20. 3. 2014

Stieg Larsson - Muži, kteří nenávidí ženy

Originální název: Män som hatar kvinnor
Rok vydání: 2005
Rok vydání v ČR: 2008

První díl poměrně slavné trilogie vypadá jako zajímavá detektivka, kde ale ústředními postavami nejsou policisté, nýbrž novinář a jakási forma soukromého detektiva, a docela se liší od zbylých dílů. Ovšem hlavní téma, které prozrazuje sám název a které není na první pohled tak úplně zřejmé, je protkané všemi díly a týká se nenávisti mužů k ženám, jejich pocitu nadřazenosti, jejich povýšenosti a problematiky obětí, kterých se nikdo nezastane. Ale je trochu obtížně vysledovatelné, zvláště proto, že každý díl má ještě i svůj konkrétní příběh, a to dostatečně šokující na to, aby odkaz na abstraktní každodenní zločiny a reálné násilí nebylo nutné úplně podchytit. V dalších dílech se navíc poukazuje na ještě mnohem víc problémů společnosti a od prvního se zásadně liší, ale tento se soustředí výhradně na muže, kteří nenávidí ženy.

A začíná docela jednoduše a v podstatě téměř klasicky detektivně.
Novinář Mikael Blomkvist je odsouzen za pomluvu ve svém článku. Nepřiznal, že naletěl do připravené pasti, chtěl se na chvíli stáhnout, odpykat si trest a nepřidělávat problémy časopisu Milénium, který z jedné třetiny vlastní, čehož využil starý Henrik Vanger, člen rodiny vlastnící rozsáhlý koncern, a zaměstnal ho, aby napsal kroniku jeho rodu. Nebo alespoň tak jeho práci na soukromém Vangerově ostrově nazýval, ale ve skutečnosti po něm žádal, aby se pokusil propátrat zmizení jeho praneteře Hariett před 40 lety. Mikael sice nabyl přesvědčení, že na nic nového nemůže přijít, ale za slíbený pohádkový plat se rozhodl práci přijmout, usadil se v ostrovní vesničce na severu, pomalu se seznamoval s rozsáhlým klanem Vangerů a pracoval alespoň na kronice.

Druhá hlavní postava, zatím ještě samostatně, ale také vystupuje od úplného začátku. Lisbeth je mladá problémová dívka, která po spoustě životních příkoří skončila v péči poručníka, ale kterou zvláštní shodou okolností poznal a zaměstnal ředitel bezpečnostní agentury, protože brzy zjistil, že Lisbeth je sice asociální a duševně nevyrovnaná, ale také je nejlepším detektivem, jakého kdy poznal, a právě ona vypracovávala pro Henrika Vangera a jeho advokáta zprávu o Mikaelovi, aby si ověřili, že je pravou osobou, kterou o pátrání po Hariett požádat. Následně musela řešit několik závažných osobních problémů - přišla o dosavadního poručníka a novým se stal sadistický úchylný advokát, a pak se zapletla i do vyšetřování, když se Mikael dozvěděl o jejím zásahu a rozhodl se ji požádat o pomoc.

Zatímco pracoval na kronice a rozplétal složité vztahy a osobnosti členů Vangerovy rodiny a zároveň se s některými osobně seznámil, narazil totiž na několik nových faktů, které policie nikdy neobjevila, a i přes své prvotní přesvědčení se do Hariettina případu zabral. S pomocí své dcery poté zjistil, že sama Hariett odhalila sérii nevyřešených švédských vražd odkazujících na Bibli, a proto potřeboval pomoc s pátráním v dalším příliš velkém množství materiálu. Lisbeth se toho navíc s velkým zájmem ujala, zvláště poté, když zjistila, že patrně jde o vraha, který se vyžívá v utrpení žen. Jenže tehdy ještě ani jeden z nich netušil, že to, co se tváří jako historické pátrání, je naprosto živá skutečnost, že se řítí k něčemu mnohem většímu, co by je mohlo stát i život, a že celé rozuzlení bude víc než dramatické.

Ale nejen proto má celá kniha opravdovou dynamiku a spád. Nejvíc mě asi zaujalo, že se na rozdíl od jiných děl, kde řeší záhadu, hlavní postavy neženou od začátku do konce za jasným cílem, ale že musí vystřídat několik různorodých verzí a dlouho vůbec netuší, po čem vlastně jdou. Z pátrání po vrahovi se vyklube hledání historického náboženského pomatence, které se ukáže pátráním po nacistickém bláznovi, což je ale vlastně snaha najít dvě psychopatické osoby vraždící v sériích a z jiných pohnutek, a nakonec se zjistí, že prvotní vražda, která je na to přivedla, vlastně ani není vraždou. A k tomu poznání při tom dojdou pomalu, logicky a čistě jen zkoumáním historie a úvahami, které čtenář hladově hltá.

Navíc nelze opomenout příběhy jednotlivých postav, které jsou v případě Lisbeth šokující a vyvolávají vlnu pobouření nad tím, co všechno je možné, aniž by si kdokoli všiml nespravedlnosti, a zároveň i pocit zadostiučinění, který musí popadnout každého, kdo se prokouše až k událostem v závěru. Všechno dohromady potom nejen formuje další jejich životní etapu, ale otevírá i velké téma zneužívání, přehlížení utrpení a lidí, kteří nenajdou pomoc jen proto, že by byla příliš složitá, přičemž už nikdo nezjistí, jací lidé to doopravdy mohou být, a násilí páchané sice z různých, ale stále šílených pohnutek a nenávisti.

Je těžké víc knihu popsat, protože je celkem dlouhá, a i když vůbec ne zamotaná, také složitá, precizně propracovaná v několika rovinách a vzbuzuje silné emoce. Také k plusům musím přečíst fakt, že nemá jasně vyhraněné charaktery. Nachází se v ní sice pár jasných zlounů - Bjurman, Martin, Gottfried, a i když některým z nich by bylo možné přišít polehčující okolnosti, lze se na ně dívat i očima Lisbeth, a pak to nejsou nic než jen zlouni, ale ostatní nejsou typičtí kladní hrdinové. Ač je Lisbeth geniální hackerka, k níž se systém neprávem chová tak, jak se chová, doopravdy je psychicky labilní a má spoustu much. Ač je Mikael dobrý novinář snažící se odhalit pravdu, někdy má člověk chuť dát mu pěstí. A další a další negativní projevy se dají nalézt i u ostatních, což zvyšuje reálnost a lidskost celého příběhu a ke skvěle vymyšlenému ději přičítá výborně vykreslené postavy, jež zajímavým způsobem rozvíjí a proplétá.

Ovšem musím vypíchnout i několik slabších míst, a těmi kupodivu není používání anglických frází a výroků, ač jde o švédskou knihu v českém překladu, ale trochu moc velký chaos ve Vangerově klanu, v němž jsem se prostě nikdy nevyznala a kromě asi čtyř nejfrekventovanějších členů nikdy nevěděla, o kom je řeč. Nebo někdy naprosto zbytečné detaily, jaké dokonce působí jako vlezlé skryté reklamy - například detailní technický popis počítače, jaký si vyhlédla Lisbeth či okaté zmiňování značek - a dávají tak pocit, jako by autor musel věnovat prostor sponzorům jako v nějakém podřadném seriálu. Opravdu jsem se s ničím podobným v žádné knize ještě nesetkala, a pokud to psal Larsson dobrovolně, myslím, že šel do nepotřebných podrobností, které jen kazí jinak prvotřídní dojem.

A možná trochu škoda je i to, že kromě vysvětlení jak se znají Lisbeth a Mikael se zbývajícími díly kniha nijak zvlášť nesouvisí a mírně - alespoň v mých pocitech - tříští očekávanou ucelenost trilogie. Zkrátka je to silný příběh, ale vlastně jen taková startovací čára pro pravou smršť.

Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat