Fastfood je, když papa Ronald Hut z Kentucky má deset minut na oběd, v kapse stovku připravenou k jednorázové útratě a je mu celkem jedno, co si narve mezi zuby. Pokud se to vůbec dostane dál a neskončí to s červenobílým flekem na košili. Když totiž není ta košile modrá, je to místo parodie vlajky samoúčelný trapas.
V mém případě to ale znamená, že si rozklepnu pár vajíček a dám si k tomu chleba. A když to chci extra fást, ani ten chleba nehledám. Je to fást, je to fůd, je to levné, jelikož vajíčka mám domácí, tak skoro zadarmo, a nepotřebuju na to ani deset minut. A navíc mi nezchromnou prsty, abych pak musela kupovat předrozklepaná.
U nás doma totiž nikdy žádný fast food nebyl a nebude. Vesnice pro tahle zařízení nejsou přitažlivá, protože ta vajíčka tam má každý, zato tu stovku na jedno jídlo ne. (Že dvacku? Koho zasytí tři placky s okurkou aspoň na pár hodin?) Navíc, pro mě je nepředstavitelná možnost, že si někdo neumí uvařit a kupuje ty hnusoty jako zbytky ryb nebo výrobní odpad a nebo chodí jíst do něčeho takového.
Ve městě, kam jsem chodila na střední, bylo asi 40 hospod a barů (i diskoték, cukráren a kaváren, nebuďme tak úzkoprsí), ale teprve před pár lety otevřeli něco, co se jmenuje Fast food factory. Jo, jsou to koumáci. Když se místo pro prodej jídla jmenuje továrna, je to jasná známka pečlivé a poctivé domácí přípravy a žádné škodlivé chemie, no nekup to! Vždyť ten salát v tom dělá tak roztomilé boiiiiing, když se natáhne a pustí... když to nesníš, aspoň si zahraješ. A to se vyplatí!
A co se týče Plzně, tady určitě něco je. Ale tramvajovou cestou na Bory z centra jaksi nic (nebo se mi zrak zhoršil víc, než jsem ochotna si připustit) a ten zbytek mě nezajímá.
Už asi deset let jsem ve fast foodu nejedla. A hodlám v tom pokračovat. Proč? Protože si radši koupím suroviny a uvařím si to sama. Dostat mokrou divnou housku a k tomu trochu mletého masa, to odmítám. Protože housky mám ráda nehmotovité, nevybledlé, nevěcovité, ale hezky pletené, a mleté maso nejím. Protože do něj je namleté kdovíco. A ani ten to neví. Jím jenom kečup, ale naobědvat se vylízáním hamburgeru, to zase není pro mě.
Odmítám jíst i kuřata, která jsem si neobalila a neofritovala sama, protože většina vykuků totálně kašle na to, že třeba dole na tstehnech zůstávají brka. O neodchlupených křídlech už nemluvím. A zkusili jste škubat kachnu? A já po sobě ty zvratky uklízet nechci. Potom tu máme pizzu, kebab, gyros a další věci, jež je lepší dát si ve specializované restauraci, protože v té dobré je místo kusu plechu s kolečkama, popřípadě studenta za osmičku, dělá specializovaný specialista. Taky to často bývá polité neidentifikovatelnou Italiazzoti omáčkou, která taky obsahuje kdovíco,a mně to nemusí moc jet. Stejně jako mi nejede párek v rohlíku, neboť párky, s tím jak působí na můj žaludek, musí být odpad Pekelného ultrakastračního institutu.
Akceptuji jeden fast food. I když ten si fast food neříká. A to čínské občerstvení s jejich rýžovými nudlemi, bambusem a zeleninou. Ale když si to dám jednou za půl roku, je to někdy až moc. Ostatně jeden je docela neochotný vypláznout za jeden oběd na koleji stovku, když za tu stovku může uvařit dva a ještě mu zbyde na večeři. Nebo když zaplatí skoro čtyři za plzeňku do konce října a následně další skoro čtyři za jednu cvičebnici. No, alespoň má hezký zelený obal. Snad se mi tedy bude na konci měsíce dobře kousat.
Ale chuť nebo nezdravá nabídka, ačkoli já na zdravou stravu moc nedám, takže spíš chemická nabídka, není to, co by mi vadilo nejvíc a kvůli čemu jsem odmítla do fastfoodových zařízení chodit. Odmítla jsem to totiž ještě v době, kdy mi bylo úplně jedno, co jím.
Vadí mi obecně mačkat se u pultu, postávat u strany, hlídat si, kdy vyjede zrovna to moje jídlo, přeřvávat tam ostatní, odezírat uhnané obsluze ze rtů a ještě špatně pochopit systém a plácat se tam, dokud mi někdo nevysvětlí, že 78 nejsou ty nudličky ale extrapálivá směs, a další, že to není ani směs, ale cena. Nesnáším prostě tenhle systém a návaly lidí na jednom místě doprovázené hlukem, který ochromuje mé uši a odhání příjemný pocit a dělá ze mě polohluchého idiota, jenž vypadá, jako by se náhodou ocitl v minisukni a podprsence uprostřed mešity. Asi tak se tam cítím.
Nehledě na to, že urvat si někdy místo v takovém fastfoodu je peklo. Hned vedle toho institutu.
Poslední případ, kdy jsem byla na čínských nudlích, bylo před promítáním teď nevím, jestli Avengers nebo něčeho jiného, ale s tím tácem jsem tam popocházela sem tam víc než pět minut, než se uvolnilo místo u jednoho z několika málo stolů společných asi pro šest různých občerstvení. A já fakt nemám zájem chodit na jídlo do stresujícího prostředí plného spěchu a prolínajících se front, kde to jede jak na výrobní lince, člověk dostane kus žvance, zařadí se do fronty, zajede ke stolu a už kolem čeká pět dalších. Zaměstnanci tam předstírají roboty, jídlo je jak pro roboty, nával jako ve skladu špendlíků, každý se třese o místo a já, normální člověk, který nechce ulce jako Venca Novák, mám pocit, že tam překážím, že tam nezapadám a že tam nemám co dělat.
A jestli se chce někdo ozvat, že si kupuji bagety, ano, docela kupuji. Jenže v jednom českém pekařství-lahůdkách, dělané na místě, bez žluklé majonézy, s výběrem pečiva a levnější, než ten celý fastfood, a do kafilérie, pardon, bagetérie, by mě nikdo nedostal. Kde mám jistotu, že v tom fástfofru, v jakém to tam běží, nedostanu jenž, co sloužil jako koště, salát, při jehož zpracování si někdo s průjmem zapomněl umýt ruce, a omáčku s chuchvalcem vlasů, kterých si nikdo nevšiml, jak do ní ladně klesají?
Článek na téma Fastfoody
Žádné komentáře:
Okomentovat