Dobře, mám jen vzduchovku, ale ona i taková dobrá trefa diabolkou můž zajistit, že to zvíře lehne. A někdy to nemusí být vina jeho, ale toho, že má blbého páníčka, kterému je to jedno.
Já totiž neberu ujištění, že ten Puntíček by mouše neublížil, pokud, z mého pohledu tele se zubama, lítá a skáče kolem, štěká na každou mouchu a tváří se, jako by tejden nedostal nažrat, a stejně tak neberu slova, že ten Bobík je jenom malinkej ratlíček, když reaguje jako by mu každý kolemjdoucí chtěl urafnout ocas. Ten pes možná doopravdy agresivní není. Ale já to nebudu zkoušet tak, že mu nabídnu kotníky k ochutnávce.
Nevadí mi zvířata. Vůbec ne. A když jsou psi na vodítku a nebo na slovo poslouchají, klusají vedle svého majitele a nevšímají si lidí kolem, ať se tu klidně pohybují. A volnost ať si mají na nějakém psím plácku a nebo na majitelově pozemku. Ale odmítám, aby volně pobíhali v otevřeném prostoru, někde po cestě, a to včetně vesnice! Ne každý totiž psy zná, ví, jak se k nim chovat, a ne každý se jich nebojí.
Když jsem byla malá, měli naši příbuzní jezevčici Áju. Ta byla fajn, hrála jsem si s ní, ale nikdy jsem nedokázala to, co teta. Prostě s ní blbnout až do fáze, kdy se začnou zuby přetahovat o svetr, a pořád to brát jako zábavu. Jakmile Ája ukázala zuby, šla jsem dál. A potom jsem jednou při cestě ze školky, jako vždycky, s kamarádkou utíkala dopředu a rodiče nechala někde vzadu. Jenže v jedné zatáčce proti mně vyběhl pes. Takový malý uštěkaný čoklík, který na mě asi ani neskočil a dnes bych si ho nevšímala, ale šíleně mě vyděsil, protože já měla sotva metr, a tak jsem jeho velikost vnímala jinak. A když se proti vám zničehonic řítí cosi, co štěká, má drápy a zuby a přímo vedle sebe nikoho, kdo by dokázal ve vteřině zakročit, protože páníčci si vykračovali opodál, bojíte se. Leknete se. Jsou vám čtyři. A od té doby jsem nikdy nedokázala pojmout ke psům absolutní důvěru.
Příbuzní si po smrti Áji pořídili retrívra Dana, jenže dokud byl víc štěně než pes a dováděl, mě k nim nikdo nedostal ani heverem. A i potom, když se uklidnil, jsem si na něj dávala pozor. Nepřesvědčil mě ani fakt, že na svých zádech klidně vozil moje sestřenky.
Dál můj ne zrovna nejpohodovější přístup ke psům posilovala ještě Ela, cvičený bojový myslím že stafordšírský bullteriér (majitel své psy cvičil k boji, tedy doopravdy bojový), která často pobíhala nehlídaně po zahradě domku pár metrů nad vlakovou zastávkou, z níž jsme jako děti školou povinné chodili domů, a jediné štěstí bylo, že se neodvážila přeskočit plot, protože zahrada byla ještě na asi metr třicet vysokém tarasu a ona by si zlámala nohy. Jenže jakmile pobíhala po zahradě a někdo šel okolo, na plot útočila. A děti od šesti do patnácti z ní prostě měly hrůzu. A jo, nepokrytě jsme doufali, že už brzo umře, protože majitel se jí odmítal vzdát a nebo jí trvale zabránit pohybovat se po té části zahrady, která je otevřená k hlavní cestě. A doufat, že stačí přejít na druhou stranu a ne rovnou prolézat křovím "zkratkou" k bytovkám, abychom se jí vyhnuli, protože co kdyby přece jen skočila, se nám pořád nechtělo.
A ještě ožrala bydlící pár metrů nad námi také jeden čas choval velmi agresivní jezevčíky, kteří bez ostychu napadali každého, kdo prošel kolem. Bohužel, bydlí u jedné ze dvou cest vedoucích na hřbitov, do hospody a na naší louku, takže pokousáno bylo včetně mojí mámy dost lidí. A jeho slova? "Vždyť jsou to takový milí pejscánci!" Tak když on se o ně nestaral, jednou si dva z tří jezevčíků dali vylepšeného buřta. Nevím, kdo to byl, ale ať to zní jakkoli, ulevil všem, kteří tudy museli procházet. Třeba já totiž, jakmile jsem viděla, že jsou venku, šla radši úzkou stezkou mezi zahradami, kde sice občas našli zmiji, ale psa ne. Radši hady než tyhle tři. Tamtudy bych to neriskla.
Jistě tedy chápete, že můj vztah ke psům nemohl být nejpřívětivější, zvlášť, když my jsme nikdy žádného neměli. Ale nebylo to tak u všech. Moje kamarádka měla bernského salašnického, který za ní často utíkal ke škole, a kterého jsme měli všichni rádi, a když tenhle umřel a pořídili si nového, i toho jsem měla ráda a nevadilo mi, když jsem ho potkala na procházce, jak si kamsi vykračuje. Protože si mě ani nevšimnul, a když já jeho ano, nechal se v klidu pohladit a byl hodný.´Jenže když jde o psa, který mě nechce ignorovat, není na vodítku a neposlouchá na slovo, takže se nemůžu spoléhat na to, že ho jeho pán hned přitáhne k sobě, takového volně pobíhat vidět nechci!
Dlouho poté, co Ela pošla, jezevčíků se soused zbavil a vlčák Besina zestárla natolik, že už ani nevylézá ze dvora (už jí musí být snad sto let), problém se psy jsem neměla. V okolí totiž nezůstal žádný, který by byl pověstný svou agresivitou. Jeden černý hajzl, jenž skákal po autech, tam sice byl, ale ten si všímal opravdu jen aut, lidí ne.
Doteď.
Sousedi přes cestu vždycky nějaké psy měli. Měli je zavřené na dvoře a bylo to v pořádku. Teď mají zlatého retrívra. Ten ale na dvoře zůstává jen někdy, často ho pouští na zahardu. Na zahradu, kde je plot, který dítě přeleze asi za šest sekund. Dospělý pes to má na jeden skok. Proto je velmi často vidět, jak splašeně pobíhá po cestě, skáče po autech, skáče po kolech a tváří se, jako by chtěl každému, kdo kolem projde, ukousnout půl zadku. A není na světě sám. Takových psů, jejichž páníčci kašlou na to, aby jim neutíkali, je moc. A bohužel, kromě útěků si nepřipouští ani to, že by opravdu mohli někomu ublížit, a ani to, že někdo se může opravdu bát, opravdu naštvat a opravdu zakročit.
Já nedávno chtěla jít na vlak do školy. Došla jsem do zatáčky před naším domem a viděla jsem, že tenhle zcvoklý čokl sedí uprostřed silnice, zírá na mě a vrčí. Kdybych nemohla udělat to, že jsem se otočila, obešla zadem blok kolem kostela a mohla pokračovat dál, asi bych musela jít zase domů a neodjet, protože sousedi byli přirozeně někde v prryč a jejich zvíře je nezajímalo. A když už si náhodou všimnou, že lítá venku, stejně ho jenom zaženou do zahrady, z které po pěti minutách vyskočí. Vesele si honí auta, vesele skáče po skútrech a cyklistech a vesele dráždí celou naši rodinu. A je mi jedno, jestli to dělá z dlouhé chvíle a bez úmyslu ublížit. Na mě vrčel. Je to poměrně velké zvíře. Já to riskovat nebudu. A fakt mám chuť ho v takových chvílích zastřelit. I se sousedem. Protože blbé je, že při srážce autem ratlíka přejedete, ale takové tele vám pomuchlá plechy, a tak se to nevyplatí.
Vy možná své psy milujete, věříte jim a skoro slepě jste přesvědčeni, že jsou to úžasní ňuňánkové, kteří by se měli světit. Někteří být můžou. Jenže si k tomu připusťte, že to nic nemění na faktu, že jde o šelmy vyzbrojené přírodou vybraným způsobem, které nemusí snášet jiné lidi než vás. A které jiní lidé než vy taky milovat nemusí. Šelmy mající taky svoje nálady, kterým může náhle něco začít vadit a budou se s tím chtít vypořádat. A které nechápou slovo tolerance. A proto je venku mějte na vodítku a ujistěte se, že vám z pozemku nikam nezdrhnou. Doma jim klidně postavte oltář. Tam můžou sežrat jen vás. Ne i mě.
A taky nebuďte hluší k připomínkám okolí. Když totiž budete tvrdit, že ten váš pejsánek určitě po nikom nemůže vyjíždět, i když vám přijde vynadat cyklista v roztrhaném dresu, nedivte se, že mu v boudě jednou přistane "okořeněná" flákota. Lidi, kteří kolem chodit musí, nebudou mít trpělivost na dlouhé úřední nebo i soudní vyřizování účtů. Stejně, jako ji nemá ten pes, a stejně, jako jste ji neměli vy, když jste tomu mohli zabránit a neudělali jste to. Nechci, aby někdo zvířata trávil, srážel autem nebo střílel. Ale také nechci, aby mohla ostatní volně děsit a víc.
Přidejte se ke zodpovědným majitelům a opusťte řady bezohledných.
Žádné komentáře:
Okomentovat