Greer Macallister - Polární běsy

Originální název: The Arctic Fury
Rok vydání: 2020
Český překlad: 2023

Třetí kniha od této autorky je opět historickou fikcí o tom, jak se ženy v předminulém století složitě probojovávaly společností, když chtěly něčeho dosáhnout, něco zažít, nebo jen byly odlišné. Tato je navíc opepřená skutečností, že hlavní postava je poměrně rozporuplná. A proto mě opět velmi bavila.

Lady Franklinová najala Virginii Reevovou, která provází výpravy na západ do Kalifornie, aby vedla novou výpravu. Ovšem ne na západ. Do Arktidy, za ztracenou expedicí lodí Terror a Erebus jejího manžela. Nechce, aby někdo věděl o jejím zapojení, ale má to být zcela mimořádná výprava. Dvanáct žen s neobvyklými dovednostmi, zkušenostmi a tajemstvími, dvanáct žen, které touží zažít dobrodružství, vidět to, co jim je společností padesátých let předminulého století odpíráno, zatímco mužům, kteří se pro takový cíl rozhodnou, se tleská, které chtějí uspět nebo jen překonat samy sebe. 

Jenže o rok a půl později stojí Virginia před soudem. Ne všechny ženy se vrátily. Ctihodné občany to zase tolik neznepokojuje, "ztracené" byly služky, míšenky, nikdo, koho by postrádali. Jenže také bohatá Caprice Collinsová, jejíž rodiče se rozhodli usvědčit Virginii z její vraždy, ať sto stojí co to stojí a ať je pravda jakákoli. A Virginia přitom ví, že kromě hrstky z přeživších nikdo další nemůže pochopit, co se doopravdy stalo. Ne, dokud všichni vidí jen netradiční nemajetnou ženu, která se pustila do života náležejícího mužům. Odhalí se tedy, co se doopravdy odehrálo na dalekém severu? A zajímá to vůbec někoho?

Autorka se zde inspirovala příběhy skutečných žen z USA, což je super a přidává to na uvěřitelnosti. I Virginia je inspirovaná skutečnou Virginií, alespoň tou v Donnerově výpravě. Samozřejmě žádná z nich se nevydala do severní Kanady, natož pátrat po lodích. Což mě příjemně překvapilo, protože příběh Erebu a Terroru jsem četla zpracovaný úžasně, tedy ten skutečný, a velmi mě nadchnul, stejně jako, že autorka si tady jako zkázu námořníků vybrala jednu z velmi možných a asi nejzajímavějších hypotéz. A protože vím, kde ty lodě skončily, měla jsem jasnou představu, do jaké situace s postavy ženou a jaká zkouška to bude.

Nečekala jsem akorát, že se budou kapitoly o přípravě výpravy a výpravě střídat s kapitolami ze soudu s Virginií, ale ani jsem nelitovala. Při soudu jsem si jako právník "užívala" strašnou frustraci a vztek. Soud je místy fraška s malinkou nadějí na dosažení spravedlnosti. Větší roli hrají lépe podané pohádky, nepodložené předpoklady mužů "odborníků" a uplacení svědci, kteří by alespoň dnes a u nás z toho, co říkali, neměli žádnou váhu. Obhájce, ať už podplacený nebo jen bez zájmu, je naprostá katastrofa, když Virginia získá nového, už bylo skoro pozdě něco udělat. Souzena je spíš za odporování společenským normám než na základě faktů. Nejistota, jestli nakonec skutečně neprohraje, příjemně napíná. Akorát autorka až zbytečně brzy naznačuje, jak to dopadne, když se Collinsovi snažií uplatit i kartografku Doro a ona si vyžádá personalizovaný náhrdelník. Evidentně tak směřuje k potopení naopak Collinsových.

Druhá rovina se vzpomínkami na samotnou cestu je také zajímavá. Baví mě sledovat, jak se účastnice výpravy propracovávají skrze původní dojmy, které se s čím dál horšími podmínkami mohou ukázat mylnými. Jak se potýkají s problémy, jak spolu ne/vycházejí, jak se jejich výprava hrubě rozděluje, aniž by to z nich kupodivu hned udělalo nepřítelkyně neochotné Virginii podpořit, nebo naopak jak i spousta z těch, kdo s Virginií po cestě zůstanou, ji podpořit odmítne, aby mohly začít nový život. Baví mě i popis jejich strádání při cestě po souši a jak se v něm projevují různé schopnosti každé z žen. I jak se projevuje jejich postavení, když začnou přicházet na to, že čím dál jsou, tím méně znamená - a zároveň, jak stále znamená všechno, pokud se plánují i vrátit. Kniha tedy není výslovně o jejich výpravě, cestu nepopisuje moc detailně, ale po zkušenostech s autorkou jsem už věděla, co mám čekat. Soustředění se na přístup společnosti a boj postav se zkostnatělými normami, které jim všechno dělají zbytečně o moc těžší, a to v uvěřitelně historickém kontextu, nikoli s potřebou anachronistických pohledů. 

A k tomu se ukazuje i trochu schovaná třetí rovina, příběh o neskutečné síle a o tom, že každý v sobě má něco z dobra i ze zla. Virginia není úplně sympatická hrdinka, má své démony, problémy, svůj tvrdý přístup, jímž si moc lidí nenakloní, i tak to je obdivuhodná žena. Caprice je samozřejmě rozmazlená slečinka, jenže nakonec stačí jedna její kapitola, aby člověk viděl, že povýšeně se chová proto, že jí nezbylo než prosazovat bezvýznamné společenské detaily jako strašně důležité, když jí nikdy nedovolili se od nich odpoutat, její výstřelky jen navozují zdání svobody, všechno to chápe, a teď má žárlivě čelit lidem, kteří svázanost z tohoto úhlu podstupovat nemuseli. Velice zajímavá myšlenka. Nebo Ann. V nejkrutějších měsících rozežene své milované tažné psy a zabije se, aby je pro přežití nesnědli, ačkoli šlo o běžnou praxi. Skoro katastrofální rozhodnutí, stále pochopitelné. Kontrast prvního a druhého obhájce Virginie, kdy až ten druhý chápe, že tu nejde o kyselé obličeje, ale o život. I soudce, jenž působí někdy zaujatě, někdy povýšeně, jasný nepřítel, ale jeho finální rozhovor s Virginií ho představí v jiném světle, dá mu i další stránku. Nejde tak ani zdaleka o román, kde jsou všechny ženské postavy úžasné hrdinky, zatímco mužské postavy šmejdi. Jen je nuance trochu skrytější. Spoustu věcí si čtenář uvědomí, až když se nad knihou zpětně zamyslí.

Hodně mě také zaujal příběh Siobhan a jejího dvojčete Seana, jejich prohazování identity, což Siobhan umožní účastnit se expedice, dosáhnout pro ženy zakázané medicínské praxe a oběma vybudovat vyhovující život, navzdory společenským zákazům (tedy částečně, Siobhan nemůže vystupovat jako žena a Sean nemůže přiznat trans, ale je to to nejlepší, v co mohli doufat)... přičemž na druhou stranu jejich dobrý konec znemožní podporu Virginie, protože by museli tajemství prozradit. Vůbec se mi líbí, jak jsou všechny zúčastněné něčím neobvyklé a tím do výpravy přirozeně zapadají, stejně jako přirozeně zapadají do skupinky vracejících se lodí a skupinky trmácející se až do zmrznutí, na jaké se výprava rozdělí. Jejich neobvyklost je ostatně důvodem, proč se rozhodnou nabídku přijmout, a jako ve všech knihách autorky dává nahlédnout pod naleštěnou pokličku "řádného života", realitě, jíž bylo tak hrozné čelit, když se člověk neblížil neexistujícímu ideálu. Zároveň nechává uvědomit si, že tyto ženy mají úžasné znalosti, zkušenosti, schopnosti, odvahu, nicméně nepochybně jako tisíce a tisíce dalších, vlastně nejsou tak výjimečné, jenom jim není umožněno využít jejich pravý potenciál, tudíž tak působí. Skvěle to shrnuje citace z knihy "Máme mezi sebou mimořádné ženy s nedocenitelnými znalostmi, pomyslela si Virginia. Kdyby to byli muži, jistě by byli úspěšné - stali by se z nich generálové, vzdělanci, dařilo by se jim vše, na co by sáhli." - avšak společnost od nich čeká delikátní posedávání v salonech.

Akorát mi trochu vadí dvě věci. Autorka hned do začátku nacpala třináct účastnic, takže až na pár hlavních výjimek, asi tři nebo čtyři, se všechny dlouho slévají dohromady. Teprve když se rozdělí, každá začne dostatečně vyčnívat. Potom snaha udržet záhadu o tom, jakou Hroznou událost to Virginia kdysi zažila a drasticky jí změnila život. Se vzpomínkami na přítele Amese jsem čekala jeho tragickou smrt v horách, u níž Virginia byla, nebo něco podobného, ale nakonec byla členkou Donnerovy výpravy. Jenže to se odhalí skoro až na konci, má to hlavně znechutit porotu, a na mě to moc nefunguje. Před mnoha lety uvízla její skupina v horách, museli bojovat o život i pojídáním mrtvých, ovšem to už je dávno, na téhle výpravě se to neděje a v ději to nakonec nepůsobí o moc víc než dodatečná poznámka ovlivňující možná dvě stránky. Není to vůbec nutné.