J. R. R. Tolkien - Hobit

Originální název: The Hobbit or There and Back Again

Rok vydání: 1937

Český překlad: 1979

Pána prstenů mám přečteného dost dlouho. Fanoušek filmů jsem ještě déle. Jenže u Hobita jsem si nikdy nebyla jistá. Často jsem slýchávala - je to jen pohádka. Potom přišel film a já zatoužila znát dopředu děj. Ale pořád jsem se nemohla dostat k nákupu. Ani pokus půjčit si ho nevyšel, protože mi kamarádka se slovy: Uč se nejdřív na státnice, knihu nepřinesla. A tak jsem se k ní pomalu propracovala až teď, když jsem si ji pořídila jako odměnu za nesnadnou zkoušku. Začala jsem ji číst ještě cestou domů z koleje a v noci měla hotovo. Není to krátký příběh, ale spíš velmi svižný a dynamický.

Na začátku se setkáváme se spokojeným hobitem Bilbem Pytlíkem, čarodějem Gandalfem, jenž pozval Bilba k dobrodružství, a trpaslíky v čele s jejich princem Thorinem Pavézou. Ti se chystali na výpravu, ke které jim Gandalf Bilba doporučil jako prvotřídního lupiče. Žádnou menší než dobytí trpasličího bohatství v zaniklém království pod Horou, kde se usadil chamtivý, nebezpečný drak Šmak, vyhnal a vyvraždil všechny obyvatele a nesmrtelně své milované zlato střeží.

Na cestě k Hoře prožili mnoho dobrodružství, mnoho dobrého a zlého. Bojovali se zlobry, poznali elfy z Elrondova domu, zajali je skřeti, Bilbo se setkal s nejzvláštnější bytostí, jakou kdy viděl - s Glumem a temným Prstenem moci, jenž Glum žárlivě střežil, aniž by tušil, o jak nebezpečnou zbraň vlastně jde. Prošli Meddědovým příbytkem, došli do Temného hvozdu, v němž nesídlili jen lesní elfové, ale i zlí pavouci a celý les zahaloval stín, projeli se v sudech po nebezpečné řece, dopluli do Jezerního města, posledního města před Osamělou horou, v níž sídlil Šmak, vydali se na nejnebezpečnější úsek cesty. A když konečně probudili draka a zdálo se, že si s ním poradí, objevila se poslední, nečekaná překážka. Armády všech, kteří se rozhodli, že jim z trpasličího zlata také něco náleží.

Všichni, kdo to zvali pohádkou, tedy měli pravdu. Ale není to úplně dětská pohádka. Jisté znaky pánprstenovské velkoleposti a čtení pro velké má. Snad jen nechápu, proč na začátku Pána prstenů stálo, že pro ty, kdo nečetli Hobita, musí nejdřív povyprávět o tom, co jsou hobiti zač. V Hobitovi je totiž Tolkien nijak nerozvádí. Popsal tam jak vypadá Bilbo a Dno pytle a řekl, že hobiti mají rádi svůj klid a svůj domov a jen velmi málo z nich občas holduje dobrodružství. To bylo všechno. Nedočkali jsme se žádných reálií, a to ani co se trpaslíků, nebo, což mě hodně překvapilo, geografie a historie týče. I vysvětlení toho, jak se drak Šmak chopil království pod Horou, bylo stručné. Přesně sedící do chvatné výpravy, ale pro někoho, kdo jako první četl jiné Tolkienovo dílo, příliš jednoduché a skoupé.

Jednodušší byl i děj. Bezpochyby se v něm odehrála spousta nebezpečných i temných událostí, prožívalo se několik nepříjemných ztrát, Bilbo rozsekával pavouky, drak požíral poníky i lidi, skřeti bezostyšně vraždili, Glum vesele mluvil o tom, jak obírá kosti skřítěte. Ale všechno se prožilo příliš rychle, než aby to nechalo nějakou hlubší, zásadní stopu. A protože všechny národy a vůbec celá Středozem ještě nebyla tak detailně rozpracovaná, i chování trpaslíků a elfů je zde poněkud jiné než ve známější sáze. Elfové zpívají poměrně veselé, jednoduché písničky, hlasitě se baví, jsou lidští. Ještě ne tak vznešení a tajemní. Trpaslíci se sice tolik neliší, ale také bych je nazvala víc lidmi. Až do chvíle, kdy se zmocní Osamělé hory. V tu dobu totiž každého začne Thorin neskutečně štvát. A až do své smrti nepřestane. Jestli je v celé knize nějaký okamžik, který mě nebavil, tak přesně tento. Chování Thorina, jakmile se snažil ujmout ztraceného království. Byl na facku. Naprosto upřímně.

A ještě jedna věc mi trochu zavání. Všechna dobrodružství byla skvělá. Přesně seděla do Středozemě, k jejím obyvatelům a hezky uváděla čtenáře do všeho, co se v ní dá zažít. Trochu jiným stylem, než na který jsem si zvykla, asi trochu víc pohádkovým. Nicméně pořád šlo o dobrodružství plné krvavého a děsivého zla, což je třeba si uvědomit. Ale ve všech také figurovalo to, že přišel Bilbo a zachránil trpaslíky. Byli zdatnější bojovníci, měli za sebou mnohem víc, on byl jen začínající lupič, dosud pohodlně žil ve svém domově, i tak nečekaně válel. Měl nehorázné štěstí. Vždycky měl štěstí. Až přílišné. A ač Gandalf na konci naznačoval, že by za tím mohlo být víc než štěstí (Prsten), dost bije do očí, jak se mu vždycky všechno podařilo. Dostal se do mnoha svízelných situací, ale vždycky z nich obohacený vyšel. A to je na tom asi ta největší pohádka.

Mé hodnocení: