Stephen King - Holčička, která měla ráda Toma Gordona

Originální název: The Girl Who Loved Tom Gordon
Rok vydání: 1999
Český překlad: 2000

Holčička, která měla ráda Toma Gordona, je další z případů, kdy Kingovi stačí minimum postav. Tady dokonce jen jediná. A kdy se dokonce vůbec nezabývá historií ani té postavy, ani míst, ani nemá potřebu popisovat cesty a minulost aktérů.

Román se totiž z většiny věnuje pouze jediné holčičce, téměř desetileté Trishe, která se svou matkou a bratrem odjela na výlet na turistickou stezku v Maine, ale po cestě se kvůli hádkám ztratila. Několik dní potom bloudila různorodými lesy, močály a loukami, došla dokonce až do Kanady, a snažila se při tom přežít a nezešílet pouze ve společnosti batohu s několika kousky jídla a rádia, na němž dokázala naladit vysílání ze zápasů Red Sox s jejím milovaným Tomem Gordonem.

Otázka přežití pro ni nebyla úplné tabu. Měla nějaké znalosti ohledně lesních plodů a dokázala si sbírat žaludy, jedlé bobule a kapradiny, dokonce si dokázala ulovit rybu, ale jídlo to bylo hodně hubené a sil jí ubývalo. Stejně tak to bylo s vodou, protože lesní voda nebyla moc dobrá a z počátku jí způsobovala hodně velké zdravotní potíže. Další se poté přidaly kvůli prochladnutí, nedostatečnému spánku, horku a infekcích v různých zraněních, která při své pouti utržila. Všechno tohle se snažila přežít a dojít podle primitivních pouček a vlastního instinktu k lidem.

Tak by se asi dal shrnout děj téhle nedlouhé knihy, kde si King pohrával s malým ztraceným děvčátkem a kromě obav z budoucnosti, z toho, jestli bude mít co jíst a pít, jestli najde cestu ven, jí přidal i vidiny v podobě Boha ztracenců, jehož měl vyslat nějaký netvor, a Trisha věděla s naprostou jistotou, že si pro ni přijde, a Toma Gordona samotného, jehož si po několika dnech, když už se jí mysl zatemňovala častěji, představila jako společníka. Nerozpitvával tu žádnou zoufalost a bezradnost, zdálo se mi, že právě naopak. Že Trishe stvořil boha z jejího oblíbeného hráče a díky tomu a díky možnosti poslouchat přenosy ze zápasů jí dovolil při cestě statečnost dalece přesahující desetileté dítě. Daroval jí fantazii, která jí pomáhala přežít i ve špinavé bažině, a nakonec ji postavila přímo před netvora, když se na dosah civilizace objevil v podobě obrovského medvěda plného vos a temnoty.

Jednoduchý, stručný, nekomplikovaný děj. Jenže jako by se dalo říct v jiných dílech, že když tady King nešel po nabytém ději, tak se zabýval do hloubky psychikou a emocemi, to také nejde. Celá kniha je vlastně o tom, co Trisha dělá, jak pokračuje v cestě, jaká ji sužují trápení, jak sbírá lesní plody, jak zvrací nad useknutou hlavou koloucha, jak se snaží naladit stanici, kde by zaslechla cokoli o Red Sox, jak se pokouší jít podél potoka a jak zas a znovu zažívá zklamání, když ji nikam nedovede. K tomu samozřejmě přidává i, co si myslí, ale nevrtá v tom, nerozebírá to, jen konstatuje. Jako z jednoduchého pohledu dítěte. Proč se zamýšlet, jestli by nebylo lepší pokusit se udělat oheň a vytrhat z ryby kosti, nebo proč se zamýšlet, jestli jde na sever a jestli by nebylo lepší hledat civilizaci jiným směrem, než v kanadských lesích. Dítě to nenapadne.

Trisha se pomalu propadne až ke svým základním instinktům a těch se drží. Nebere v úvahu důsledky. Je tam jen ona a netvor. Oba pomalu prochází lesem a my vlastně až do samého konce nevíme, jestli nějaký netvor existuje. A i po konci si můžeme domýšlet, co se asi stalo a co to bylo zač. Byl to medvěd, nebo něco víc? Copak by ji medvěd stopoval tak obrovskou dálku z Maine do Kanady? A mohla by malá holčička přežít tuhle šílenou pouť, kdyby nad ní nějaký Bůh ztracenců nedržel ochranou ruku, aby ji sám mohl na konci sil pozřít?

Na první pohled to může vypadat trochu nudně. Vlastně není vůbec jisté, jestli se děje něco nadpřirozeného, nebo jestli jen sledujeme obyčejnou pouť ztraceného dítěte, kde mu můžeme akorát fandit, a které už začíná mít halucinace. Ale není to tak. Není to nuda a není to rozvláčné a táhlé čtení bez záchytných bodů. Možná, kdyby v lesích bloudil dospělý se svými dospělými myšlenkami a dospěláckou hlavou. Jenže cesta s dítětem dostává úplně nový rozměr a aspoň já hltala každou stránku a byla zvědavá, jak si povede. Vlastně mě záhadný netvor mistra hororu vůbec nezajímal, tady ne. Tady bohatě stačilo úplně pozemské a obyčejné hledání východu z beznadějné situace a bez problémů se dala přejet stanice nebo úplně zazdít přednáška.

Mé hodnocení: