Radek John - Memento

Originální název: Memento

Rok vydání: 1986

Memento napsal Radek John v roce 1986, tedy na sklonku totalitního socialistického režimu, a popisuje příběh několika pražských toxikomanů právě z onoho období, tedy z období, kdy pro ně bylo vzhledem k pracovní a nejrůznější evidenční povinnosti zůstat závislý a na svobodě ještě o něco těžší než teď. Dílo je sepsané do velké míry podle skutečných událostí, které John, sesbíral při svém zkoumání fenoménu narkomanie, které sám viděl, a které mu narkomani popsali. Jen konec se prý liší, neboť hlavní postava, nesoucí v reálu jiné jméno, zemřela víceméně náhodou z jiných příčin.

Hlavní postavou je Michal Otava, který čtenáře do děje uvedl ve chvíli, kdy ležel umírající na ulici, neboť se předávkoval a měl vážný zánět žil. Naštěstí se nad ním ale někdo slitoval a zavolal mu pomoc, takže mohl říct víc, než jen to. A když Michala převezli do nemocnice a bojovali o jeho život, začal se jeho příběh odvíjet od začátku. Od studií na základní a střední škole, kde poprvé okusil drogu, až po krušné chvíle na pokraji sil.

Michalova rodina nebyla to, co by si puberťák svázaný v okovech socialismu představoval. Chtěl se lišit, vypadnout ze stereotypu, ale jeho otec se ho snažil držet v přísné disciplíně a matka odmítala jeho osamostatňování. A tak se Michal zapletl s lidmi, kteří mu dali drogu. Nejdřív pil nejrůznější koktejly, bral prášky a stavy, které mu to navozovalo, byly jeho únik před realitou. Seznámil se také se spoustou skvělých lidí, všem braní drog otevíralo nový vesmír a dokázalo je neuvěřitelně stmelit. Aspoň si to ze začátku myslel. A také s Evou, se svou prokletou láskou. Jenže tihle všichni a jeho vlastní narůstající potřeba brát víc a víc ho stahovala do bahna podsvětí. Vyhodili ho ze školy, nevydržel v žádném zaměstnání, začalo mu být všechno jedno. Ani vojna mu na dlouho nepomohla. Vždycky za vším viděl jen touhu vrátit se k Evě a společně se odebrat do rauše. A tak se dostal až za hranici zákona. Když poznal, že jeho přátelé nejsou žádní přátelé a jde jim jen o peníze a drogy, a když nastala zoufalá situace, vyloupil s Evou zdravotní středisko a lékárnu. Dostal se tak do vězení a do lágru, ne naposledy.

Ani to ho nezměnilo. Vždycky, když prošel nepříjemnou zkušeností, začal si slibovat střízlivost, normální život s Evou, jednou už se dokonce těšili i na dítě. Jenže dlouho nedokázal pochopit, že sám z drogového kolotoče nikdy nevystoupí, a zavíral oči i před tím, že Eva při marných pokusech o abstinenci podváděla. I když si prošel odvykacími léčbami, i když ho rodiče prosili, i když to zkoušel znovu a znovu, nic ho nedokázalo doopravdy odradit. Začal chápat, že to nezvládne, ale alespoň se rozhodl pomstít Evu, kterou podle něj zabila bývalá toxikomanská parta. Postupně u něj totiž vypukal velmi silný stihomam. Chtěl vyrobit drogu a přidat do ní dost jedu, aby je všechny zabil. Jenže se sám předávkoval, dostal do nemocnice a v tomto bodě vrátil na začátek knihy, tedy do začátku vyprávění.

Nevyjmenovala jsem rozhodně všechno, co Michal prožil. Ono to ani nejde, jeho zážitky se místy opakují, když zas a znovu zažívá absťák, strach o Evu, když ho naplňuje touha být s ní a nezajímá ho nic jiného, když prochází drogovým opojením, v čemž ho taky nic jiného nezajímá, a nebo když se snaží drogy shánět. To byl totiž brzy jeho celý život. Prošel rychlým vývojem od dítěte, které chce uniknout realitě, ale přísahá, že si nic nepíchne, až k proslulému vařiči a feťákovi s tělem tvořící jeden velký zahnisaný vřed. Tuto jízdu doprovázely dlouhé hodiny a dny, kdy o sobě nevěděl, pokusy o sebevraždu, nikdy nenaplněné sliby, neustálé lži. A co je zajímavé, i časté poznámky o tom, že v jednotlivých fázích ještě pořád měl šanci se ze všeho dostat. Jenže když neselhal sám, přišli jeho bývalí přátelé a stáhli ho zpátky. Snad jako nějaký morbidní důkaz toho, že co droga jednou schvátí, už nenavrátí. To mě zaujalo, protože při přemýšlení o léčbě závislých jsem nikdy nevzala v úvahu, že za nimi můžou pořád courat jejich známí, lákat je, chtít pomoc se sháněním dalších drog a vrátit je zpátky na konečnou.

Obsahově je tedy dílo poměrně šokující, dovedu si představit, že ve své premiérové době bylo velmi kontroverzní, protože tehdejší režim nepřipouštěl existenci žádných podvratných živlů, natož drogových závislostí. Je to naprosto upřímný obraz o tom, co se děje. Navíc se ani nesnaží moralizovat, nebo říkat 'Podívejte, takhle dopadnete, tohle je špatné', protože vypravěč většinou stejně ustupuje do pozadí a převážně nechává prostor pro Michalova slova a myšlenky. Jen potom několik scén s psychiatry naznačuje, proč to takhle skončilo, co by se mohlo udělat, aby to tak i nepokračovalo. Neříká 'Tady to vidíte', nijak přímo neodsuzuje.

Co mi ale vadí, je zpracování. Bylo Johnovi vytýkáno i kritikou, ačkoli za tím vězely i jiné důvody. Ale mně se taky nelíbí. Chápu, že skáče sem tam, zpátky do přítomnosti, přeskakuje ze scény na scénu bez nějakých úvodů nebo oddělování, ono to koresponduje se zdevastovaným myšlením Michala a každého jiného feťáka. Jenže John ani neodděluje části, kdy mluví vypravěč, kdy Michal přemýšlí, kdy jedná, neřídí se žádnou stylistikou, trochu moc do všeho vnáší chaos a místo, aby ho udržel pouze dějem, aby čtenáři zprostředkoval upřímnější zážitek, propouští ho i do fyzické podoby knihy. Proto je také Memento nazýváno spíš reportážním nebo žurnalistickým románem a ne klasickým románem vyprávějícím příběh.

Já tento styl rozhodně dál vyhledávat nebudu. Díky tématu se dá číst dobře a místy se silnými emocemi. Jenže mohl být i lepší. Třeba jen trochu víc rozvíjet věty, používat jinak odstavce. Takhle mi připadá jako talent nevyužitý naplno nebo dost často jako slovní rpg. "Tak já jdu." zaklapnutí dveří. Vzlyk. A nová scéna. To tak úplně ráda nemám.

Mé hodnocení: