila vskutku brunovsky.

A pak dnešek, který začal celkem hezky, jak nám obec pustila do rozhlasu koledy, a kdy díky včerejšímu zdobení stromku nemusím už nic. Nejím totiž kapra ani salát, takže to nepřipravuju já, a losos se smaží až večer. Takže snad jen hrát Homescapes, koukat na youtube, možná na Spongeboba (na vánoční filmy ani pohádky moc náladu nemám, radši něco, co jsem ještě neviděla, jako třeba včera Borata), k tomu kafe kafe kafe, protože mi očividně pomáhá vyrovnávat tlak v hlavě, a možná doupravit pár dalších článků na Západozemský cestopis. A potom si rozbalit ten klobouk a možná politou, možná nepolitou knížku. Na druhou stranu, je to thriller, takže rudej flek na něm by nebyl úplně od věci. Jenom jedna věc chybí, jako poslední víc než dekádu pořád. SNÍH!

P. S. Máma dostala pod stromeček pokutu za parkování.