John Saul - Temnota

Originální název: Darkness
Rok vydání: 1992
Český překlad: 1999

Od Johna Saula jsem před více než deseti lety četla pár hororů, které mě docela příjemně děsily, hlavně Utrpení neviňátek mě až šokovalo, a teď se mi zachtělo najít i další jeho knihy. Akorát Temnota je poněkud rozmělněnější céčkový čajíček, jenž mohl být lepší. 

Na okraji rozlehlých močálů na Floridě stojí malé město Villejeune, které na první pohled není ničím zajímavé. Ani místní močálová legenda o Dark Manovi a jeho tajemných dětech vlastně nikoho moc nevzrušuje. A právě tam se s rodinou na pozvání dědečka přestěhuje Kelly poté, co se podle všech pokusila o sebevraždu, a spřátelí se s místním Michaelem, jenž od malička trpěl obdobnými problémy jako ona. Cítil se tak nějak prázdně, s nikým si příliš nerozuměl a hlavně v zrcadle spatřoval obraz děsivého znetvořeného starce, což mu nikdy nikdo nevěřil. Kupodivu se ale po vzájemném seznámení začnou cítit lépe, jejich potíže ustupují do pozadí, jako by se spíš naopak blížili tomu, co jim celý život scházelo.

Ovšem zároveň postupně zjistí, že legenda o Dark Manovi není tak docela mýtus. Ukáže se, že ve městě dochází k podezřelým úmrtím novorozeňat a nedaleká nemocnice v Atlantě brzy poté zprostředkovává urychlené adopce. Že podivné otrhané děti z močálu nejsou jen pouhé chudé krysy stranící se společnosti. A že někteří počestní občané města nejsou tím, čím se zdají být, nýbrž skrývají děsivé tajemství, které se týká právě i Michaela, Kelly a jejich adoptivních rodin. 

Kupodivu se v této knize, přestože není úplně nejkratší, o moc víc neděje a její téma a to, co a jak dělají záporáci, se prozradí docela rychle. Pak už se jen čeká na finální konfrontaci a mezitím přichází spousta scén o tom, jak se Kelly a Michael potkávají, cítí, bojí, hádají s rodiči, vnímají podivné síly, jezdí do močálu, ztrácí v močálu, jak je hledají, jak se tam ztrácí jiní, jak je hledají, jak záporáci pociťují stahující se smyčku a pomalu se rozpadají. Což sice nějakým zvláštním způsobem utíká, avšak nijak zapamatovatelně. Jen u jedné postavy, Clarey z močálu, chvíli trvá zjistit, jestli je na straně dobra nebo zla, u ostatních je to taky prakticky hned jasné, takže to nic nevytrhne. Prostě průměrný horor, jenž neurazí, nadchne trochu spíš až od půlky, tak trochu, a neskrývá žádnou velkou záhadu, když čtenáři prostřednictvím Kelly a Michaela Dark Mana ukáže hned, takže o tom, co se děje, neví jen postavy, nikoli on. 

Na druhou stranu kniha alespoň zabaví. Prostředí močálů není nezajímavé, stejně jako jeho specifická kultura. Nakonec se mi i líbí, že jakmile se začne situace stupňovat, hlavní postavy, zejména rodiče, nepropadají nedůvěře, jak divné věci přímo před jejich očima určitě nejsou skutečné, naopak se snaží záhadu rozluštit. Akorát to provedou zbytečně rychle do všech detailů. K tomu mi ani nevadí, že záporáci či spíše jejich motivy jsou zcela jednorozměrné a neoriginální, prodlužování života krádeží životní síly ostatních není výjimečné téma. Proč totiž ne, znamená to oddechovku, řemeslo víc než velké tvůrčí dílo, a i pro to se najde místo. Navíc mě pobavila ještě jedna věc, překladatel asi neznal slovo mýval, i v překladu pořád používá racoon. 

Pouze celý kult Dark Mana vyznívá ve výsledku celkem zbytečně. Na začátku vytváří dojem, jak to bude zásadní okolnost, jak tajemný Dark Man bude hýbat dějem a provádět nadpřirozené kousky, jenže kromě určitého psychického spojení Clarey (ani není jasné, jestli nějaké ovládá sám Dark Man) a asi dvou scén není nadpřirozeno ani kult třeba. Zbytek knihy vystupuje pod svou skutečnou, zcela světskou identitou a jeho "děti" mají úplně stejnou roli, jako libovolné náhodné postavy z močálů. Jde přece jen o vědecké experimenty, podvody, manipulaci. Část, kdy s životodárnou látkou přicházejí děti i o "duše", pak vyznívá, jako by patřila do samostatného žánru nebo alespoň samostatné zápletky, včetně poněkud teatrálně melodramatického konce. Jako by se tu střetly dva motivy, které by spíš potřebovaly vlastní příběhy než spojení do jednoho.