Stephan Harbort - Když vraždí děti

Originální název: Wenn Kinder töten
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019

Stylizací desek tato kniha vypadá, jako by byla z "řady" další spousty knih o zločinnosti, kterou už vlastním - sérioví vrazi, sekty, kanibalové. A i když to není přímo série, rozhodně patří mezi ně, tentokrát s velmi zajímavým tématem, o jehož existenci spíš informuje, než aby ho víc analyzovala.

Autor je německý kriminalista, který popsal sedm případů vražd, jichž se dopustily děti, a to v USA, Kanadě a Německu. Jde o třináctiletého Erica Smithe, který zabil jednoho ze svých malých sousedů. Dvanáctiletého Leopolda Grubnera, jenž zabil vrstevníka. Šestiletého Dedricka Owense, jenž zastřelil spolužačku. Vystřílení školy třináctiletým Mitchellem Johnsonem a jedenáctiletým Andrewem Goldenem. Mirka Hansena, který poprvé a ne naposledy zabil ve třinácti. Dvanáctiletou Jasmie Richardsonovou, která se svým výrazně starším přítelem vyvraždila svou rodinu. Čtrnáctiletého Jörga Nüblinga a jeho několik vražd. A s tím, jak popisuje jejich osudy a činy, se zamýšlí, proč je spáchaly, co na ně mělo vliv, kdo další kromě nich je odpovědný, co se s takovým dítětem dá dělat a jestli v jejich konkrétních případech existovala šance, že se z té propasti někdy dostanou. Přičemž u některých ano, u některých ne.

Jsou to drastické příběhy často o hrozných podmínkách pachatelů už na začátku života. Mizerná výchova, prostředí ústavů, poruchy, žádná práce s vysoce individuálními potřebami, neporozumění, naopak ještě zhoršování situace přehlížením nebo přehazováním problému, aniž by se jím kdo zabýval. Často se tak nelze divit, že se brzy dostali k vraždě. Nebo naopak, s čím by lepší výchova tak moc nepomohla, naprosto přeházené nastavení, neschopnost porozumět společenským pravidlům, tomu, co je lidský život, tomu, co udělá zbraň a co znamená smrt. A samozřejmě když už se někdo pokouší něco řešit, jde často o dodatečný chaos. Proto mě ani nepřekvapilo, jak často ani příslušné orgány nevěděly, jak s pachatelem zacházet, pod co ho vůbec podřadit, což se lepší jen pomalu. 

Vlastně se mi ale tento popis líbí. Nepáchá stejnou chybu jako tolik laiků, neoznačí prostě dítě za zrůdu a jedeme dál. Naopak uvažuje o psychologii, sociologii, individuálních důvodech a vlivech. Nezapomíná na to, že je to pořád dítě, s nímž je něco hodně v nepořádku, a aniž by ho jakkoli omlouval, uvažuje, proč se to děje a kdo další za to může. Jak velký vliv má prostředí, co všechno se asi zvrtlo, a tam, kde jde o nějakou vrozenou poruchu, jak se s ní dalo pracovat, co ji zavedlo ještě dál. I co se dá dělat následně, protože i to bylo někdy tragické. Například u pachatele, jenž nikdy nedostal šanci osvojit si běžnou existenci ani před vraždou, natož po ní, takže nemůže ven z ústavu nejspíš nikdy, a co je to potom vůbec za život od samého začátku?

Nicméně, jak už jsem naznačila, nejde úplně do hloubky, nečiní závěry, nepřináší vlastně nic nového. Soustředí se hlavně na popis života pachatelů a okolností jejich činů, následně shrne, jak s nimi bylo naloženo, spíš otevírá možnost se nad tím zamyslet, než aby sama kniha více rozváděla úvahy. V autorovi je poznat policista, jelikož vidí důležitost v analýze a řešení příčin a situace celkově, diskuzi o tom, co je fér následek, jen chce, aby si je vedl čtenář sám, ne aby je jen konzumoval. Což je docela čtivé, zajímavé, někdy drastické i v méně primárním smyslu - třeba přepis velmi pokryteckého rozhovoru se zástupcem NRA, která uspořádala akci ve městě těsně poté, co tam střílelo dítě. A zaujalo mě i, že ač to psal Němec, z Německa je jen část případů a jsou výrazně starší než ty z USA a jeden z Kanady. Pokud neměl žádné další případy s dětskými vrahy z domoviny, vypovídá to dost o rozdílech mezi kontinenty, stejně jako způsob provedení (střelby v USA, jiné způsoby jinde - byť i to může být účelově nebo nevědomky zaujatě vybrané). To si však nemyslím, a pokud měl další případy z domova, měl se soustředit právě na Evropu, nač další publikace z půlky o amerických vrazích jako každá jiná. Evropští určitě mají svá specifika. 

Pak se také ukázala spousta chyb. Jednak v pojetí - nemám ráda, když si autoři při rekonstrukci skutečných činů přidávají detaily, jaké už nikdo nemohl sdělit, takže jsou vymyšlené, místy značně melodramatické. To už můžou psát fikci. Ačkoli to není problém jen Harborta, skoro každý autor podobných publikací tak činí. A jednak ve zpracování. Občas se objevily chyby z nepozornosti, vadné práce editora, nebo za ně možná mohl špatný překlad. Třináctiletému synovi třeba otec bude muset jednou vysvětlit, že matku zavraždili, protože sedí u soudu s vrahem a on stále nechápe, kde máma je? Jo tak, on má být tříletý. V deseti na táboře osahával o osm let mladší dívku? Dvouleté děti asi nejezdí na tábory, natož s desetiletými, neměla to být mladší osmiletá? Šestileté dítě asi není mladík. Výslech není slyšení a český pojem slyšení je velmi laický a nepřesný. V doslovu, kde uvádí autor statistiku a tabulky, jsou neúplné, nesrozumitelné věty a nedostatečné vysvětlivky, kvůli nimž se nejde v tabulkách bez dalšího dohledávání pojmů ani vyznat. Někdy i přímo v textu jsou trochu zamotané, špatně srozumitelné části způsobené buď autorem nebo překladatelem nebo obojím. A nakonec nebyla nejlépe vyvedená ani obálka, protože na ní je prý fotka pachatelky, jejíž příběh kniha vůbec nepoužívá.