Jet do šumavských obcí?

Pro mě ta otázka tedy ještě pokračuje dovětkem - Jiných, než jsem doma?

Ale i tak jsme se s kamarádkou rozhodly, že jsme ještě nikdy nebyly například v Kašperských Horách, které jsou kousek od nás, a obcích, kterými se tam jede. Takže jsme ráno sedly na autobus, vystoupily v Kašperkách, obhlédly situaci a rozhodly se pro následující postup.

Nejdřív jsme hledaly pranýř.

Jedná se o kamenný sloup z roku 1630, k němuž se přivazovali zločinci, jejichž trestem byla ztráta cti, nebo na němž se vykonávaly některé mrzačící tresty nezahrnující tresty hrdelní. Z města byl už dávno odstraněn na úpatí šibeničního vrchu a my se k němu tak zašly podívat.

Bohužel dopoledne ještě docela ostře svítilo slunce, takže fotky nejsou moc detailní.

Od pranýře je výhled na Kašperk, který je ale dost v dálce a můj foťák ho nezvládl dobře zabrat, a taky na město, které vyšlo lépe.

A za pranýřem je potom cesta na šibeniční vrch a turistická stezka. Ale dál jsme nešly.

V plánu totiž bylo muzeum Šumavy. Bohužel se tam nesmělo fotit, což je opravdu škoda, protože v přízemí se nachází umrlčí prkna, šumavská specialita, prkna, na která se v tuhých zimách, v nichž nebylo možno pohřbívat, ukládali nebožtíci. Na spoustě z nich bylo i stále k přečtení jméno mrtvého, data a různá přání, ať dojdou klidu, samozřejmě v němčině. Dál byla v přízemí výstava ikon, kde jsme našly jednu chybu z nepozornosti, a v prvním patře, což mě uchvátilo nejvíc, expozice zvířat Šumavy. Obrovské množství vycpaných ptáků, savců, plazů a obojživelníků, spousta hmyzu a ukázky šumavských rostlin.

Nejvíc mě ale stejně překvapil sup nade dveřmi, zvíře, které se sem zatoulalo, a potom asi liščí rodinka, která byla bez rozpaků naaranžována jako na lovu, nebo vlk, o němž jsem byla vždycky přesvědčená, že je vyšší. Ale zvířat tam byla obrovská spousta, rozhodně nejsem schopná je všechny vyjmenovat, husí kůže mi například naskočila u exponátů sršních hnízd, když jsem si vzpomněla, že jsme to měli na půdě a likvidoval to strejda v protichemickém obleku. A také jsem objevila poznámku, že poslední živý exponát krkavce velkého na Šumavě byl spatřen v roce 39 v naší vesnici.

V posledním patře potom byly vystaveny předměty z běžného života šumavských rolníků a sklářů, jejich nádherné výrobky z přelomu předminulého a minulého století a ukázky toho, jak takový běžný šumavský člověk žil. Nebylo to asi nic příjemného, ale na druhou stranu jsem si všimla, že některé z vystavených předmětů máme stále doma.

Potom jsme si chvíli poseděly na náměstí, které je docela pěkné. Sice je do kopce, bokem do kopce, což je vzhledem k umístnění chrámu svaté Markéty trochu zvláštní, nebo aspoň jsem se vždycky setkala spíš s pootočenou variantou, ale je příjemné.

Když jsme se potom najedly, zamířily jsme se podívat ke kostelu Panny Marie sněžné a ke kapli Panny Marie sněžné. Tehdy se konečně trochu zatáhlo a byly velmi příhodné podmínky pro focení i pro cestu.

Kostel i kaple se nachází totiž až na konci města.

Potom jsme se ještě jednou vydaly na náměstí, odkud odjíždí autobus.

U některých obchodů mě zaujala výzdoba.

A především se mi moc líbila kašna s umělými vlnami.

Po odjezdu z Kašperských Hor jsme ale mířily dál. Nejdříve podívat se na Stachy. Chtěly jsme tam jen zastavit, počkat na další autobus a při té příležitosti jsme se podívaly na jejich kostel Bolestné matky boží a farní kostel Navštívení Panny Marie, u něhož stojí pomník obětem druhé světové války.

Po krátkém pobytu v obci jsme chtěly jet rovnou do Zdíkova a pak domů. Jenže první autobus, který nás měl odvézt, měl prapodivný popisek a ještě stavěl u jiného stanoviště, než tvrdil Idos, takže jsme nenastoupily a protáhly si o hodinu čekání na nádraží. Ale musí se nechat, že nádraží je tam fakt hezké a příjemné, takže to nevadilo.

A když jsme konečně do Zdíkova dorazily, věděly jsme, že si jen dokoupíme něco k pití a podíváme se do zámeckého parku. Ani tam jsme si totiž nenechaly moc času.

Díky tomu, že ve zmíněných obcích alespoň dřív bydleli někteří naši spolužáci, připomněly jsme si také nejrůznější perličky ze školy. A já zjistila, že se vlastně nemusím bát jezdit na nějaké výlety do míst, které neznám, protože není tak těžké se orientovat, pokud se člověk alespoň trochu připraví. Co ale hlavně, zítra očekávám, že mi dorazí trilogie Milénium, a na tu už se strašně moc těším! Jen mě štve, že teď si nemůžu číst Memento při otevřeném okně, protože sousedi pálí klestí a ten čmoud sem pěkně leze.