Nový semestr, nový byt, Špičák a Poslední výkřik

Zkrátka jen taková nová krátká sonda v chtělo by se říct novém životě, avšak on je pořád víceméně starý. Jenom v jiném kabátě. Pokud se to nevezme doslova, jelikož i ten kabát je starý. Vlastně i ten semestr je už týden starý a byt je taky starý, ale ne pro mě, chápete. Na tom není co k nechápání. Jestli chcete opravdu nechápat, pusťte si řecký film Špičák. Po jeho zhlédnutí nelze říct nic jiného, než: Co jsem to kruci viděla! Ale alespoň se dá vydržet do konce a když se nad tím člověk zamyslí, určitou pointu má. A ne jako jiné.

To jsem totiž chtěla dát šanci českému hororu. Ou, ne, nechtěla, věděla jsem, že tenhle film bude katastrofa a že ho nelze nazvat českým hororem, pokud nazýváme českým hororem Specialitu šéfkuchaře, která sice je svým způsobem ujetá, ale hororová. Já prostě chtěla vědět, jak moc špatný je Poslední výkřik. A zkrácené hodnocení je, že kdyby z toho udělali Poslední výstřik a přítomné "herečky" svlékli, rozhodně by to byl pochopitelnější počin. A zatímco Špičák jsem zvládla do konce a mělo to hodnotu, i když šlo o hodnotu nechápavě vyplazeného jazyka, Poslední výkřik jsem musela vypnout po osmnácti minutách. A to jsem to zkoušela dvakrát.

Dialogy jsou příšerné a ještě příšernější je jejich herecké provedení. Při sledování mám pocit, že kdyby mě postavili před pult v OSN, šoupli mi text v čínštině a řekli, abych vedla přednášku, byla bych přirozenější než většina herců v tomto filmu. Dál je neskutečné obsazení. Sem tam se najde někdo, komu to věříte, ale Bartoška, která to táhne i na plakátu a přitom umře v prvních minutách, dokonce dokáže k první ráně přijít, aniž by se jí vůbec kudla dotkla, a to za asistence policie na drátě, policie, která dokáže po hovoru z pevné linky, při němž je jí sděleno pouze příjmení, zjistit, že dotyčné někdo volá z jejího vlastního mobilu, dále detektiv vzhledu puberťáka s třemi fousky na bradě v nepadnoucím kvádru jako parťák dalšího detektiva naopak už těsně před důchodem a osiřelá středoškolačka zvíce pětatřicátnice, které se už pomalu přestává dařit tajit skutečný věk, je prostě příšerná, a to ani nemluvím o voyersky vypadající mužatce, která je údajně úspěšným českým zpěvákem, či krysoxichtu, což je údajně neúspěšný český zpěvák.

A korunovace přišla s geniálními jmény jako Perlová a Spanilý a s typicky českými Karin, Erikem a Alanem. Což jsou oni třicátníci vydávající se fikaně za studenty střední školy, která dostane týdenní volno poté, co je jim sděleno, že jim zavraždili ředitelku. Ačkoli díky formě je možné zaměnit to s uhelnými prázdninami, kdo ví. Víc jsem totiž nedala. Radši se podívám znovu na Vřískot, který celý film neskutečně sprostě a neuměle vykrádá asi tak od prvních dvou vteřin.

Ale abych nebyla pořád jen negativní, mám políčeno i na Kapitána Phillipse, a abych se dostala i k nadpisu, mám nový semestr a nové bydlení. Nový semestr není nic zvláštního. Je to už můj osmý semestr a v jeho průběhu se budu průběžně flákat (až na úkoly z procesního práva), dokud mi nezačne zkouškové, které bude patrně náročnější než každé dosud prožité zkouškové. Ale zatím to neřeším. Po tom proflákaném měsíci doma totiž potřebuji trochu relaxace, a tak toho nedělám zrovna moc. A to ani tady na blogu.

Ačkoli tady na blogu jsem se už opět dokázala stát lokálně slavnou, kdy jedna srdíčková blogerka, která publikuje tak, aby všem dala za pravdu, neunesla, že její pohled není středobod vesmíru, a že, světe drž se, existuje někdo, kdo je schopen napsat do komentáře jinou větu, než "Máš pravdu". Já to tedy neřešila, napsala jsem a ani bych o to dál nezavadila, ale jiná blogerka (mimochodem s originálním blogem věnujícím se koridě), která se mnou souhlasila, mi po několika dnech poslala upozornění na reakci oné autorky, obsahující špičkovou špionskou práci ve vyhledávání mých dalších komentářů na dalších blozích, označování mého i zastánčina blogu za ošklivé a zablokování veškerých nesouhlasných komentářů. Čili výsledek několikahodinové činnosti kvůli jednomu blbému komentáři. Ale to jsem se jen zasmála a překvapilo mě, jak některé věci umí žít svým životem a udělat ze mě v něčích očích blogerku se zástupy obdivovatelů. Něčím se to ego lechtat musí, když se jindy hrabe pod zem po shlédnutí statistiky čítající pětadvacet návštěvníků za den.

Bydlení je už ale zajímavější otázka.

Že se budu stěhovat z koleje jsem psala už v prosinci. V lednu jsem ještě dvakrát přijela a na místě plném českých a světových studentů přespala, vlastně třikrát, ale pak jsem si sbalila saky paky a teď už jsem na privátě. Pravda, není to zase takový skok, jako by bylo bydlení ve vlastním, protože bydlím ve studentském bytě se spolužačkou a jednou za čas se tu objeví ještě dva kluci, ale rozdíl to je. A znatelný.

Například můj jediný klíč nahradily klíče hned čtyři plus klíče od příslušenství. A pak neidentifikovatelné množství klíčů od kočárkárny, kterou prý ani po tříletém úsilí spolubydlící stále neobjevila. Dál zákeřné poličky v kuchyni. Jedna je totiž napůl nad dřezem, takže fláknutí se do hlavy je jev běžný, a druhá trčí nad košem, takže se mi podařilo zvednout se tak moc šikovně, že jsem si přivodila dvoudenní bolest hlavy, občasnou nevolnost, vlasy schovanou ránu a možná lehčí otřes mozku. Který už ale přešel, takže pohoda.

Pak je pro mě novinkou i postupně se vyvíjející vztah s mou novou postelí. Ta mě totiž z počátku jasně odmítla a bez skrupulí pode mnou nechala padat špršle z roštu, čili jsem si musela zajistit dovoz desky pod matraci, která dorazí v neděli. Teď už jsme se ale začaly víceméně sbližovat, a i když trochu moc úpí a vrže, drží. Poslední výpečkou je potom trouba, která má fungovat na tajný kód, ale jaksi nefunguje, takže nepeče, takže zapékám v mikrovlnce.

Ale jinak je to tady boží. Spousta místa, střešní okna, celkem rychlý výtah, oproti koleji spousta nádobí, které ani nemusím zařizovat, takže můžu kulinářsky řádit, tedy koukám, že až na vidličky, což ale kompenzuje asi milion hrnků na dvě a dvě občasné osoby, a především klid, ticho, soukromí, žádné petardy, žádné chodbové party, žádné vrzání židlí, co je slyšet na tři další patra, a ten trochu hlučenější sex od sousedů, který mě tu přivítal, se dá přežít, protože hluční sice jsou, ale výdrž nemají a často se na to taky nevrhaj. Ba co víc, o dvě ulice níž je jedna budova školy, o jednu večerka a přímo naproti malé potraviny se základním sortimentem.

Čili fájn.