Originální název: Män som hatar kvinnor
Rok vydání: 2005
Český překlad: 2008
První díl slavné trilogie vypadá jako zajímavá detektivka, kde ústředními postavami nejsou policisté, nýbrž novinář a jakási forma soukromého detektiva, a docela se liší od zbylých dílů. Ovšem hlavní téma je protkané všemi díly a týká se nenávisti mužů k ženám, jejich pocitu nadřazenosti, jejich povýšenosti a problematiky obětí, kterých se nikdo nezastane. Ale je trochu obtížně vysledovatelné, zvláště proto, že každý díl má ještě i svůj konkrétní příběh, a to dostatečně šokující na to, aby odkaz na abstraktní každodenní zločiny a reálné násilí nebylo nutné úplně podchytit. V dalších dílech se navíc poukazuje na ještě mnohem víc problémů společnosti, tento se soustředí výhradně na muže, kteří nenávidí ženy.
Začíná docela jednoduše, v podstatě téměř klasicky detektivně. Novinář Mikael Blomkvist byl odsouzen za pomluvu. Chtěl se na chvíli stáhnout, odpykat si trest a nepřidělávat problémy časopisu Milénium, který z jedné třetiny vlastní, čehož využil starý bohatý Henrik Vanger a zaměstnal ho, aby napsal kroniku jeho rodu. Nebo alespoň tak jeho práci na soukromém Vangerově ostrově nazýval. Ve skutečnosti po něm žádal, aby se pokusil propátrat zmizení jeho praneteře Hariett před 40 lety. Mikael sice neočekával úspěch, nicméně za slíbený pohádkový plat se rozhodl práci přijmout, usadil se v ostrovní vesničce, pomalu se seznamoval s rozsáhlým klanem Vangerů a pracoval alespoň na kronice.
Druhá hlavní postava, zatím ještě samostatně, také vystupuje od úplného začátku. Lisbeth byla mladá problémová dívka, po spoustě životních příkoří skončila v péči poručníka, ale zvláštní shodou okolností ji zaměstnal ředitel bezpečnostní agentury, protože byla sice asociální a duševně nevyrovnaná, ale také nejlepším detektivem, jakého kdy poznal, a právě ona vypracovávala pro Henrika Vangera a jeho advokáta zprávu o Mikaelovi, aby si ověřili, že je tím pravým badatelem. Následně musela řešit několik závažných osobních problémů - přišla o dosavadního poručníka a novým se stal sadistický úchylný advokát, a pak se zapletla i do vyšetřování, když se ji rovnou Mikael požádal o pomoc.
Zatímco pracoval na kronice a rozplétal složité vztahy členů Vangerovy rodiny, narazil totiž na několik nových faktů, které policie nikdy neobjevila. S pomocí své dcery poté zjistil, že sama Hariett odhalila sérii nevyřešených švédských vražd odkazujících na Bibli, a proto potřeboval pomoc s pátráním v dalším příliš složitém materiálu. Lisbeth se toho navíc s velkým zájmem ujala, zvláště když zjistila, že patrně jde o vraha, který se vyžívá v utrpení žen. Jenže tehdy ještě ani jeden z nich netušil, že to, co se tváří jako objevování historie, je naprosto živá skutečnost, že se řítí k něčemu mnohem většímu, co by je mohlo stát i život, a že celé rozuzlení bude víc než dramatické.
Ale nejen proto má kniha opravdovou dynamiku a spád. Nejvíc mě zaujalo, že se na rozdíl od jiných děl, kde řeší záhadu, hlavní postavy neženou od začátku do konce za jasným cílem, ale že musí vystřídat několik různorodých verzí a dlouho vůbec netuší, po čem vlastně jdou. Z pátrání po vrahovi se vyklube hledání historického náboženského pomatence, pak pátrání po nacistickém bláznovi, což je ale vlastně snaha najít dvě psychopatické osoby vraždící v sériích a z jiných pohnutek, a nakonec se zjistí, že prvotní vražda, která je na to přivedla, vlastně ani není vraždou. A k tomu poznání dojdou pomalu, logicky a čistě jen zkoumáním historie a úvahami, které čtenář hladově hltá.
Navíc nelze opomenout příběhy jednotlivých postav. V případě Lisbeth šokující a vyvolávající vlnu pobouření nad tím, co všechno je možné, aniž by si kdokoli všiml nespravedlnosti, zároveň i pocit zadostiučinění, který musí popadnout každého, kdo se prokouše až k událostem v závěru. Všechno dohromady potom formuje další jejich životní etapu a otevírá velké téma zneužívání, přehlížení utrpení, lidí, kteří nenajdou pomoc jen proto, že by byla příliš složitá, a násilí páchané sice z různých, ale stále šílených pohnutek a nenávisti.
Je těžké víc knihu popsat, protože je celkem dlouhá. Ne zamotaná, spíš složitá, precizně propracovaná v několika rovinách a vzbuzuje silné emoce. Také nemá jasně vyhraněné charaktery. Nachází se v ní sice pár jasných zlounů - Bjurman, Martin, Gottfried, ovšem ostatní nejsou typičtí kladní hrdinové. Ač je Lisbeth geniální hackerka, k níž se systém neprávem chová hrozně, doopravdy je psychicky labilní a má spoustu much. Ač je Mikael dobrý novinář a člověk, někdy má člověk chuť dát mu pěstí. A další a další negativní projevy se dají nalézt i u ostatních, což zvyšuje reálnost a lidskost celého příběhu a ke skvěle vymyšlenému ději přičítá výborně vykreslené postavy, jež zajímavým způsobem rozvíjí a proplétá.
Ovšem musím vypíchnout i několik slabších míst. Trochu nadměrné používání anglických frází a výroků, ač jde o švédskou knihu v českém překladu. A trochu moc velký chaos ve Vangerově klanu, v němž jsem se ztratila a kromě asi čtyř nejfrekventovanějších členů nikdy nevěděla, o kom je řeč. Nebo někdy naprosto zbytečné detaily, jaké působí jako vlezlé skryté reklamy - například detailní technický popis počítače, jaký si vyhlédla Lisbeth či okaté zmiňování značek - a dávají tak pocit, jako by autor musel věnovat prostor sponzorům. Opravdu jsem se s ničím podobným v žádné knize ještě nesetkala, a pokud to psal Larsson dobrovolně, zašel do nepotřebných podrobností.
A trochu škoda je i to, že kromě vysvětlení, jak se znají Lisbeth a Mikael, se zbývajícími díly kniha nijak zvlášť nesouvisí a mírně - alespoň v mých pocitech - tříští očekávanou ucelenost trilogie. Zkrátka je to silný příběh, ale vlastně jen taková startovací čára pro pravou smršť.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat