5. 7. 2012

Pán prstenů: Dvě věže

Originální název: The Two Towers
Rok vydání: 1954
Rok vydání v ČR: 1991

Druhý díl jsem přečetla stejně rychle jako první a můžu zopakovat spoustu toho, co u něj bylo řečeno. Obdiv k obrovské fantazii, která dala vzniknout celému detailnímu světu a ke schopnosti to vylíčit. Ale abych nevypadávala z mých obvyklých scénářů, začnu shrnutím děje pro ty, jež neznají ani film. Ačkoli tento druhý díl se od filmu odklání v mnohém a hlavně zachází dál.

Předně je nutno poznamenat, že je rozdělen na dvě části. Ta první pojednává o osudech Aragorna, Boromira, Legolase, Gimliho, Pipina a Smíška. A nejen jejich. Začíná přesně tam, kde první díl skončil. Frodo se Samem odešli a Boromir byl v bitvě se skřety a skuruty zabit. Poté zbytek společenstva zjišťuje, že Smíšek a Pipin byli uneseni skřety, kteří s nimi míří do Železného pasu za Sarumanem. Po rychlém pohřbu Boromira se je tedy jmou pronásledovat.

Nestačí ale jejich tempu a mnohem dříve se k nim dostanou rohanští jezdci, bojovníci království Rohan a krále Theodéna, kteří je všechny pobijí. Tehdy ještě Legolas, Gimli ani Aragorn neví, že hobiti přežili a utekli do Farngornského lesa, domova entů, pastýřů stromů, které vyburcují do války a do pochodu na Železný pas a proradného Sarumana. Chtějí pokračovat dál a pokusit se najít buď hobity, nebo důkaz, že zemřeli.

Po cestě se ale setkají s někým, koho nečekali. Člen společenstva, který padl, se znovu objeví v plné síle a odvrátí jejich kroky právě do Rohanu. Tamní král je totiž v Sarumanově moci a je potřeba mu pomoct. Schyluje se k velké bitvě o toto území a on musí čelit nepříteli. To se po dlouhém a vyčerpávajícím boji podaří a Sarumanova vojska jsou poražena. Dokonce je poražen sám Saruman a společenstvo od něj získá cenný palantír, vidoucí kámen, který Sarumana spojoval s Mordorem. Jenže nenechavé ruce hobita Pipina se ho chopí a Sauron se toho snaží využít. Toto se obrátí proti plánům Gandalfa a tak pospíchá do Gondoru, země posledního nepřítele Saurona, aby se připravil na poslední bitvu.

Druhá část se pak týká stejného časového úseku, ale vystupují v ní Sam, Frodo a Glum. Sam s Frodem dál cestují do Mordoru, aby zničili Prsten v puklinách Hory osudu. Jenže cesta je velmi těžká a plná nepřátel a oni sami ji pořádně neznají. Když se proto znovu objeví Glum, proradné stvoření a dřívější majitel prstenu, nejprve se ho snaží setřást, ale později se ho pokusí zajmout a použít jako průvodce. Zdá se, že Glum je posedlý Prstenem, až nemocný, a v jeho těle žijí dva. Zlý a proradný Glum a zbídačený chudák Sméagol. Prozatím to vypadá, že hobiti vyzdvihli Sméagola a on jim věrně slouží. Vede je skrytými cestami a chrání je před skřetíma očima. Jenže toto malé vítězství nemůže trvat dlouho. Když se definitivně rozhodne prsten znovu získat, zavede půlčíky do doupěte obřího pavouka Oduly, s kterým už dávno uzavřel zrádné spojenectví, a doufá, že až je Odula zabije, získá on jejich věci a mezi nimi Prsten.

Tím druhý díl končí, takže je očividně o dost obsáhlejší než film, protože velká část se odehrává až v jeho třetím díle. Nicméně musím říct, že i přes to je film o něco lepší. Líbí se mi, jak Tolkien popisuje nové místo a nové lidi, s kterými se setkáváme. Jak uvádí Rohan, Theodéna, jeho synovce Éomera, jeho sestru Eówyn a nové problémy, které se vyskytují. Líbí se mi, jak občas zahrne veselé scény, například když Gimli obhajuje Galadriel a její krásu před rohanskými jezdci. Obdivuji taky, s jakou precizností se věnuje i skřetům a vedle všech popisů přírody, historie a nebezpečí dokáže i vyjádřit Samovu rozervanost ve chvíli, kdy se zdá, že ztratil všechno a celé poslání zůstalo jen na jeho bedrech.

Jenže třeba taková bitva o Helmův žleb, ve svých důsledcích bitva o celý Rohan a krále marky, je odbytá po pár stránkách a nijak zvlášť barvitě nebo velkolepě. Když ji srovnám s tou filmovou, kdy mi vhrknou slzy do očí při scéně "Král Theodén stojí sám." "Ne sám. ROHIROVÉ!", srovnat se snad ani nedá. Jako by to tady bylo jen pár zmínek. Nebo pochod entů podbarvený úžasnou hudbou, scény kdy trhají přehradu, zaplavují Železný pas, pobíjejí skřety, i to je zde popsáno dost povrchně a krátce. A filmový nájezd vrrků do výpravy do Železného pasu snad nečekejte vůbec (právě tuto část si filmaři upravili nejvíc). Tolkien, zdá se mi, vyniká popisem přírody a dlouhých rozhovorů, ale o dost méně poté akce a bitvy. K dobru snad můžu přičíst leda Gimliho a Legolasovo soupeření v tom, kolik nepřátel který pobije. Jinak je obecně ta část s osudy Středozemě kolem Mordoru velmi krátká.

Bála jsem se proto, že Frodovo a Samovo putování nebude moc záživné a příliš dlouhé, naštěstí se ale nestalo, a i když se při něm udá méně závažných věcí, není natahované. Jen působí trochu rušivě, že je samostatně v druhé půlce knihy, a proto může mít čtenář tendence si představovat, že se celé odehrálo až po všem z první části a ne souběžně.

A co nejhůř - už tady se objevuje velký nešvar, který naprosto ničí napětí. Tolkien často zmiňuje budoucí osudy míst nebo bytostí, s kterými se hlavní postavy setkávají, a okamžitě tak často odhalí i jak všechno dopadne o dost dřív, než se ke konci vůbec přiblíží.

U dvojky tedy hlasuji víc pro film než pro knihu, ale jen kvůli velkoleposti bojů, kterých dosáhl díky efektům a hudbě a taky většímu prostoru mnohem lépe.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat