Pavel Kohout - Katyně

Originální název: Katyně
Rok vydání: 1978

Pamatuji si, že jsme na střední probírali tuto knihu. Typickým, nanicovatým středoškolským způsobem "hromada faktů o spisovateli, napsal taky tuto knihu, která se vyznačuje tímto obsahem a tímto stylem, a teď k další knize". Ale zaujalo mě, že má jít o děvče učící se na kata. Tak jsem si ji teď pořídila. Jenže... zase dokládá, že literární styl volných myšlenek a asociací není moc pro mě.

Lízinka Tachecí má problém. Je moc krásná, jenže tak nějak se nehodí na žádnou střední školu, a její otec je takový uťáplý ňouma, že se dokonce nezmohl ani na úplatek. Její ctižádostivá matka přitom trvá na tom, aby si udělala maturitu. Ale nakonec jí svitne poslední naděje - o Lízinku projeví do svého premiérového ročníku zájem SUPOV, nové tajné jednoroční maturitní střední učiliště popravních věd. Je to sice zvláštní, nicméně trest smrti existuje, někdo ho vykonávat musí, tak proč ne odborník. 

Jenže teprve postupně se odhalí, že za zřízením svérázné školy stojí především klinická posedlost jejích dvou vedoucích oborem, a to posedlost pramenící z dosti porouchané osobnosti i závažné minulosti. A přijetí Lízinky navíc neproběhne proto, že by byla slibnou adeptkou na popravčího, ale protože závodí o první katyni světa a zároveň, ať chtějí nebo ne (přičemž většinou spíš nechtějí), nikdo nakonec neodolá Lízinčině křehké kráse nezatěžované myšlením. A na její názor se přece nikdo neptá. 

Jak už jsem předeslala, největší problém jsem měla se stylem. Scény skáčou sem tam podle toho, jak probíhající scéna přinesla postavě vzpomínku nějaké jiné události z minulosti, bez přechodů, bez jakéhokoli úvodu, klidně uprostřed jiné scény. Například postava vcházela do místnosti a hop, náhle jsme v jiném životním období, které důkladně popíše na několika stránkách, zatímco dělá onen krok přes práh. To neskutečně rozbíjí plynulost a atmosféru. K tomu mi lezlo na nervy to samé v přímé řeči. Existují možná dva případy, kdy celé vyjádření proběhlo najednou bez toho, aby do třeba jedné krátké věty autor vložil dlouhý, předlouhý odstavec o tom, co dělá nebo naznačuje mluvčí. Klidně i několikrát. Tím i přímou řeč neustále totálně rozsekává. Nemluvě o používání pomlček, spojovníků nebo čeho místo uvozovek. A aby toho nebylo málo, totéž i u členění na kapitoly. Kapitoly obvykle končí uprostřed věty, nová kapitola začíná zbytkem a další věta už uvozuje jinou scénu. Ve výsledku jsou dialogy spíš příšerně dlouhými monology, grafické členění nefunguje, působí zcela náhodně, a vše splývá v ubíjející proud vědomí.

Mohl to ještě zachránit děj. Škola pro katy a kniha o jejich studiu, navíc v "moderní" době, zní dobře. Ovšem... nebyl, co jsem čekala, šlápla jsem vedle. Udivilo mě třeba, že kniha navozuje dojem, jak půjde o Lízinčino studium na katyni, ačkoli je výhradně o jiných lidech, kteří s ní smýkali životem, aniž by jakkoli projevila jakýkoli názor, aniž by řekla jedinou větu kromě té poslední. Na druhou stranu, to mě zaujalo. Lízinka by dneska byla patrně označena za autistku, takže byť hnací motor všech postav, zůstávala jen předmětem, nikoli osobností. Všichni ji využívali a zneužívali, házeli s ní sem tam. Jenomže ani v tom jsem nenašla záchytnou myšlenku. Nestačila, neobjevovala se vlastně zase tak často, a velmi brzy se děj zvrátil v květnatou a hodně okecávanou snahu ji vojet. 

Vím, jak byla tato kniha popsaná v hodině literatury, asi se v ní dá najít něco ocenitelného mezi řádky, nicméně v tu chvíli jsem nad ní zlomila hůl. Pro mě zůstala jen bizarním, absurdním textem, jenž zahodil všechno, o čem jsem se chtěla dozvědět víc, jen aby odvyprávěl minulost nejdříve jednoho a potom druhého zakladatele školy, jejich příšerné snahy Lízince roztáhnout nohy (jeden skončil u erektilní dysfunkce, kvůli níž předčasně popravil vězně, druhý ve snaze o plygamní manželství, v němž nejdřív nepřizná, že svou první ženu vydává za svou matku) a jejich zapletení s (nepřiznaně, ale zjevně) komunistickými tajnými službami, nacisty, popravováním a postupnou cestou za strašně ujetou vypočítavou filozofií, o níž už si neuvědomují, jak je vypočítavá. 

Zkrátka ve mně zanechala dojem, že muži jsou prasata, všechno se nakonec zvrhne v sex (samozřejmě bez zájmu o názor dámy) a odlidštění, zatímco ta maličká hrstka ženských postav, pokud už autor vyjádří myšlenky z jejich pohledu, se.... vlastně akorát taky točí kolem manžel, milenec, nadrženost. Tyto motivy a motivy uvažování o odsouzencích prakticky jako o "kusech" zacházejících do různých úrovní sadismu se opakovaly pořád dokola skoro stejně, vnitřní světy postav byly divné, obvykle zvrácené, celé to nakonec spadlo do obscénnosti.  A jak jsem řekla, děj se zaměřoval spíš na plynutí myšlenek v určitém prostředí, skutečných událostí, nebo alespoň takových, jaké by mě zajímaly, bylo jako šafránu. Jen díky oné základní zápletce a Lízinčině zpracování nedávám propadák.