Letošní příděl elektrozábavy

Ti z vás, kdo mě čtou pravidelně, si už musí říkat, že doma asi schováváme Thora, nebo proč máme pořád problémy s elektřinou. To je tuhle přímej zásah bleskem, pak náklaďákem do rozvodů, pak nepřímej zásah bleskem, vypálený zásuvky, oddělanej modem a tak dál a tak dál. A teď znova. Ale co se dá dělat, my se té zábavy neradi zbavujeme, s Eony už jsme skoro kámoši a aspoň byl pro jednou nervní někdo jinej než já.

To totiž takhle v neděli ráno vstávám, vím, že se mám sbalit a hlavně vyžehlit, takže vstávám pozdě, a taky se ještě nezačal vařit oběd. Tak popadnu žehličku, máma zapne sporák a jede se. Já si v klidu žehlím, v klidu u toho mám puštěné youtube a v klidu mám noťas na nabíječce. Jenže máma, že jí nějak moc nehřeje sporák, rozsvítí se jen dvě plotýnky ze čtyř, že konvice vodu ohřívá snad dvakrát tak dlouho jako normálně a největší horor zjištěný tátou - nejde televize! 

Tedy, mně to bylo silně putna, jenže táta začal být silně nervní. Natolik, že sebral televizi nejmladšímu bráchovi, kterému šla, a jal se nekompromisně předělávat třetinu obývací stěny, aby se tam vešla. (Toho si nevšímejte, takové impulzivní záchvaty občas mívá, to už nikoho z míry nevyvede, horší je když něco rozdělá, nedodělá, rozdělá další a pak jsme třetí rok bez zábradlí, druhej bez dlažby a strop připravený k obložení už budu mít možná taky skoro rok.) Jenomže ani tohle nepomohlo. Protože v obýváku najednou nejela ani ta bráchova televize. Podezřelé. 

Tudíž někoho napadlo se kouknout na jističe a celkově na elektřinu v baráku. Načež se zjistilo, že prý nejde jedna fáze nebo co. Slabej proud. Já zase nejsem ani elektrikář ani Thor, ani Loki, kterej by o tom jako slabej bůh mohl něco vědět, takže po mně nechtějte detailnější vyjádření. Navíc jako obvykle můj pokoj šel zcela bez problémů, takže jsem akorát místo modemu jela přes mobilní hotspot. Tak je to vždycky. Když nám do domu uhodilo poprvé, obývák nebyl funkční skoro vůbec, vedlejší pokoj bratrů přišel o počítač i televizi, koupelna o bojler a já... no, já neměla ani očouzené zásuvky. Klasika. V prváku na koleji zase bylo všude dost slyšet, jak se v sedmém patře paří, zejména když my byli v patře šestém a do posledních pater se správcům nikdy nechtělo jít pouštět hrůzu, protože to bylo moc vysoko. Všude řev. Krom mého pokoje. Když někdo vešel dovnitř, nechápal, jak tam může být takové ticho a za dveřmi džungle. Ale to je vedlejší. Prostě jsme tedy zjistili, že nám do baráku jde slabší proud.

Volali jsme teda kámoše (Eony), i když ve značném zoufalství. Je neděle, to se asi nepřetrhnou. Jenže jsme se dozvěděli, že oni už situaci řeší, protože se přetrhlo něco jiného. Tedy od nich jsme se dozvěděli, že už situaci řeší, protože ji nahlásily další domácnosti. Takže úleva. Když má ten samý problém ještě někdo další, člověk se hned cítí líp. Není to totiž problém jeho a opraví to někdo jiný. Jupí! A pak jsme konečně zjistili, co že se to přetrhlo. U sousedů se urval kabel nad domem. Takže nakonec tu elektřinu vypnuli všude (poté, co už nešla ve čtvrtek kvůli opravám), oběd se vařil hezky po kempařsku venku na plynové plotýnce, která byla naštěstí příslušenstvím našeho grilu, a když se mi definitivně vybil noťas, odjela jsem do ČB. Podle telefonických informací to pak dopadlo tak, že odpoledne vše zprovoznili, jenže nám to prý doma nějak podivně bzučelo, takže jsem fakt byla ráda, že tam nejsem. A dnes? Heh, ráno jsem volala domů, že se mi povedlo zarezervovat lístky na Jindřicha VIII. v Krumlově na příští srpen (rezervace spustili k dnešní půlnoci a i tak už nezbývalo moc míst, to je pomalu horší jak bejval zápis na zkoušky ve STAGu...) a dozvěděla jsem se, že pro jistotu nejde celé dopoledne elektřina ve vedlejším městě, kde máma pracuje a kde bez elektřiny jaksi nemá co dělat. Bezva, co?

Ale ono si nemyslete, ani tady v ČB to nebylo zalevno. Minulý týden, myslím že ve středu, jsme přišli do kanceláře, žádnej problém, klídek a pohoda, klídek a pohoda půl hodiny, klídek a pohoda hodinu, klídek a pohoda další čtvrt hodiny... a najednou alarm. Vypnutý alarm. Který řve. Skoro jak FAVáci na tý koleji. Tak, že s ním nešlo nic udělat. Prostě řval a řval. A když jsme se konečně dovolali někomu kompetentnímu po čtvrt na deset ráno, bylo nám řečeno, že teda jako jo, přijedou to opravit, někdy kolem poledne. Takže jsme tam do dvanácti seděli za neustálého píííp píííp píííp... kdo zná, tak si představte, že vám přímo za zády tři hodiny couvá kamion. Ou jé. 

Na druhou stranu, trochu štěstí jsem měla. Páč ve čtvrtek jsem odjížděla domů, měla jsem dvě hodiny čas se courat městem, což miluju, protože nikam nepospíchám, vím, že nemůžu ušetřit čas, vím, že nemám šanci dostat se domů dřív, takže mi vůbec nevadí lidi ani davy, k tomu bylo příjemně teplo, jen jsem trochu utratila - konečně nový šátek (měla jsem dva oblíbené... než jsem je vyprala přímo do koše) a... hm... Den trifidů. Já, která fakt nemusím sci-fi. Jenže z celé nabídky Levných knih v Mercury nic jiného za moc nestálo. A pak už cesta autobusem (což byla taky výhoda, protože autobus nejezdí přímo k nám, takže jsem měla domluvený extra odvoz až domů - kdežto kdybych jela vlakem, který jezdí přímo k nám, musím se pachtit pěšky do kopce od zastávky), která byla celkem fajn... než se autobus zaseknul na superpomalém semaforu v Husinci na skoro čtyři minuty. 

A v čem že tady spočívalo to štěstí? Že jsem jela až do Vimperka, protože kdybych jako obvykle jela do ŠH, tak tam nedojedu - nervní autobusák jen profrčel kolem a do ŠH se po zdržení v Husinci ani neobtěžoval zajet. Nu, má aspoň výmluvu, že by to byla odbočka. Ten, který mi tehdy nezastavil cestou z Prahy, výmluvu nemá. Protože na té trase je u nás autobusová zastávka přímo na hlavní, kterou projížděl, jenom si řekl, že na to dlabe, že dlabe i na lidi u dveří a profrčí to. Jako já vím, že na téhle rovince se každej rád hezky rozjede, ale sakra, z autobusu za jízdy nevyskočíš! A vyskočíš-li, už si rozhodně nikdy nevyskočíš odjinud.