Všichni určitě známe, jak takhle Homer vyjíždí na Barta, načež ho začne typicky škrtit. I když někdy to změní i na "ty jedna mrňavá!". A někdy je to vtipné. Ale o poznání méně vtipné je to v reálu, a to především přímo vedle vás někde na veřejnosti, i když Homer je zrovna výchovný extrém, takže toho asi neuvidíte. To možná jen ty reálné extrémy, a ty jsou špatné z obou konců. Obou dvou konců, abych upřesnila pro ty, kteří tápou, kolik jich taková výchovná škála může mít.
Ale tomu jednomu, který lze nazvat pozitivním, ač je ve svém důsledku silně negativní a vzhledem k okolí dítěte nacházejícím se v jeho centru, na něm není pozitivního vůbec nic, se moc věnovat nechci. Však to znáte. Opičí láska, rozmazlený zmetek, žádné mantinely, řev, kopance, vydírání, mor, cholera, mravenci. Rodiče takového dítěte často navíc nemají hluboko do kapsy, takže kromě výše zmíněného také přecpaný dům vším možným, o co díťátko ani pohledem nezavadí, spousta zvířátek, která prošla jeho rukama, aniž by o ně opravdu stálo, absence výchovy k samostatnému životu a absence slušného chování, k němuž ho občas nakonec chtějí dokopat, ale už nemají šanci. A pak je ještě jedna specifická skupina mazánků, kteří jsou sice též rozmazlováni, ale na rozdíl od svých vrstevníků, kteří smí vše, tak tihle nesmí vůbec nic a žijí v nafukovací bublině, asi jako když měl Bart jakousi nakažlivou nemoc, a rodiče je úzkostlivě střeží, aby si nezatrhli záděrku nebo, nedej Božině, nepozdravili se s vosou.
Tahle děcka, pokud z nich následně rostou jen hajzlíci, mě štvou. Někteří je omlouvají, jde ale také říct, jak by prohlásila Lisbeth Salander, že je takhle vychovali, ale možnost si vybrat jak se svým životem naložit potom. jim nikdo nevzal. Jejich rodiče by potřebovali nějaký sofistikovaný otvírák na oči a sem tam vyměnit manželku třeba i na celý měsíc, ale zrovna moc se s nimi nestýkám. Však asi na typické vesnici žádní milionáři ani porcelánové panenky nepobíhají. A stejně tak odsouvám stranou téma rodičů a dětí tzv. "mimibazarovských babiců", čili lidí se salámem v kondomu v hlavě, marcipánem na bradavkách a slezinou v trojobalu, kteří už tak nějak z principu rozumně fungovat nemůžou, a nemají-li po boku normálního partnera, smete je ta první opičí vlna taky. A navíc ani takové nepotkávám, protože alespoň v době studia si děvčata kolem mě netroufnou vykojit si mozek a právníci by celkově měli dokázat zůstat při zemi, i když se jim na záda pověsí batole, a ti ostatní známí, o nichž vím, že už mají dítě, ale ještě nemají IQ, no, nevedu facebook.
(Tak teď jsem řekla, že se tím nechci zabývat, a mám už dva odstavce, ale což.)
Mnohem víc a v konkrétní realitě mě totiž dnes zasáhl ten opačný konec, ten negativně negativní. Byla jsem nakoupit v jednom velkém řetězci, navíc je sobota, takže jsem potkala spoustu lidí. A mezi nimi například nějakou paní s košíkem, které se o pár metrů dál zasekla dceruška, až k ní naklusal otec a co že prý má za problém. No a dceruška se dotázala, proč jí něco nechce koupit. A co pán odpověděl? "Protože všechno stojí peníze a my jich nemáme tak moc."
V pořádku, ne? Rozumný argument, jasné vysvětlení, obešlo se to bez křiku a dohadování, jestli to holčička uznala a šla dál nebo ne, to nevím (malé děti prostě někdy nereagují na nic i se sebelepší výchovou a pak nezbývá než odtáhnout uražence pryč), ale tenhle styl jednání se mi líbil. Ovšem o pár metrů dál jsem narazila na maminku se dvěma dětmi, které stál před nějakým butikem kočár a ona se k němu s těmi prcky hnala. Jeden prcek nadnesl podobnou otázku. A její reakce? "Tyvole, Báro, už mě ale tyvole dneska sereš!"
Té Báře byly od pohledu tak čtyři roky, možná víc, ale určitě to byla školková slečna a maminka na ni vyjela jako na pastvě. Navíc nepochybuji o tom, že to zdaleka nebylo poprvé ani naposledy, co pro ni její dcera byla vůl, a že totéž asi čeká i to menší dítě v kočáru. Jasně, spoustě lidí už volové skáčou z úst automaticky. Mně, když mluvím s mým dospělým bratrem dost často taky. Ale jsme sourozenci, tam se počítá s určitou rivalitou, rvačkami, nadáváním a za pět minut nezměrnou láskou a vtípky. Klasika. Ale rodiče? Rodiče malých dětí?
Ta paní už mohla být celkem utahaná a unavená. Bylo deset ráno, ale dobře, jedno dítě mohlo být nemocné, ona se nevyspala, měla toho dost, fajn. Ale přesto mohla zvolit jiný slovník. Takový, který dítě okřikne, pošle ho do jasných mezí, dá mu najevo, že na dohady rodič nemá náladu, ale který ho nedegraduje a neurazí, zvlášť, když se teprve učí, jak to chodí. Vážně nevidím tak složité vyměnit seroucí voly buď za argumenty prvního pána, nebo třeba za: "Ticho, Báro, nekoupím, nebudu se s tebou dohadovat!". Okřiknout dítě, proč ne. Mlč, zmlkni, zlobíš, dostaneš na zadek, chceš dostat, řeknu to tátovi, Ježíšek to vidí, zapomeň na bonbony, seš pěkně protivná a štveš mě, nějaké argumenty, že když se chová takhle, tak to fakt rodiče zlobí a nemá za to dítě rád, jo, ostřejší slůvko, jo, jsme lidi, při nejhorším se mi osvědčilo ignorovat protivu a ono ho to přestane bavit, ale říkat vlastnímu dítěti ty vole? No ty vole.
A to samozřejmě vůbec není onen extrémní případ. Jsou totiž lidi, jež jim skutečně sprostě nadávají, což už nepochopím asi nikdy. Možná tak, když je dítě už dospělé nebo skoro dospělé a vážně se s rodičem pohádá. Tehdy proti sobě stojí dva velcí lidé vytočení doběla kvůli nějakému velkému problému, a už to jede. Ale když budu pětileté dítě seznamovat se slovníkem dlaždiče v protialkoholní léčebně, co z toho bude mít? Jak se bude stavět k rodičům, jež mu lásku dokazovali oslovením zmetku či kreténe, a jak se on sám bude chovat k ostatním, když tohle byl pro něj vzor? Někteří možná poberou i další vlivy a vymaní se z toho, ale zaručeně ne všichni, a tak vyroste další generace připravená vychovávat stejným stylem.
To mi přijde dost smutné.
Neříkám, že nám rodiče nikdy nenadávali. Jsme tři, dva kluci, a dělali jsme jako děti bordel. Zkrátka takové zdravé děti. Ale přestože to nikdy nebylo nic strašného a já se třeba nějak vyjadřuju doma s bratry, ale úplně jinak ve škole a v okruhu mých známých, a i kdyby, to jsou dospělí, a přestože by mě hanba fackovala, kdybych se na veřejnosti chovala jako ta supermáma s kočárem a do vínku svému dítěti dávala tak leda pocit, že je párkrát za týden přítěž a vůl, můj bratr pokládá za normální přijet domů a pozdravit toho nejmladšího slovy "Nazdar ty ču*****, co se flákáš a nejsi ve škole!", protože jeho přátelé jsou z rodin, kde se takhle s dětmi mluví. Dřív to nedělal, nebo jsem si toho nevšímala, ale poslední dobou, když se oba dva ocitneme doma, jen na jeho projevy zírám s otevřenou pusou. A pokud bude mít děti a submisivní ženskou, nic jiného je nenaučí a vůbec mu to nebude připadat divné. Ach jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat