3. 10. 2018

Mít pochyby je v pořádku

Tedy zda je člověk takový, jaký by měl být. Zda jsem vypnula sporák, je to poněkud horší. A co tedy já? Jsem taková, jaká mám být? Vlastně nevím, ale váhám často. Chvíli mám tendence se podceňovat a chvíli zase nad vším mávat rukou. Faktem ale je, že rozhodně nejsem tím, ke komu jsem od základky směřovala. 

Od základky jsem byla děsnej introvert. Jako malá vůbec, to jsem se pořád předváděla. Jenže hlavně s přechodem na druhý stupeň, který pro nás z malotřídky znamenal přechod na jinou školu, se to zlomilo. Po recitačních, tanečních a dramatických vystoupeních ani vidu ani slechu. Nebyla jsem schopná veřejného projevu. Přihlásit se se správnou odpovědí. Mluvit před třídou. Natož něco předvádět. Vlastně jsem si ani nedokázala představit něco tak triviálního, jako postavit se a do davu zařvat, že se potřebujeme na něčem domluvit. Na střední to pak bylo stejné. Ne-li horší, protože se mi občas nepodařilo z vystoupení před třídou vyvléknout, a to pak byly super záchvaty. Bez ohledu na kladně hodnocený výsledek. Nevadilo mi zkoušení, při kterém jsem dokázala zbytek třídy vzít na vědomí jenom když jsem na ně kejvala, ať mi sakra poradí, a brát ho jako dialog s učitelem. Nebo když jsme o literatuře ve čtvrťáku suveréně chodili k tabuli předvádět se s tím, jak jsme se neučili. Ale obrátit se tváří ke třídě a mluvit? Oh ne! Totéž i na vysoké, kde jsem si úmyslně nezapsala žádný předmět s prezentací v podmínkách, a kde jsem měla to štěstí, že v povinných předmětech, kde nějaká prezentace byla, většinou šla nahradit psaním zápočtu. To proto, že jsme neměli povinnou ani účast na seminářích, takže nešlo požadovat jen aktivní práci.

Taky jsem až do konce vysoké a nějakou chvíli po ní měla panické záchvaty, když jsem musela něco telefonicky vyřídit. Na úřad mi nevadilo jít osobně. Kontakt z očí do očí nebyl tak zlý. Ale po telefonu? Ó ne, prosím, volejte tam někdo jinej! Nebo nešlo by to písemně? Psát jsem uměla skvěle! A když už nebylo zbytí, tak si napsat celý úvod hezky na papír a odrecitovat to. Ovšem někdy nešla ani osobní návštěva. Takové konzultace pro mě v podstatě neexistovaly. Byl nepřekonatelný problém jít za učitelem a rozebírat s ním něco odborného jeden na jednoho. Proto se pro mě taky největší hrůzou studia stala diplomka. Peklem. Cestou na Jupiter. Prostě nepřekonatelnou s cílem bez pevné podlahy. 

S tímto vším jsem tedy od začátku sice tvrdila, že chci být učitelka, ale rychle mi začalo docházet, že postavit se před třídu od druhého stupně výš bych dávala horko těžko, a učit první stupeň se mi nechtělo. Navíc mě tato touha přešla spolu se základkou a já už vůbec netušila, co dál. Přemýšlela jsem spíš v oblastech jazyků, historie a filozofie. Nad profesemi, ve kterých se můžu zakopat a nepřijít s lidmi do styku. Takové by mi vyhovovaly. Vrtat se ve svém a nemít nic společného s výstupem před jakoukoli veřejností. Nezažívat stavy, kdy mi děsivě buší srdce, krev se mi žene do hlavy, dělá se mi zle, kolem žaludku mám prázdno a kdy vím, že budu koktat a smysluplná věc ze mě jen těžko vypadne. Nemuset se rozhlédnout a vidět pohledy upřené na mě a čekající, co vyblekotám. Nemuset věčně někam volat. Najít něco, kde by nevadilo, pokud bych přišla o řeč.
A tak jsem skončila v advokacii. Naprostý opak všeho, co v mých myšlenkách znamenalo komfort a bezpečí. V profesi, ve které sice dlouho sedíte v kanceláři a píšete, ale kde je také telefon váš kamarád, kde jednáte s klienty v nejrůznějších náladách (od zmatených dlužníků, přes otrávené obchodníky, po zuřivé zhrzené manžele) a nejrůznějších typů (od těch, kteří vůbec neví co chtějí, přes ty, kteří sice ví co chtějí, ale netuší, jak toho dosáhnout, až po ty, kteří ví co chtějí, ví naprosto přesně, jak toho dosáhnout, a ignorují, že jejich způsob není legální), někdy i s protistranou, a vystupujete před soudem. Z kterého někdy je krátký dialog pouze mezi soudcem a vámi, ale většinou je přítomná protistrana a někdy i veřejnost. Někdy široká veřejnost. Tedy všechno, z čeho bych se na střední složila. 

Ale víte co, já si docela zvykám. Telefony už nejsou problém. Jen stále upřednostňuji písemnou komunikaci. Jednání s klienty taky není problém. Sice to skřípe, pokud jde o věc, o kterého toho tak moc nevím z hlavy bez přípravy, nebo o člověka z té poslední kategorie, ale nějak se to vždycky dá sfouknout. Pár typů už tu bylo a osobní sym/anti/žádnépatie jdou vždy stranou, chcete vyřešit problém, já vám nabízím tohle řešení. A vystoupení před soudem? Žádné nervy, když tam není veřejnost, nebo když je jako veřejnost jen někdo z příbuzenstva některé ze stran. V jednoduchých případech, jako je soud o zaplacení jasného dluhu, se člověk může i těšit, jak se provětrá. Trošku horší je, když opravdu přijde široká veřejnost, což jsem zažila jen jednou, a pak se mi děsně klepal hlas. Ale myslím, že to taky zvládnu. Ono víc než veřejností to stejně bylo mnohostí obžalovaných, tudíž přítomností čtyř dalších advokátů. 

Takže sice mi často připadá, že nejsem tím, kým mám být. Že jsem mimo. Že nevím, co hledám v tomhle oboru. Že tomuhle jsem přece nikdy čelit nechtěla. Že na to nestačím. Takové pocity jsem mívala už na střední, když jsem zjistila, že ekonomie mě fakt nezajímá, na vysoké obzvlášť, když jsem si připadala, že právo přece nebude pro mě a ostatní jsou stokrát chytřejší, a někdy doteď si říkám, že tohle se mi fakt muselo někde vymknout z rukou. Ale třeba tím mám být. Vždyť jindy mě to baví. A dá se zvyknout. Dá se to naučit. Dá se to ovládnout. Přinejhorším se vždycky dá začít dělat něco jiného. A vůbec, copak existuje někde nějakej manuál, kterej říká, kým mám být, a od kterého jsem se odchýlila? Není to vlastně tak, že vždycky jsem tím, kým mám být, akorát to někdy může být větší výzva?


Článek na téma Nejsem tím, kým mám být

5 komentářů:

  1. Hezky napsané a popsané.
    U mě se to introvertví láme teď na vysoké, ale občas jsou chvíle, kdy je to na mě dost znát, že jsem introvert. Jen zjišťuju, že dělám věci které bych do sebe před dvěma lety neřekla. :) Je to prostě zvláštní.

    OdpovědětVymazat
  2. Super článek, také jsem dlouho silně introvertní a upřímně se nemůžu stále zbavit jedné jediné věci. Nevadí mi přednášet před třídou puberťáků na gymplu, kde jsem představovala náš univerzitní projekt, nevadí mi pracovat v práci s lidmi a naprosto mě to naplňuje a uspokojuje. Ale nezvládám komunikaci na také té přátelské rovině. Nikdy mi to nevadilo, ta hrstka přátel si na to zvykla a berou mě i s tím. Ale problém nastává až teď, když mě přítel seznamuje se svými přáteli a já to fakt nedávám. Doufám, že se tohle taky jednou naučím.

    Jinak celkem věřím tomu, že co se má stát, to se stane, takže jestli ses přes tyhle všechny překážky dostala až k advokacii, tak to mělo jistě svůj důvod a jistě na to máš cit a jsi člověk na správném místě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, co myslíš. Lidi kolem mě, s kterými se vídám roky, to už ani nevnímají, ale noví lidé nebo takoví, s kterými se sotva znám, tak mi často třeba zpětně dojde, že jsem se při setkání s nimi nechovala zrovna jak je běžné, jak je očekávané, jak je "normálně přátelské", nebo že i přes messanger asi nejednám úplně tak, jak jsou zvyklí ze svého okolí, protože já mám nějaké osobité zajeté koleje, hlavně na vysoké, kdy jsem furt někoho poznávala a furt mi někoho představovali, jsem měla často dojem, že asi působí trochu neomaleně, že nedávám vůbec najevo, že by mě zajímali, nebo že je sama od sebe nekontaktuju, dokud se opravdu nesblížíme, ale asi je lepší nad tím nepřemýšlet. Řekla jsem si, že každý je nějaký, a že pokud já mám být za toho trochu společenského podivína, tak mi to nevadí. Protože já se takhle cítím líp, než kdybych se nutila být k nim zdvořile sociální.

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odebráno, protože tohle už je za hranou toho, co ještě snesu jako ne natolik úlisně a nepříjemně sexistické.

      Vymazat