Kdo všechno neumí topit?

Takových lidí je hodně. A nechávám stranou to, jak to spousta lidí neumí zařídit ani doma, fajrují při otevřených oknech, na noc si nechávají pětadvacet a stěžují si, jak nemůžou spát, nedokáží efektivně používat kotel, a nebo jak teplárny bez ohledu na počasí vytápí při teplé zimě a v mrazivém dubnu už topení nezapnou, jelikož není sezóna, i kdyby bylo mínus padesát. Jde mi teď spíš o vytápění veřejných míst. Protože ať se chováte na hlavu padle jak chcete, když to děláte doma, je to věc vaše, vašeho zdraví a vašich peněženek.

Včera jsem od dvou hodin měla zkoušku. A tak je logické, že mi přišlo zbytečné jet do Plzně den předem, naopak jsem si řekla, že odjet v deset a přijet ve dvanáct bohatě stačí. Tak jsem se doma hezky oblékla, učesala a vyrazila. A všechno bylo v pohodě. Jenže když jsem přijela, bylo to o něco dřív, než jsem čekala. A proč si tedy cestou nezajít do knihkupectví a nedoplnit si sbírku HP posledním chybějícím dílem a nepodívat se do levných knih. Učit se jsem neměla co, jelikož jsem ani netušila, o co půjde, a celá zkouška byla improvizace a demonstrace mých nabytých vědomostí z let minulých (ale za jedna), a navíc jsem měla vybraný knižní titul, který jsem vážně chtěla, a podle internetových stránek měl být k dostání na prodejnách. No v prodejně nebyl, ale dejme tomu. Plán byl fajn. Realizace však pokulhávala.

Včera nemrzlo. Dneska taky nemrzne, ale včera bylo snad ještě tepleji. Jenže to, že nemrzne, taky automaticky neznamená, že lidi chodí v tílkách. A to tak nějak netuší či rovnou ignorují provozovatelé prodejen.

Samozřejmě, že když jede člověk na velký nákup do hypermarketu autem, má teplotu nastavenou tak, aby mu vyhovovala, s bundou se neobtěžuje, přeběhne parkoviště třeba i v krátkém rukávu a jede nakupovat oblečen a připraven stejně, jako by bylo horké léto. Ale jsou také lidé, kteří, než k obchodu dojdou, pěšky, projdou čtvrt města. A projdou ho v pětistupňové venkovní teplotě, tedy i v bundě. A co víc, zahřívají se už tím pohybem. Co se stane, když takový člověk, jenž kráčí z nádraží do centra, vejde do obchodu? Během prvních deseti vteřin se začne potit jako prase, když mu řezník napařuje štětiny.

Prodavači si tam vysedávají v krátkých rukávech nebo tílkách, klídek, pohodička, třeba jsou to dokonce teplomilové, a tak si nastaví topení na tropy, a mají se. Ale vážně, zapojte mozek, vaši zákazníci nepřišli ze sousední kanceláře, přišli z venku, kde se pohybovali v bundě, protože je tam o dvacet stupňů méně! Pro ně je to naprostý teplotní šok, a navíc neznám nikoho, kdo by si před vchodem do prodejny sundával bundu a chvíli čekal v meziprostoru, aby si zvykl! Takový běžný zákazník se zpotí, začne mu být horko, začne mu hučet v hlavě, bude se mu špatně dýchat a především se bude cítit silně nepříjemně. A místo toho, aby si v klidu pomalu prošel prostor a vybíral, proběhne to tam, aby to nevypadalo tak blbě, že okamžitě zase vypadne, a je moc rád, když se zase dostane na čerstvý, chladný vzduch.

Teď k tomu připočtěte i ty miniaturní chodbičky mezi regály či stojany, kde sotva projde průměrný naoautomobilovaný člověk, který s sebou tedy má i svá zavazadla, a to nemyslím společenské psaníčko či nespolečenskou ledvinku, natož, když se mají vyhnout dva, v kterých se to horko šíleně kumuluje. To má smůlu i ten, kdo má dost času a trpělivosti na svlečení bundy a vyrovnávání teplot. Dokonce i teplomil. Protože tou bundou tam sejme všechno kolem. Nedá se svítit, nevejdeme, neprojdeme.

Přesně takhle to bylo v Levných knihách i knihkupectví. Horko, prostor, který tomu přehřátému pocitu moc nepomáhal, po čele mi tekly potoky potu, i když jsem měla jenom košili a přes to rozepnutou bundu, a celá ranní příprava skončila v háji. Možná dokonce spíš v úplně zarostlém lese. Nejen, že jsem si nekoupila nic, než po čem jsem úmyslně šla. Mohla jsem a udělala bych to, kdybych se cítila komfortněji. Ale citelně hlavně utrpěla moje předzkoušková vizáž. Ta totálně promočená košile se sice pak dala trochu vyvětrat, když jsem zůstala půl hoďky na dvoře jenom tak, ale moje vlasy? Vinou těch dvou přetopených obchodů, kde jsem byla dohromady deset minut, úplně zplihlé, zničené, účes v háji a já vypadala při zkoušce jako ta největší šmudla v okrese, která nemá ani na hřeben. S sebou jsem ho totiž neměla, když jsem plánovala jet pak na kolej, kde leží ve skříni. V takové situaci si připadáte jako blbec. Když víte, že vypadáte, jako byste běželi maraton, tak z vás to sebevědomí zkrátka nehýří. A neřekla bych, že je to jen ve mně, protože já miluju zimu a brala bych asi tak deset stupňů deset měsíců v roce a mínus deset zbylé dva. Nevěřím, že ostatním takové teplotní skoky vyhovují.

Je totiž fajn, že si tam můžou prodavači vytápět do aleluja, a že tam můžou chodit prakticky v kraťasech a havajské košili. Jenže on je leden. Ona je zima. A nejsme na Floridě. A i kdybychom byli, dokonce i tam mají dneska zimu. A ti, kvůli kterým obchod existuje, a kteří mu dávají vydělat, v tomhle chodit nemůžou. Ti nosí zimní boty, svetry a bundy. Zkuste zapojit hlavu, podívat se na ulici kolem sebe a pochopit to. Zkuste stáhnout teplotu na méně, ono vám při dvaceti stupních opravdu zima nebude, a zkuste i občas vyvětrat, protože vy sice po osmi hodinách na jednom místě nic necítíte, ale zákazník potřebuje nejen vybírat, ale dokonce i dýchat, a to ne ten vydýchaný vařící se vzduch. On k vám totiž chodí z venku. Opravdu, věřte mi, z venku. A když v létě ho můžete táhnout klimatizací, aby mu bylo příjemně, proč to v zimně obracíte?

A co je samostatná kapitola tohoto topičského hororu? Vlaková doprava. Českými drahami, protože jiný dopravce na té nepotřebné zapomenutelné trati, která vede jen přes celou republiku z Plzně do Brna, nemá zájem jezdit.

Nastoupila jsem do vlaku a v něm naprosto nemožně přetopeno. Otevřela jsem tedy okno, dveře a okno v uličce, aby to luftovalo, a stejně to nepomohlo. Byl to hnus. Začalo se mi z toho dělat špatně a nemohla jsem dýchat. A ani hodina tomu nepomohla a při rozjezdu to bylo pořád stejné. Navíc jsem musela zavřít okno nad hlavou, protože i kdyby třeba Mordor, za bolest v krku a rýmu způsobenou vytrvalými nárazy větru do obličeje mi to nestojí, takže jsem si musela vystačit s nedostačujícím průvanem z chodby. A co udělal průvodčí, když zjistil, že prakticky všichni cestující si takto ulevují? Šel a všechna okna zavřel.

Ano.

Je zima, musíme topit.

A je jedno, že se tu nedá vydržet, musíme topit. Žádná okna. Žádný vzduch. Je zima! Je strašná, krutá lednová, desetistupňová zima, musíme to vyhnat na třicet a začít provozovat pojízdný skleník. Protože až bude pod nulou, tak se s tím namáhat už nebudeme! Teprve tehdy topení vypneme a s jeho zapnutím počkáme na konec srpna, kdy rtuť v teploměru spadne na šílených jednadvacet!

Čtete dobře, tohle je logika ČD. Takhle oni opravdu topí. Takhle to oni opravdu (ne)umí.

Takže vážení obchodníci, pokud se u vás klientela moc dlouho v současné době nezdržuje, uvažujte nad tím, jak moc velkého pohodlí se jim od vás dostává a jak moc na ně dlabete. Čím výš totiž člověk je, tím více by měl zapojovat mozek a tím méně dlabung na to.