Dozvěděla jsem se, že můj velký noťásek "jen" potřebuje nový harddisk, takže doufám, že mi ho tam dají a bude v pohodě. Sice tím přijdu o veškerá data, protože jsem si neporučila zálohu vzhledem k akutní nepotřebnosti a k tomu, že jsem tam měla převážně horu filmů, ale už se těším až si znovu nainstaluju simíky. Myslela jsem, že je to jen taková hra, kterou mám pro největší nudu, ale zjišťuju čím dál víc, že mi chybí, když si nemůžu zahrát. Jinak je super, že když chce někdo schovat dárky nebo zabalit dárky, nebo prostě cokoli s dárky, tak jde za mnou, takže vím o všech dárcích, takže všichni budou mít nějaké překvapení, jen já asi ne.
Ale o tom článek není. Článek je o mém dnešním snu.
Byla jsem na soudě. Nebyl to můj proces, nestála jsem ani na jedné straně, byla jsem tam na "čumendu" ze studijních důvodů. Nevím už ani koho a proč soudili a ani to vůbec není podstatné.
V jednu chvíli se totiž ozval rozruch, když se jedna moje známá začala hádat s jiným známým, protože se mu měla omluvit a on jí nechtěl ani slyšet. Soudkyně se snažila síň uklidnit, ale moc to nepomáhalo, tak je vykázala ven a nařídila přestávku. Většina lidí odešla, zůstala jsem tam jen já, nějaký pán se svou společnicí, soudkyně, advokáti a pár lidí kolem nich.
Síň byla organizovaná ne nejtypičtěji. V postatě asi spíš jako naše posluchárna, to znamená, že měla stupňovité lavice pro veřejnost a dole vepředu stůl ve tvaru hranaté podkovy pro účastníky. Za nimi a proti dveřím (uprostřed jedné strany) byla okna. Řekla bych, že skoro jako v Husovce, ale chápu, že drtivá většina z vás netuší, jak to skoro vypadá v Husovce.
No a jedno to okno, přímo to proti dveřím, najednou explodovalo. Ale ne, že by bouchlo, vysypalo se sklo, nalítalo dovnitř a konec. Ono bouchlo, vysypalo se sklo a dovnitř začly létat plastové úlomky čehosi, takové plastové šrapnely, poměrně velkou rychlostí. Jeden plešatý pán stál přímo u okna a šrapnely se mu zabodávaly do hlavy. Jeho společnice ho okamžitě vyváděla ven. Už solidně krvácel.
Já sice stála dole s ostatními a mohli jsme počkat, až to skončí, protože ten plast létal pouze rovně a nás neohrožoval. Jenže kdyby se toto stalo u všech oken, nebude místo, kde se krýt. A já se bála, že se to stane, takže jsem utekla. Musela jsem proběhnout tím vodopádem úlomků, takže když jsem se konečně dostala ven, měla jsem je zasekané v levé tváři a dost hluboko i v levé ruce.
Ihned jsem je začala vytahovat, nebylo to nic příjemného. Přiběhla kamarádka a pomáhala mi. Navíc jsem zjistila, že do ruky se mi zasekávaly opravdu velké kusy a v jednu chvíli jsem si vytahovala střepinu prakticky až od kosti. Ale největší hnus byl, když jsem zjistila, že se mi zespodu paže zasekla a vzpříčila taková plastová tyčka s háčky na konci a já s ní musela různě kroutit a tahat ji ven. Vážně vůbec nic příjemného.
Ale udělala jsem dobře.
Když totiž přijely záchranky, pána s hlavou ošetřili, mě taky, ale zbytek soudní síně? Brzy po mém útěku takto explodovala všechna okna. Opravdu neměli, kam se schovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat