Originální název: Good Bye, Lenin
Země: Německo
Rok: 2003
Hlavní postavou filmu, který o sobě tvrdí, že je komedie, ale spíš se jedná o hořkosladké drama o kolotoči lží s převahou hořkosti, je mladý Alex, jenž je zároveň vypravěčem a staví tak všechno, co se ve filmu stane, k divákovi svým pohledem. Na začátku žije se sestrou a rodiči v socialistické NDR a bezmezně obdivuje prvního německého kosmonauta, ale jak se rok 1989 blíží, každému je jasné, že se všechno ještě hodně zamotá.
Celý děj začíná právě v jeho naprosto idylickém dětství, které klopýtlo pouze ve chvíli, kdy Alexův otec emigroval do západního Berlína, což jeho matku dohnalo do nemocnice. Když se potom vrátila, doslova se provdala za socialistickou vlast (přičemž pravý důvod jejího konání se ukázal až o mnoho let později), pro níž dělala co mohla ve svém pedagogickém oboru, pečlivě se starala o děti a jejich aktivity a také za to byla náležitě oceňována. A tak čas plynul. Z Alexe se pomalu stal ne příliš nadšený pracující jen tak proplouvající socialistickou přítomností, jeho sestra se starala o malou dcerku, na níž zůstala sama, ale nežili si zle a matka před sebou měla významný večer, kdy měla převzít důležité ocenění. Cestou na místo konání se ale dostala k protirežimní demonstraci, proti níž pravě zasahovala Stasi, a zahlédla, že mezi zatýkanými je i Alex. Šok, který při tom zažila, jí přivodil infarkt, a protože se příliš dlouho nikdo neobtěžoval s oživováním, upadla do kómatu. Probrala se až o 8 měsíců později.
To se psal rok 1990. Berlínská zeď stejně jako komunistická vláda padla, země se sjednocovala a Alex věděl, že matka je natolik slabá, že kdyby to zjistila, dostane další, už smrtelný infarkt. Zkrátka, že ztrátu všeho, čemu dosud pevně věřila, nepřežije. A tak ji nechal převézt domů, kde měl jistotu, že se žádný nemocniční personál nepodřekne. Její pokoj pečlivě upravil do staré podoby a předstíral, že se nic nezměnilo. Nutil sestru i jejího nového přítele, kteří nyní pracovali v Burger Kingu, aby lhali o své práci a nosili staré oblečení, sháněl socialistické potraviny a občas tak byl za úplného blázna, přesvědčoval staré matčiny přátele, aby jí dělali společnost a předstírali, že jsou stále soudruzi, když proti jejímu oknu vyvěsila billboard Coca-cola, spolu se svým kolegou zfalšoval zprávy o objevu, že původní recept koly je z východu, a tak se zde nápoj nyní začne prodávat, a když jednoho dne vyšla ven a viděla všechny věci ze západu, odvysílal vymyšlenou zprávu o poskytnutí azylu utečencům ze západu. Dlouho si při tom neuvědomoval, co doopravdy dělá.
Teprve když matku postihl druhý infarkt, tentokrát podle lékařů skutečně fatální, a on se rozhodl, že pro ni na jejím konci udělá to nejlepší finále, jakého je schopen, pochopil, že stvořil vlastní svět a přetvářel dějiny Německa tak, jak pro ni vypadaly lépe. Tvořil vlastní zemi, s níž se rozloučil způsobem, jenž udělal jeho matku před smrtí šťastnou. Spojil Německo vlastními silami, jak by si to přála jedna umírající žena. Žena, která sice zjistila celou pravdu, ale vážila si toho, co celé divadlo jejího syna stálo, a nikdy mu to neřekla. Protože pro ni stvořil lepší svět. Ačkoli se zdá, že postupně ho jeho předstírání pohltilo natolik, že už nemyslel tolik na matku, ale víc na sebe. Jeho hra se pro něj začala stávat tak důležitou, že si nepřipouštěl jinou možnost, než jí upravit pohled na svět podle sebe a neohlížet se na ostatní.
Mně se tento film opravdu líbil. Poprvé jsem ho viděla v roce 2009 v rámci maturitní otázky Německá kultura a už tehdy mě zaujal, ač si vzpomínám, že jsem byla jednou z mála, a jen jednou ze dvou, kdo si po půlhodinové ukázce sehnal a shlédl i zbytek. Ale teprve v pondělí jsem si ho připomněla znovu. Je to film, který se mi líbil ne proto, že jsem od začátku do konce zůstala nadšená, ale proto, že místy dojímal, místy dával nahlížet na socialistickou minulost, místy od toho naopak úplně opouštěl a jen sledoval soukromý osud jedné rodiny a místy se ve mně zvedala vlna odporu. A celý vyvolával otázku, jestli to byla správná volba, nebo je skutečná pravda důležitější a měla být vyřčena bez ohledu na následky.
Alex sám se totiž západnímu životu nevzpíral, naopak. Jenže když se rozhodl chránit matku tou velkou lží, musel se vzdát všech obrovských změn, nad kterými Německo jásalo, a zůstat žít v minulosti. Místo užívání si s novou přítelkyní musel po městě shánět obaly od starých potravin, natáčet falešné zprávy, procházet krizí se všemi kolem sebe, když ti už nechtěli předstírat, a stále se bát, že jeho matka zemře. A právě to, život jeho matky, postavil dobrovolně nad vlastní svobodu a vlastní život v novém světě, kde téměř potají zůstal jen jednou nohou. A proč?
Vlastně proto, aby stejně nakonec zjistila pravdu a nechala ho dohrát tuto absurdní komedii až do ještě absurdnějšího konce, kdy běh událostí úplně převrátil, a kdy divák proti své vůli cítí pohnutí. Proti své vůli proto, že scény líčící falešné stěhování zápaďáků na východ za vytouženými jistotami, stejně jako vymyšlená zpráva, že Coca-cola je z východu a západ je celou dobu okrádá, mě nadzvedly ve chvíli, kdy to už nebyla zábava pro dva mladé kluky, ale kdy to lidé měli vzít za fakt. Divák tak cítí pohnutí, ale přesto ví, že Alex se rozhodl až do poslední chvíle tvářit jako že socialismus, který objektivně jejich zemi velmi ublížil, je to pravé, po čem celý svět touží, a k čemu se lidé začali hrnout, když jim strana konečně otevřela hranice. Za naprosto vážnou pravdu vydával tak zjevné lži, které se musely zdát podezřelé i nejzarytějšímu komunistovi.
A to je pointa a to, co pro mě dělá film zajímavým. Syn nechce přijít o matku, tak dělá co může. A lež, která nikomu neublíží, naopak zachrání život, přece není špatná lež. Ale není každá lež špatná? Alex opravdu matce neublížil. Udělal jí poslední dny tak dobré, jak mohl. I ostatní nějaká omezení zvládli a jejich rodina se nerozpadla, ba co víc, znovu se sblížili s otcem. Jenže nebylo by fér říct pravdu a neobelhávat v tak zásadních věcech ty, které milujeme? Nenechat je žít v bludu, a přiznat, že jejich životní postoj prostě nebyl ten správnější? A existuje vůbec ta správnější volba?
Foto: ČSFD
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat