Nepiju alkohol, a co?

Na jedné z přednášek sociální patologie jsem se zájmem poslouchala paní docentku, která prohlásila, že když už to rozdělení na měkké a tvrdé drogy má být, tak se vůbec nebojí zařadit alkohol mezi drogy tvrdé. Pěkně tvrdé. A ať si s ní souhlasíte nebo ne, všichni dobře víme, že droga to je pořád. A já se ptám, proč je pro společnost často takový problém akceptovat, že někdo tuto drogu nechce požívat.

Já s alkoholem nikdy neměla problém. Jen on se mnou, protože mi vždycky hned začal lézt do hlavy, se kterou mi motal, a když jsem ho odmítala pustit dál, tak mi druhý den mlátil na oplátku do žaludku. Pila jsem whisky, rum, fernet. Hlavně na střední a hlavně na oslavách, kde to nebylo za své, protože ceny za něco takového mi přišly hodně vysoké. Na vysoké samotné už jsem si pak alkohol nekupovala vůbec, snad jen krom frisca (pivo a víno mi nejelo nikdy a opíjelo mě to rychleji), a úplně naposledy jsem se opila při kolaudačce, která se mi pak sama mstila čtyřmi patry točitého schodiště bez výtahu a cestou na tramvaj.

Jenže pak přišlo jedno léto, já si z lednice vytáhla frisco, vypila jsem ho a na dvě hodiny mě skolila nesnesitelná bolest žaludku a po zbytek dne mi bylo blbě. Asi bylo zkažené, vadné nebo jsem v tom žaludku měla nějakého jeho úhlavního nepřítele, to nevím, ale vedlo mě to k myšlence, jestli mi vážně tak chutnalo, že to za to stálo (a je naprosto irelevantní, že to bylo frisco, hlavní je to zamyšlení). A hlavně k odpovědi, že ne. A že ostatní alkohol mi vlastně nechutná vůbec, že to piju samoúčelně jen pro pití. Nechutná mi ani tvrdé, ani pivo, ani víno, všechno mi to přijde jako trpký/hořký/alkoholový hnus, plus když to má bublinky, tak je k tomu třeba přičíst následnou potřebu odbublinění obsahu dutiny břišní a vůbec nic mi to nedává. A tak jsem se rozhodla vzít rozum do hrsti a nepít něco, co mi nejede.

Potud žádný problém, vlastně spousta pozitiv. Člověk ušetří, pokud alkohol předtím kupoval sám. Nemívá žádná exotická zvířátka večer ani kocoviny ráno. Neřeší, v jakém stavu bude druhý den, kdy má něco naplánováno a naopak normálně funguje. Já ani neřeším problém s tím, že by si ze mě lidi dělali taxíka, protože jednoduše neřídím, a navíc mi pití nejvíc ze všeho krom rovnováhy ovlivňovalo i projev, a tak ze sebe nedělám něco, co nejsem. Čili hlasitého extroverta. A stejně nikam do hospod nechodím, a pokud se sejdu s někým z přátel, tak si jednoduše dám nealko. A ani u nich nakonec problém nebyl. Prostě jsem jim řekla, že mi alkohol nechutná, u některých jsem přihodila historku s vadným friscem a hotovo. Chcete pít, pijte, já nechci, nepiju.

Přesto ale před vysvětlením první reakce většiny byla: Ty jsi nemocná? Máš nějaký nový prášky?

Ehe? Zvláštní, že když řeknu, že jsem nekuřák, tak se mě na to lidi neptají. A už vůbec je nenapadne se ptát, co se mnou je, že neberu pervitin. Vlastně je nezarazí ani to, že nejím kmín nebo kachnu. To všechno je v pohodě. Ale když nepiju, jsem pro ně hned automaticky nemocná, těhotná, mám nové prášky, bojím se závislosti, nebo řídím. Proč? Proč je neužívání čehokoli jiného akceptováno jako rozhodnutí daného člověka, ke kterému není třeba se dál vyjadřovat, ale když nepiju alkohol, jsem hned divná?

Jasně, třeba u masa je to ošemetné a spousta lidí má potřebu vést nad tím debaty či hádky, ale přece jen alkohol je něco, co prokazatelně může hodně škodit, co hodně ovlivňuje, co člověka snadno dovede k nejrůznějším nehodám a výtržnictví bez ohledu na údajné pozitivní účinky malého množství určitého druhu, je to věc, kvůli které bývá nejen v alejích nablito, kvůli které si spousta lidí stěžuje na noční opilce táhnoucí městy, ať už tuzemské či cizí, a tak bych čekala, že se nad tím nikdo nepozastaví tím spíš. Ale ne!

V pátek na iDnes vyšel článek se statistickými údaji o abstinentech a těch, kteří nepili poslední rok, v ČR. Není to zase tak závratné číslo, ale není ani zanedbatelné a já v tom viděla jenom informační hodnotu a nic víc. I když se mi moc nelíbilo, že mezi důvody, proč takové množství lidí nepije, autor uváděl jen ty výše uvedené zdravotní či krátkodobě omezující a vůbec nevzal v úvahu lidi, kterým to nechutná a nechtějí to o své vlastní vůli nehnané strachem. Nu budiž.

Jenže v diskuzi se okamžitě ozvaly názory že jsou ti lidi chudáci, suchaři, kteří se bojí, že po jedné skleničce budou závislí, že už se není čemu divit, že poslední dobou kolem sebe diskutující vídají tolik kyselých obličejů, dokonce že si ničí zdraví, protože nepít vůbec je nezdravější, než pít denně jedno dvě pivka. A mnoho z nich uvádělo, že třeba třicet let pijí denně pivo či víno a jsou naprosto zdraví a v pohodě, ale nějak jim nedošlo, že k tomu ještě dodávají, že taky pravidelně sportují, nekouří a dávají si pozor na stravu. A když je někdo upozornil, že víc, než tomu alkoholu můžou děkovat právě opomíjenému zbytku okolností, umlčeli ho, že neví, o čem mluví.

Očividně je tedy pro spoustu lidí nepřekonatelný problém pochopit, že jako někdo k životu nepotřebuje brokolicový krém, jiný nepotřebuje alkohol. Nebo obojí dohromady. Prostě akceptovat vlastní volbu životního stylu, který vůbec nikomu neubližuje a ani ničím výstředním nevyčnívá, ba do určité chvíle vůbec není poznat. Naopak je dle nich nutné takové lidi zesměšňovat a dělat z nich suchopárné chudáčky, kteří si nikdy život nemůžou užít, protože nebudou sobotní ráno trávit líbáním záchodové mísy, nebudou v odéru lihovaru dychtivě platit za celý lokál, ba dokonce se nebudou svlíkat před neznámou osobou ukořistěnou někde bokem parketu. (A nemusí jít ani o extrém, dobře vím, jak probíhá plánovaný sraz či společná hodina s někým, kdo neměl problém si předcházející noc vylít hlavu. Velmi příjemné druhý den dokola jen poslouchat, že chce spát a co tam tyvole dělá a že se mu rozskočí celé tělo. To si fakt užívám.)

A nejen to, spousta lidí pod tím článkem argumentovala i tak, že přece si nejde pochutnat na nedělním obědě bez spláchnutí pivem nebo vychutnat podvečer s knihou bez dvojky vína.

Já teda nevím, ale oběd bych pivem splachovala leda jinými trubkami než v těle, stejně se necpu bůčkem, který mi nechutná, a pitná voda vážně jedovatá není, a posezení na terase či za bouřlivých večerů s knihou si dokážu užít s čajem, kakaem, limonádou nebo i bez tekutin úplně stejně, protože nejsem z těch, komu by se knižní hřbet klepal v ruce a místo teček za větou nevídám víčka od lahváčů. Vy používáte alkohol na podporu vašich prožitků a nebo proto, že bez něj se k nim neodvážíte. Pro někoho zábavný večer = nalít se. Fajn. Ale já to nedělám, jsem veselá i bez něj, a tak to berte a nebuďte za osla, jenž se dělá králem. Víte, pokud si zábavu a dobrou náladu nedokážete představit bez alkoholu, měla bych litovat já vás a ne vy mě kvůli tomu, že já ano. Ale co kdybychom se místo litování a posmívání radši respektovali? Když mi nebudete házet šavle do cesty, bude mi to jedno. Hm?

A to samé, jen tak na okraj, je i s kávou. Nechutná mi. Maximálně opravdu trošku rozpustného kafe s náloží cukru a takovým množstvím mléka, že by se nejednomu teleti protočily panenky, takže vlastně ochucené teplé mléko. Jinak mi nejede a nerozpustná mi sice krásně voní, ale prskala bych ji jak starej kocour. Mí známí už tohle tolerují. Když přijdu, nabízí čaj nebo vodu a já jsem spokojená, ale stávalo se mi, že jsem třeba přišla za mámou do práce, na něco tam čekala a její kolegyně mi zase a znovu den po dni nabízela kafe a já zase a znovu den po dni odpovídala, že kafe nepiju. A ona (zase a znovu den po dni) opakovala, že "To ses ho ještě nenaučila pít? Neboj, naučíš se. Jé, ty ses ještě ani na vysoké nenaučila pít kafe? To přijde."

Símco? Když mi něco nechutná, tak to znamená, že jsem se to prostě nenaučila pozřít? Aha, tak to už chápu oblibu špekáčků za 29,90 kilo. Ono to nechutná, ale oni se to naučili jíst. A i ten přístup k alkoholu se dá hned pobrat snáz. Někomu chutná, někdo se jen naučil pít.

Jenže já ne. Nehodlám do sebe cpát to, co mi na jazyku dělá uzel, jen proto, že je to strašně moc moderní a strašně moc zvykem. Jsem sice student a mám před sebou ještě rok školy, ale jednoduše si neprolévám hrdlo chlastem a v noci radši spím, než abych se dopovala litry turka a energiťáky, jež pošlou hladinu cukru spolu s brnícími zuby někam do výšin, jen proto, abych pak proklimbala celý den a bylo mi to celé k lejnu a prázdné peněžence. Nechutná mi to a chutnat nebude, i kdyby se stalo zvykem konzumovat jenom to. 

A žiju!

P. S. Protože si spousta lidí stále sedí na vedení, přečtěte to ještě jednou, ještě jednou, mrkněte na nebe a zamyslete se, co mi dle toho článku vadí. Je to pití alkoholu nebo postoj k odlišnosti?