Joan Samson - Dražebník

Originální název: The Auctioneer
Rok vydání: 1975
Český překlad: 2024

Když jsem tuto knihu objednávala, čekala jsem něco trochu napínavějšího, drastičtějšího, až hororovějšího. Byť obsah víceméně odpovídal, ladění je netradiční, atmosféra není úplně ono a zůstávám spíš rozpačitá při snaze zvolit vhodné "oznámkování".

Mooreovi žijí na své farmě kus za malým, ospalým novoanglickým městem Harlowe. Kam se stěhuje Perly Dunsmore, zkušený dražebník, jenž přesvědčí šerifa, aby zaměstnal zástupce. Svět se mění, všude roste kriminalita a je lepší předcházet problémům. Město na to nemá peníze, jenže šarmantní Perly přijde s dalším nápadem. Obejdou místní, aby jim do dražby dali nepotřebné věci, a protože dražba má nečekaný úspěch, hlavně díky aktuálnímu přívalu "měšťáků" na venkov, rozhodnou se ji zopakovat. Tím by se měly věci uzavřít a vrátit do normálu.

Jenže místo toho se u Mooreových každý čtvrtek objeví šerif, Perly nebo někdo ze stále se rozšiřujících řad zástupců a vyžadují další a další příspěvky na další a další dražby. Přece Mooreovi stejně jako ostatní z Harlowe chtějí, aby se pořídila sanitka, aby se zlepšila cesta, aby bylo na udržování pořádku, aby se jejich město rozvíjelo! A skutečně, většina lidí Perlymu nedokáže odolat a spolupracuje - až když kouzlo pomine a místní už by vše rádi zastavili, zjistí, že vlastně nemůžou. Nikdo sice nikoho výslovně nenutí neustále přispívat a poddávat se, ale co když se začnou stávat různé nehody? Co když najednou lidé začnou utíkat s celou rodinou? Co když si do dražby začnou brát cokoli? Auto, postel, dokonce pozemek nebo dítě? Co když nikdo nesebere odvahu se roztočenému systému postavit? A naopak, co když ji konečně sebere?

Tato premisa mě hodně zaujala a očekávala jsem, co slibuje. Napětí, stupňující se strach kam až dražby zajdou, jak se bude z městečka stávat komunita terorizovaná nucením odevzdávat věci, až nakonec budou muset prodávat i děti. Ono se to na pozadí mezi řádky i patrně dělo. Jenže vůbec na řádcích. Očekávané budování napětí, postupné přitvrzování záporáků a hrůza z toho, jaké další požadavky přijdou a jak se komunita mění, chyběly. V hlavní roli totiž byla jedna relativně izolovaná prostá rodina.

Dojem by úplně změnil pohled někoho z města. Někoho, kdo každý den vidí, jak se stupňují změny, co se děje, jak Perly přebírá kontrolu a jak nikdo včas nevezme rozum do hrsti nebo odvahu, než se věci vymknou z rukou. Bylo by to napínavější, zajímavější, něco by se dělo. Jenže tohle všechno se dělo na pozadí. Mooreovi jen poslouchali kusé zprávy o následcích něčeho, o čem vlastně ani nevěděli, snažili se o věci nezajímat, a to zabíjelo atmosféru. Asi je autorka takto zobrazila úmyslně, chtěla zdůraznit, že pokud se lidé nevzepřou, čekají na pomoc od někoho jiného, trvají si beranovitě na svém a nezajímají se, špatně to skončí, protože se neozve nikdo, a když už se nakonec jeden vzepře, je příliš pozdě a nemá zastání. Nicméně to nestačilo.

Mooreovi byli neskutečně pasivní. Jejich lpění na půdě sice chápu, ač z pohledu země, kde koncept vlastnictví, zejména nemovitostí, prošel kotrmelci, mi přijde až úsměvné fanatické přesvědčení, jak jim Perly může sebrat všechno, ale půda nejde, té se nevzdají, nenechají se vykořenit, už na ní přece pracoval dědeček. Jinak mě hrozně rozčilovalo, jak jen seděli, odevzdávali věci, potom už jen pasivně nechali zástupce, aby jim brali cokoli, čekali, až někdo něco udělá. A dyž se John konečně pokusil stěžovat, zůstal úplně bezradný, nedokázal se vymáčknout ani do telefonu, nedokázal popsat problém a divil se, že se jím nikdo nechce zabývat. Navíc až v moment, kdy se vetřeli na tajnou dražbu dětí a bylo jim prakticky řečeno, že brzy vydraží i to jejich. Do toho si jeho matka akorát stěžovala, jak nikdo nic nedělá, pak zase že někdo něco dělá nebo je pitomej když říká, že má někdo něco dělat, podněcovala a tím samým dechem odrazovala od jakéhokoli řešení a celou situaci zhoršovala. Nebyli to sympatičtí lidé. Což je v pořádku, tohle se jim dít nemělo a měli právo na jednoduchou existenci skoro až odtrženou od zbytku světa. Jenže ta nečinnost a tupá zabejčenost i ve chvíli, kdy už jim skoro brali ledviny, mě dožírala. Zase, nebezpečí nečinnosti, přesvědčení o "vždycky jsme byli takhle a tak tak budem dál", odmítání nutnosti řešit svou situaci, je úmyslné téma. Jen představené poněkud přehnaným způsobem. Vzhledem k místě a době vzniku knihy nedokážu říct, jak moc se povedla údajná snaha autorky zobrazit skutečné reálie jejího světa.

Až konec, kdy se lidé konečně začali vzpírat, pochopili, jak Perlyho ultrakapitalistická mašinérie udržuje sama sebe, byť už o ní nestál prakticky nikdo, mě zase chytil. Strach pomalu se měnící v zoufalý poslední vzdor, hon na Perlyho, uvědomění si, že tohle možná nebylo první místo, kde se Perly předvedl, až se vše zvrátilo ve zběsilé ničení a rabování a tak trochu zamyšlení nad lidskou náturou. Jen to kvůli špatně budované atmosféře z důvodu setrvání u odtržených a flegmatických Mooreových přišlo skoro z ničeho nic, takže dopad neměl švih.