Pro tenhle blog je to absolutně nepodstatné téma, stejně jako to, jaké je počasí, nebo to, ve které z mnoha místností Pražského hradu si uprdnul náš pan prezident. Ale rozhodla jsem se, na rozdíl od těch ostatních témat, toho posledního hlavně (protože to bylo zrovna v jídelně), se tomuto věnovat.
I letošní léto jsem narazila na haldu článků, které proklínaly příšerné české vidláky, kteří nehoví a nerozumí světu módy a oblékají se do divadla div ne jako do chlíva. A v něčem mají pravdu. Když si někdo myslí, že rachitická kostra ani vyvržená velryba by si neměly brát příliš odhalující kousky a zkusit se nad sebou zamyslet, může mít dokonce pravdu. (I když vkus návrhářů a přiteplených hošíků pobíhajících s metrem kolem krku nikdy nepochopím.) Dress code má taky svůj smysl. Ale co je špatného na ponožkách v sandálech?
I na tohle téma vznikly stohy písmenek a vět. A všechny hlasy, co jsou proti tomu, mluví stejně - je to prostě hnusné a nemódní. Ale proč podrobovat zdraví módě?
Když se někomu líbí chodit v sandálech či jiných otevřených botách "naostro" a nevadí mu to, jeho věc. Ale třeba já bych to nepřežila.
Jako malá jsem běžně běhala v botičkách bez ponožek. Ale pak jsme jeli do Itálie. Bylo to v páté třídě. Měla jsem celkem pěkné botky s otevřenou špičkou a páskem přes patu. Chodila jsem v nich na boso a po dvou dnech jsem měla oba nárty obsypané vyrážkou, že jsem nedošla nikam. Táta mi jednoduše naordinoval ponožky a světe div se - příští den se to zlepšilo a přespříští po tom nebylo ani stopy. A od té doby už to tak zůstalo.
Zrovna nedavno jsem se zase odvážila jít v botách bez ponožek na delší trasu (rozuměj - cesta po městě). Vrátila jsem se domů a myslela, že si ty nohy udrbu. A vyrážka tam byla zase.
Neříkám, když si beru lodičky nebo podobné boty a vím, že v nich nebudu skoro chodit, tak to nechám být. Ale jinak bez ponožek ani ránu. Jistě, nenosím je jako táta - vysoké div ne do půli lýtek. (Ale on zase nenosí sandály.) Když mám dlouhé kalhoty, je to celkem jedno. Když krátké, tak si vezmu kotníkové ponožky. A je to. Všichni tihle módní kritici, o kterých si stejně myslím svoje, mi můžou vlézt na záda. Nehodlám při chůzi trpět jenom proto, abych byla khůl vůl. Stačí mi, když se občas rozhodnu vzít si podpatky.
Navíc, když se podívám na nohy jedné nejmenované osoby, která si vezme sandály a je bez ponožek, to je jednomu špatně. Ona nemůže za to, že její prsty vypadají tak, jak vypadají, že nehty má tlusté, ztvrdlé a pomalu jako kopyta, ale vypadá to děsně. Kdežto s bílou či šedou ponožkou je to naprosto v pořádku.
Ostatně, proč by mělo být správné zrovna to, co se líbí hošíkům s metrem, nebo uhlazeným slečinkám, které stejně nikdy nic doopravdy nedělaly? Když si někdo vezme klaunský kalhoty a k tomu manažerský sako, tak se mu to asi líbí. Proč by najednou nemohlo být módní a jediné správné to? Když to nějak dobře sladí? Vždyť oni stejně navrhují pro určitou sortu lidí - modelky a milionáře. Ostatní si to dovolit nemůžou a vesele nakupují čínské padělky, protože jim to jednak stačí a jednak je to levné. Já ráda nakupuju u Vietnamců. Poslední dobou mě tam potěšilo pěkné modré bolerko a společenský top na imatrikulaci. Co na tom, že to není značka, co na tom, že to není extra hogo fogo kvalitní látka. Líbí se mi to. Stejně, jako mi vyhovují ponožky v sandálech.
Takže kdo dal právo rozhodovat o tom, co se má nosit, jim a ne třeba mně? Jestli je chcete poslouchat - ruinujte peněženky a obětujte pohodlí za khůl vůl módu. Jestli chcete poslouchat mě, noste, co se vám líbí.
(Protože předsudky tu budou. A když mají ostatní předsudky vůči nám jako celému národu, uchovejme si i my předsudky vůči skupinám, které nám je předhazují.)
Aktualizováno 30. 8. 2011 - Dnes se mnou vlakem jela rodinka německy mluvících cizinců a všichni měli sandály a v nich nevzhledné ponožky! Že by se to netýkalo jen nás?
Žádné komentáře:
Okomentovat