Přesně to se mi stalo ve snu.
Nejdřív jsem tedy nevěděla, že jsem ztracená ve své vlastní hlavě, ale přesto to bylo podivné. Byla jsem někde v cizím prostředí a chtěla zpátky domů. Pořád jsem se tedy snažila dostat dál a dál a procházela spoustou podivných míst. Většinou šlo o nějaké osady, kterými bylo třeba projít a dostat se pryč. Něco mě stále hnalo, ale netušila jsem co a co se děje. Jak to tak ve snech bývá.
Ale ty osady nebyly normální. Spíš naopak. Jedna z nich například byla taková, že si tam malé devítileté holčičky běžně braly staré muže a měly s nimi hned děti. Navíc to tam bylo nejen běžné, ale pro ně i fyzicky normální. Prostě to byl zvláštní druh lidí, kteří to takhle měli určeno. A se mnou tam bylo malé děvče, které v tom snu byla má sestra (v reálu žádnou nemám) a když to viděla, taky se hned chtěla vdát, a to za jednoho fakt nehezkého seschlého starého chlapa. Prostě to na ni najednou začalo působit a ona propadla "moci" té osady.
Odtáhla jsem ji ven, ale na další zastávce zase šlo o místo, kde lidé úplně běžně žili se včelami a ty jim neubližovaly. Žili s nimi ale mnohem víc, než my. A když my tam nepatřili, nám by asi ublížily. Třeba se stačilo jen posadit a okamžitě byly včely na mně, pode mnou, nade mnou, prostě všude. No a snažit se ze sebe ty malé mršky dostat a neskončit se žihadlem, to bylo o nervy. Navíc, já opravdu nesnáším létající bodavý hmyz.
Takhle jsem procházela několika dalšími místy, až jsem se dostala za hřiště ve vesnici, kde bydlí babička. Tam jsem stála a vybírala, kterou cestou půjdu teď, když ke mně dorazila nějaká neznámá žena a řekla mi, že dál to stejně nepůjde, že můžu jít jenom zase od začátku a pořád dokola a dokola, protože jsem uvězněná v mojí hlavě a dál se prostě nemůžu dostat.
V jistém smyslu navíc měla pravdu, když je to sen, jsem uvězněná v mojí hlavě a limitovaná tím, co mi mozek předloží. A třeba se prostě rozhodl, že víc už vymýšlet nechce, tak mě upozornil, abych to dál nezkoušela.
Po tomhle všem jsem se pak konečně probudila.
Ale po chvíli zase usnula a zatímco první sen byl divný, ale zajímavý, ten další už velmi nepříjemný. Asi jako ten, po němž se klepete pod peřinou, snažíte se nevnímat všechny podivné zvuky z okolí a zapomenout na to.
Zdálo se mi, že v tmavém rohu u mé postele stojí nějaký chlap. S ne zrovna přátelskými úmysly. V tom snu jsem začala křičet, vůbec poprvé jsem ve snu mohla doopravdy křičet, a probudila se. A jen s obrovskou úlevou zjistila, že jsem nekřičela doopravdy. To se mi totiž ještě taky nestalo.
Jenže to nebylo všechno. Následovalo další usnutí a ten sen se opakoval. Ale trochu jinak. Ten neznámý chlap už jen nestál ve tmě v rohu, ale napadl mě a já se s ním hezky poprala. Celkem jsem měla navrch, ale příjemné to nebylo, ta rvačka trvala docela dlouho a byla jsem vážně ráda, že jsem se probrala.
I když ležet ve tmě v posteli a chvíli si nebýt jistá, jestli tam vážně někdo stojí, jestli to byl sen, nebo co se to děje, že moje tělo šílí strachy... A také jsme zjistili, že se v tu noc záhadně "samo od sebe" rozsvítilo světlo ve spodním bytě, který prochází rekonstrukcí, a kde nikdo nebyl. Plus - když máma ráno zapnula soustavu, z videa vyjela kazeta, ačkoli se na video celý týden nikdo nedíval.
Začíná to tu být tedy docela zajímavé. A jestli jsem se vážně prala s nějakým duchem, co si svítil dole a pak koukal na video, příště bych prosila, ať mi dá pokoj.
Žádné komentáře:
Okomentovat