Příšerná pošta podruhé

Už jednou jsem tu psala, jak se pošta nechová zrovna ideálně, ale od té doby se moc věcí nevylepšilo, spíš naopak. A dneska už mě hodně naštvali. Víc než hodně.

Ale vezměme to popořádku.

Jen pár dní poté, co vyšel ten první článek, jsem měla s poštou problém znovu. Z velkého notebooku, kterému jsem loni rozbila monitor, jsem v létě udělala stolní počítač. Koupila jsem si monitor, myš a potřebovala jsem klávesnici, protože s otevřeným víkem nešlo nastavit ideální rozlišení pro externí monitor, takže nebylo na čem psát. A protože se mi naskytla příležitost objednat si pěknou ultratenkou klávesnici, která odpovídá té notebookové profilem tlačítek, a to za velmi dobrou cenu, objednala jsem si ji online. A doručovala mi ji pošta.

Jako na potvoru ji ale doručovala v den, kdy nikdo nebyl doma, a kdy ani nikdo nebyl v obchodě, kam mámě obvykle poštu doručují. Rodiče totiž byli na nějaké výstavě květin a já na zkoušce. A jelikož šlo o balík, který nešlo hodit do schránky, protože byl větší než schránka, a navíc byl do vlastních rukou, logické by bylo vzít ho po zjištění nemožnosti doručení zpátky na poštu a nechat nám upozornění. Jenže pošťačky udělaly jinou věc. Klávesnici a několik dalších dopisů odložily na stůl na terase (nebo verandě nebo jak tomu vy říkáte), kam byl zjevně volný přístup, když se tam dostaly ony. 

Nedovedu si představit, co by bylo, kdyby se na tu terasu po nich podíval i někdo další. Zjistila bych vůbec, že mi už zboží přišlo? Přiznaly by to, nebo by srabácky zapíraly a dělalo by se, jako že se zboží ztratilo po cestě? A co teprve, kdyby ta klávesnice nestála 300, ale 3 000? A to vážně jen pár dní poté, co jsem psala, že u nás na vesnici si pošťačky alespoň netroufnou zbabrat dodání, protože by se o nich roznesly pomluvy. Murphy by měl radost.

Ale nejde jen o doručení, i o samotné posílání.

Jednak je problém, že spousta lidí se nenaučila používat nejen nějakou formu bankovní správy na dálku, ale ani banku samotnou a neustále všechno řeší přes poštu. Ttak, že strašně zdržují, protože kolikrát nejsou ani schopni složenky nebo jiné formuláře vyplnit dřív, než dojdou k přepážce. Stejně tak otravují i dámy asistentky, které chodí předávat pošťákům k odeslání zásilky tak, že je u přepážky teprve deset minut razítkují a označují, protože je nejspíš ani nenapadne udělat to v práci předtím. A samostatnou kapitolou jsou lidé, kteří si jdou na poštu pokecat. Mají u sebe jeden dopis nebo jednu jedinou složenku, ale u přepážky stojí půl hodiny, protože nutně potřebují probrat úplně všechno od počasí po detailní popis cesty peněz při placení jinak než keš.

Tohle jsou ale problémy, za které můžou lidé neschopní umožnit plynulý chod služeb a sami svou hloupostí nebo nepozorností otravující ostatní. Dneska jsem však zažila něco, za co může vedení pošty a za co bych ho nejradši zaškrtila.

Chtěla jsem poslat knížku. Navíc jsem na ní neměla obálku, takže jsem chtěla taky jednu koupit a při tom jsem doufala, že vedle všech plyšáčků, vodovek, omalovánek, žvýkaček, figurek a losů zbývá na poště místo i pro prodej poštovních obálek a známek. Jela jsem tedy do města s bratrem, který nakupoval pár věcí do jeho renovovaného bytu, a říkala jsem si, že do deseti minut budu zase v autě, takže se nic neděje, a brzy se budu moct vrátit k učení. Chyba.

Když jsem vešla do vestibulu, všude kolem stáli lidé. Bylo jich celkem dost, ale pořád to nevypadalo tak zle, protože na mě vyšlo číslo 36 a na tabuli svítilo jako nejvyšší asi 29. Tak jsem si sedla a jala se čekat.

Minuty plynuly, já, s knihou, podacím lístkem a peněženkou v ruce pozorovala lidi kolem, a náhle jsem zjistila, že na tabuli už lezou čísla přes čtyřicet, kdežto 36 stále nikdo nevolal. Zato ale jedna z poštovních úřednic volala, že nějakou přidělenou práci mimo rámec obsluhování zákazníků nestíhá, a druhá ji peskovala, že to musí stihnout, protože tu už přešlapuje paní z finančáku, která nutně také potřebuje vyřešit poštovní služby pro svého zaměstnavatele. A shodou okolností jsem přišla na to, že jde o úřednici obsluhující přepážku určenou pro balíky, a i když ten můj balík byl jen kniha, žádná jiná přepážka mě nevzala.

Začala jsem si říkat, jestli má smysl čekat, ale náhle stěžující si úřednice vyvolala dalšího čekajícího, asi že se na tu dlouhou extra práci teď vykašle. A "odbavila" číslo 34. Říkala jsem si, že tedy teď už určitě budu na řadě. Johoo, chyba. Odbavila ho, po dlouhé době, protože posílal GUMY NA AUTO!, po třech minutách zvolala na kolegyni, že teda "udělá tu obec" a já čekala dalších deset minut. Vzdala jsem to, až když začali vyvolávat čísla přes 50, a naštvaně jsem odešla. Aniž bych cokoli poslala. Zásilka bude muset počkat na pondělí, až se vyskytnu v Plzni. Ovšem ještě radši bych byla, kdybychom tu měli nějakou jinou podobnou konkurenční službu fungující na stejném principu. Jak funguje PPL nebo tak, to bohužel nevím a asi to není to nejlepší pro jeden malý balíček odněkud z vesnice.

A tohle jsou služby České pošty.

A co si myslím?

Že kdyby pošťačky a pošťáci, ať už v terénu nebo za přepážkou, nemuseli dělat takové pi*ovinky jako vnucování pojištění, úvěrů, kdo ví jakých dalších smluv a trafikového prodeje, a navíc upozornili zákazníky, aby si administrativu spojenou se zasíláním udělali doma, a ne že teprve na přepážce budou vyplňovat daňové přiznání, tohle by se neodehrávalo. A nebo co takhle otevřít všech pět přepážek, když už je pošta má, a nezírat na dvou, že roste fronta, alespoň dočasně, než provoz zřídne? I v tomhle případě nakonec chtě nechtě museli otevřít další přepážku. A přesto to nestačilo. Jen jsem s rostoucím zoufalstvím poslouchala:

"Tak já nevím, mám dělat tu obec? Je toho fakt hodně..."

"No já nevim, jsou tu pořád lidi..."

A taky sledovala, jak při hodnocení, jestli dělat tu obec nebo ne, na sebe úřednice civí, zákazníky neberou a fronta roste o to víc.

Jenže to by asi muselo vedení pošty myslet.

V normálním provozu je asi běžné, že když se práce totálně nestíhá, je jí hodně, tudíž prosperujeme a tudíž můžeme přijmout další zaměstnance, tady tedy otevřít tuhle, tuhle a tuhle přepážku a jednu další ženskou posadit někde vedle za stůl, aby dělala mimopřepážkové věci, třeba "tu obec". Třeba alespoň na zkrácený úvazek ve špičce. Znamenalo by to totiž i to, že by se celý provoz zrychlil, lidem by nevadilo chodit na poštu, nesnažili by se hledat alternativy, na to by se navázala nepotřebnost vedlejších obtěžujících produktů, vydělávalo by se, mohly by se zlepšit podmínky, zvýšit platy, byl by zájem o místa, běhalo by to jako po másle a dny by byly zality sluncem. Protože pokud je možné, aby v pracovní den v devět ráno na poště v městě s necelými osmi tisíci obyvateli postávalo asi patnáct lidí a dovnitř se neustále hrnuli další, je kde brát. Ale však chápu, že chci po vrcholových manažerech až moc. Myšlení bolí.